Jakékoliv úvahy o změnách klimatu potřebují data o historickém vývoji podnebí. Na to, kolik se toho klimatu napovídá a přes silácká mediální prohlášení, že už všichni víme, jak to je, jich ve skutečnosti máme k dispozici poměrně málo, mají rozličný původ a jsou porůznu rozeseté na časové ose. Ani není divé, že poskytují ne tak úplně konzistentní obrázek. Každá nová informace je pak pochopitelně velmi vítaná.
Geolog Jason P. Briner každé jaro jezdí do kanadské Arktidy na severovýchodní okraj Baffinova ostrov. Jeho tým tam od května v drsných podmínkách sbírá vzorky ledovce a ze dna jezera „CF3“ těží zmrzlé bahno. Je jisté, že takový výzkum není úplně pro každého, odměnou jim ale byl unikátní soubor dat, jehož pomocí v loňské studii rekonstruovali tisíce let historie arktického klimatu. Použili více různých měření, včetně datování uhlíkem C14, odhad červencových teplot pomocí pakomářích larev, odhad pH jezerní vody pomocí rozsivek nebo odhad teploty pomocí množství organické hmoty v sedimentech.
Polární oblasti jsou sice obtížně dostupné a nevlídné, ale jako zdroj paleoklimatologických dat nejsou vůbec špatné. Právě tam klima nejvíc kolísá, čím blíže k rovníku, tím je historie klimatu poklidnější a veškeré změny v průběhu času menší. I tohle je mimochodem zajímavé si uvědomit vzhledem k obavám z globálních změn klimatu.
Jezerní sedimenty jsou také hezky spořádaně uložené a jde je poměrně slušně číst. Zmrzlé arktické bahno proto nese cenné informace, které by ve fosilních profilech jinde ve světě nebyly zdaleka tak zřetelné. Ba co víc, badatelé se rozplývají, jak úžasně reaguje právě oblast Baffinova ostrova. Podle jejich měření tohle území neustále podstupuje ještě větší klimatické kotrmelce než většina Arktidy. Pokud jde o výsledky, autoři a komentátoři se radují především z posledních 100 let, během nichž vidí v datech strašidelné oteplování, které podle nich intenzitou předčí vše za posledních 1000 let.
Jenže, jako obvykle, všechno je to složitější. Briner s kolegy kupodivu nezkoumal posledních 1000 let, ale celých 11200 let, tedy kompletní holocén, věk, který uplynul od konce zatím poslední doby ledové. Zmrzlého bahna je totiž v jezeře CF3 víc než dost. Proč se tedy věnuje taková pozornost poslednímu tisíciletí? Nejspíš to souvisí s tím, že podle některých názorů je současné oteplování reakce globálního klimatu na chladnou periodu zvanou Malá doba ledová, končící v druhé polovině 19. století. Jiná výrazně chladná perioda po které by se oteplovalo v posledním tisíciletí nebyla, byly však ale hlouběji v minulosti. Určitě nepřekvapí, že alarmisté nemají Malou dobu ledovou rádi a snaží se ji bagatelizovat, zmírnit a omezit jen na malou oblast planety. Dokládají ji však další a další studie klimatických záznamů na různých místech planety, včetně jižní polokoule.
Nejzajímavějším sdělením Brinera a spol. je něco jiného, co je poněkud mimo pozornost médií. Arktické bahno přesvědčivě dokládá výrazné oteplení ve starším holocénu, takzvané Holocénní klimatické optimum (Holocene climatic optimum a řada synonym). Brinera rozhodně nelze podezřívat, že by byl klimatický skeptik, ale přesto je to tak.
Ani Holocénní klimatické optimum nemají alarmisté rádi. Hokejkové grafy a podobné mediální triky se totiž snaží dělat dojem, že klima až dosud bylo stále stejné, pro vzdělanější diváky od konce poslední doby ledové, ale ani o ní se raději moc nemluví. Proto se Holocénní klimatické optimum často přechází mlčením, nebo se stejně jako v případě Malé doby ledové mluví o lokálním jevu, který neměl vliv na globální teplotu.
