Odlišit blízké příbuzné od ostatních lidí je životně důležité. Rodinní příslušníci si navzájem pomáhají, protože sdílejí geny zděděné od rodičů a mají zájem je předat dalším generacím. Životní partnery pro plození dětí hledají naopak mimo vlastní rodinu. Potomci, kterým by pokrevně spříznění rodiče  předali tytéž zděděné varianty genů, by byli vystaveni zvýšenému riziku dědičných chorob.

Klíčové je rozeznání příbuzenských svazků  pro sourozence, kteří mají nejsilnější motiv pro vzájemnou nezištnou spolupráci a jsou nejohroženější v případě početí potomků při incestu.

 

 

Pro vědce zůstávalo záhadou, jak lidé své příbuzné poznají. Tým vedený Ledou Cosmidesovou z University of California v Santa Barbara došel k závěru, že sourozenci využívají ke vzájemné identifikaci zcela podvědomě stejný postup, jakým se řídili naši pravěcí předci žijící v lovecko-sběračských tlupách. Výsledky výzkumu provedeného na více než 600 dobrovolnících z nejrůznějších typů rodin zveřejnili v prestižním vědeckém týdeníku Nature.

 

 

Starší děti rozeznávají mladšího sourozence díky tomu, že vidí, jak o něj od narození pečuje jejich matka. Mladší děti neviděly, jak se matka starala o jejich starší bratry či sestry, když byli ještě v kojeneckém věku. Přesto je vnímají jako sourozence. Podvědomě je k tomu vede fakt, že se staršími sourozenci tráví více času než s jinými lidmi. Takto „odhaleným“ příbuzným máme chuť pomáhat. Zároveň o ně ztrácíme zájem jako o potenciální partnery k založení rodiny. Podobné způsoby rozeznávání sourozenců jsou celkem běžné ve zvířecí říši. U člověka je jejich objev velkým překvapením.

 

 

Efekt „společně prožitého času“ se prosadí dokonce i u děti, které dobře vědí, že nejsou sestry a bratři. Uplatní se i mezi nevlastními sourozenci a dokonce i mezi adoptovanými děti vyrůstajícími v jedné rodině. Nevlastní sourozenci sdílejí mnohem méně genů než vlastní bratři a sestry. Adoptivní sourozenci  nesdílejí žádné geny zděděné po rodičích. Přesto si díky společným prožitkům z dětství pomáhají stejně jako vlastní sourozenci a představa vzájemných sexuálních styků se jim protiví.
„To dokazuje, že tento mechanismus pracuje zcela nezávisle na tom, co o vzájemných příbuzenských vztazích víme,“ říká Leda Cosmidesová.

 

 

Výsledky tohoto výzkumu zpochybňují freudovské chápaní rodinných vztahů. Sigmund Freud byl přesvědčen, že rodinní příslušníci v sobě vidí objekty sexuální touhy. Tým Ledy Cosmidesové ale dokázal existenci mechanismu, který sexuální touhy mezi příslušníky rodiny účinně tlumí.

 

 

Cosmidesová doufá, že výsledky jejího bádání najdou uplatnění v praxi. Mohli by jej např.  využít psychologové a psychiatři při péči o oběti incestu.
„Naše teorie nám dovoluje vytipovat ty, kteří jsou vystavení největšímu riziku,“ říká Leda Cosmidesová. „Jsou to například sourozenci, kteří žili po delší dobu odděleně a nebyli tak vystaveni podnětům, jež mozek potřebuje k tomu, abychom si uvědomili, kdo je náš sourozenec. To nabízí vysvětlení, proč mají někteří lidé silnější sklony k incestu než jiní. Zároveň nám náš objev dovoluje najít způsoby, jak posílit vzájemné vztahy v rodinách.“

 

Pramen: Nature
Napsáno pro Lidové noviny