Na kosmickém programu je hezky vidět, že vědecký a technologický rozvoj bohužel stimuluje konfrontace a nikoliv nudná období klidu a míru. V 70. letech, v době stále ještě řádně tuhé studené války, jsme jako lidstvo byli v kosmu docela pašáci. S dneškem se to nedá srovnat. Naše statečné sondy řízené ubohými počítači, které strčí do kapsy každá dnešní herní konzole, tehdy přistávaly po celé sluneční soustavě.
Jedním z hlavních cílů byl i relativně blízký a Zemi nejpodobnější Mars, který už dlouho mučil zvědavost pozemšťanů.
Právě v 70. letech na Marsu přistály a pak roky pracovaly pozoruhodné americké sondy programu Viking, slavné Vikingy 1 a 2. Vikingy toho dokázaly spoustu, ale proslulé jsou především díky sérii tří napínavých biologických experimentů. Ty měly relativně jednoduchým způsobem ověřit, zda se v povrchovém substrátu Marsu vyskytují živé organismy pozemského typu.
Experiment Pyrolytic Release testoval, zda je v marťanské půdě něco, co by dokázalo aktivně přijmout uhlík. Labeled Release zjišťoval, zda něco v půdě Marsu aktivně vyměňuje uhlík s atmosférou. Třetí experiment Gas Exchange ověřoval, zda si na Marsu něco z půdy vyměňuje s atmosférou plyny. K těmto třem biologickým měřením lze ještě přiřadit data z plynového chromatografu a hmotnostního spektrometru, jimiž se sondy pídily po organických látkách v marťanské půdě.
Experimenty proběhly a sondy poslaly na Zem získaná data. Co se pak dělo dál, názorně ukazuje, jak je to s vědou těžké. Nejprve vyšlo najevo, že některá měření vyšla pozitivně. Pak se ukázalo, že v těch, co dopadly negativně, například se nepodařilo najít žádné organické látky, existují vcelku rozumná vysvětlení toho, proč to ani vyjít nemohlo. Například kvůli problematickému sběru vzorků a jejich následnému zpracování. Zároveň se objevila vcelku rozumná vysvětlení pozorovaných pozitivních reakcí, která nepotřebují živé organismy, ale jen prostinké chemické reakce.
Atmosféra Marsu je především z oxidu uhličitého a vody. Rozsáhlé prachové bouře, které na Marsu řádí prakticky neustále, pravděpodobně vytvářejí elektrická pole. Jejich působením nepochybně vznikají ionty, vytvářející mimo jiné peroxid vodíku. Ten ve vyšších koncentracích dokonce kondenzuje a sněží na povrch Marsu. Převážná část astrobiologů se nakonec spokojila s vysvětlením, že reakce pozorované sondami Viking způsobuje právě peroxid.
Jsou ale lidé, kteří se s tímto většinovým pohledem nesmířili. Nejnověji přišli se zajímavým pohledem na data programu Viking Dirk Schulze-Makuch z Washington State University a Joop Houtkooper z Justus-Liebig-University v německém Giessenu. Podle nich jsme tento cenný soubor údajů z rudé planety zvláště v posledním desetiletí poněkud zanedbávali. Přitom se podstatně rozšířil obzor vědomostí o podmínkách panujících na Marsu. Zároveň jsme u nás doma na Zemi nalezli organismy spokojeně žijící v tak extrémních podmínkách, v jakých vědci v době programu Viking rozhodně žádný život nepředpokládali.
Badatelé předpokládají, že by na Marsu docela dobře mohli žít mikroorganismy naplněné směsí vody a peroxid vodíku (H2O2). Mít v sobě takový roztok by totiž na suchém a chladném Marsu bylo velmi praktické. Mrzne průměrně při -56,5 °C a to tak, že jen ztuhne a nevytvoří nebezpečné krystaly, u nichž by hrozilo, že buňky roztrhají tak jako led ze samotné vody. Zároveň je tenhle roztok hygroskopický a tím pádem přitahuje vodu z okolí, což je v suchém prostředí pochopitelně žádoucí.
Peroxid vodíku je běžně známý jako účinný dezinfekční, čili život likvidující prostředek. Přesto se vyskytuje v živých organismech a podílí se na biologických procesech. 25% roztok peroxidu vodíku využívá pro své triky například brouk prskavec (Brachinus). Některé půdní mikroorganismy běžně žijí ve vysokých koncentracích této látky a třeba bakterie Acetobacter peroxidans s klidem dokáže peroxid vodíku využít v metabolismu.
V době projektu Viking nikoho nenapadlo, že by v peroxidech mohlo něco žít. Autoři ve své studii podotýkají, že podivné výsledky projektu Viking by mohly vytvořit organismy obsahující peroxidy. Peroxid vodíku je silné oxidační činidlo. Když by se uvolnil z mrtvých buněk, snadno by rozložil organické látky v okolí. To by vysvětlovalo, proč přístroje Vikingů nenašly v odebraných vzorcích žádné organické látky.
Není to jenom takový nějaký výmysl. Před časem provedl jistý Rafael Navarro-Gonzalez z University of Mexico test s podobným vybavením a metodikou, jaké používaly Vikingy, jen to nebylo na Marsu, ale mimo jiné v suchých antarktických údolích, které se od Marsu zase tak moc neliší. Žádné organické látky nenašel, přitom tam prokazatelně mikroorganismy žijí.
Pokud na Marsu opravdu žijí peroxidoví specialisté, tak je série biologických experimentů sond Viking nemohla objevit. Za to je ale spolehlivě zabila, protože je vystavila tekuté vodě a to tyto mikroorganismy opravdu nemají rádi. Autoři připouštějí, že to celé je jen spekulace, která se ale nedá jen tak smést ze stolu. Pozorovaná data ji nemohou vyvrátit. Nezbývá, než čekat, až na Marsu přistane další slušně vybavená sonda, která by mohla do celé záležitosti vnést světlo. V srpnu 2007 by měla k Marsu vyrazit sonda Phoenix, která se chystá přistát poblíž marťanského pólu. Její přístroje by mohly pomoci rozluštit dávnou hádanku o životě na Marsu.
Prameny: konference American Astronomical Society, Seattle, Wikipedia