Vzorky z Baffinova ostrova ovšem přehledně vypovídají již dávno známou věc, totiž, že ve starším holocénu bylo zhruba v době mezi mínus10500 a 8500 lety velmi teplo v oblastech blízkých pólu a také v Austrálii a na Novém Zélandu, později se v těchto místech ochlazovalo a teplo a vlhko bylo nejvýrazněji v mírném pásu. Podstatné je, že se klimatologové převážně shodnou a většinou o tom moc nemluví, že v tomhle období bylo na celé planetě přibližně až o jeden stupeň tepleji, než je dnes. V Arktidě o 2 stupně a na Baffinově ostrově dokonce o 5 stupňů víc než tu máme dneska.
Bylo to zajímavé a napínavé období, například v evropských šířkách byla hranice lesa o stovky metrů výše než dnes. Jako hezký doklad toho zlovolného globální oteplení panovalo v Africe takzvané Africké vlhké období (African Humid Period). Název je dostatečně výmluvný, území dnešní Sahary bylo poseté jezery plnými hrochů a krokodýlů. Nanejvýš pozoruhodné je, že k příchodu a odchodu Afrického vlhkého období došlo kosmickou rychlostí, podle mořských sedimentů během desetiletí. Zdá se, že stejně rychle se v některých případech mohlo měnit i klima.
Alarmisté provozují weby s detailními instrukcemi, jak odpovídat těm, kdo s nimi nesouhlasí. V případě Holocénního klimatického optima má správný alarmista říct, že i kdyby teplá perioda existovala, vůbec nic to neznamená, protože přesně víme, co ji způsobilo a přesně víme, že dnes se otepluje z naprosto jiných důvodů. To samozřejmě není pravda, klimatologové sice podezřívají slavné
Milankovičovy cykly, složité skládání několika cyklů změn stylu pohybů naší planety, ale ani ty zcela jistě plně nevysvětlují drobnější klimatické výkyvy jakým je Holocénní klimatické optimum, ani celý cyklus ledových dob. Pokud spolehlivě nevíme, co podobné výkyvy způsobuje, nemůžeme pochopitelně vyloučit, že se stejné procesy významně podílejí na současném chování klimatu.
A co velký lump oxid uhličitý? Naše znalosti o jeho hladině v atmosféře v průběhu holocénu pocházejí v podstatě ze tří zdrojů. Podle bublinek vzduchu zamražených do ledu v Antarktidě je koncentrace atmosférického oxidu uhličitého poměrně stálá: průměrně 180–210 µL/L během ledových dob, a 280–300 µL/L v dobách meziledových. Tomu věří většina klimatologů. Pak ale ještě existují data založená na hustotě průduchů březových listů a ta ukazují něco docela jiného. Podle nich oxid uhličitý v minulosti výrazně a extrémně rychle kolísal, přičemž například během Holocénního klimatického optima se jeho koncentrace zajímavě blížila té dnešní (383 µL/L). Třetí soubor dat pochází z bublinek v ledu v Grónsku a ten je rozporuplný, výsledky někdy se podobají antarktickému ledu, někdy březovým listům. Existují hypotézy, které tvrdí, proč jsou špatné výsledky z Grónska naznačující velké kolísání oxidu uhličitého a data z březového listí a také hypotézy vysvětlující, proč jsou špatné výsledky z Antarktidy. Jisto rozhodně není.
Ironické je, že příznivci lidské viny na globálním oteplování mají problém v obou případech. Pokud má pravdu led z Antarktidy, pak oxid uhličitý zjevně není jediným hybatelem klimatu a je potřeba velmi důkladně ověřit, zda se na oteplování nepodílí i něco jiného. Pokud mají pravdu březové listy, pak oxid uhličitý zjevně kolísá jako blázen i bez lidského přičinění a je potřeba velmi důkladně ověřit, zda za jeho nynější nárůst opravdu můžeme výhradně my.
Stále ještě také visí ve vzduchu provokativní otázka, jestli v případě oxidu uhličitého a teploty náhodou nezaměňujeme příčinu a následek. Možná je to celé o hodně složitější. Každopádně je co zkoumat.
Prameny: Quaternary Research 65: 431-442, PNAS 99: 12011-12014, Wikipedia.