32... přesně tolik nových rodů dinosaurů bylo popsáno v roce 2006. V 182-leté historii dinosaurologie je to poprvé, kdy byla pokořena hranice 30 validních rodů popsaných v jednom roce. Dosavadní rekord z roku 2003 činil rovných 30 publikací, přitom až do poloviny prosince se zdálo, že letošek tři roky starou číselnou hodnotu pouze vyrovná. Zajímavé jsou i další číselné údaje. Během prvních šesti let 21. století bylo popsáno 140 nových dinosauřích rodů (průměrně 23,3 nových rodů na 1 rok), což je více, než 23% celkového počtu známých validních rodů neptačích dinosaurů (viz. graf).
Vstup byl poněkud dramatický, nicméně pokud čtenáři skutečně vyslyší pokyn „viz. graf“, je článek na nejlepší cestě rozmetat některé vžité (a často chybné) představy, které jsou výsledkem aktivity nás neustále bombardujících médií, neboť právě obrázky či barevná schémata si člověk účinněji zapamatuje, než suchý černobílý text. Na následujících několika řádcích Vás pokusím seznámit se zatím nejaktuálnější dinosauří statistikou dostupnou na internetu. Jedná se o projekt čerpající z vědeckých studií a internetových paleontologických databází. Jsem přesvědčen o tom, že v některých statistických údajích se člověk může ztratit, proto se pokusím jednotlivé kategorie rozdělit jak nejpřehledněji budu moct.
1. Kdy dinosauři dominovali?
Jak již bylo výše řečeno, článek se zabývá výhradně dinosaury neptačími. Pokud bychom měli vzít v potaz i ptačí druhy, lze bez jakéhokoli zamyšlení říct, že jejich vrcholným obdobím je holocén. V dnešní době žije okolo 9700 druhů ptáků, což je několikanásobně větší počet, než u dinosaurů všech tří útvarů (triasu, jury a křídy) dohromady. Hranice mezi ptačími a neptačími druhy je ustanovena v rámci kladu Eumaniraptora. Ti se dělí na dvě vývojové větve, z nichž jedna vede k deinonychosaurům a druhá k moderním ptákům.
Doposud známe 605 rodů dinosaurů. Řada z nich se objevila ve více stupních. Přes 66% objevených dinosaurů (celkem 679 rodů) pochází z křídových sedimentů, 27,7% (284 rodů) z jurských a okolo 6,2% (64 rodů) z triasových sedimentů. V potaz samozřejmě musíme vzít posloupnost ukládání sedimentárních vrstev (z těch mladší toho logicky budeme znát víc, než ze starších), avšak skutečnost, že pravým „dinosauřím“ útvarem byla až křída, je nanejvýš patrná (viz. opět příslušný graf). Co to znamená? V médiích se můžeme často doslechnout, že dinosauři dominovali v jurském útvaru. Že největšího rozmachu dokonali před 200-145,5 Ma, a že křída byla už jen obdobím, kdy jednotlivé čeledě pomalu vymíraly. Podíváme-li se na přesnější záznamy – statistiku rodů v jednotlivých stupních – zjistíme, že právě ty nejmladší byly nejbohatší na validní rody. Svrchní křída se dělí na 6 stupňů (zde chronologicky od nejstaršího, v závorkách doba trvání v Ma a celkový počet validních rodů): cenoman (6,1 Ma; 45), turon (4,2 Ma; 35), coniak (3,5 Ma; 18), santon (2,3 Ma; 32), kampán (12,9 Ma; 141) a maastricht (5,1 Ma; 118). Zcela jednoznačně tedy vychází, že největší počet rodů připadá na nejmladší křídové stupně – kampán a maastricht. Je sice pravda, že z maastrichtských vrstev je známo méně rodů, nicméně celý stupeň zahrnuje sedimenty z časového úseku 2x kratšího, než v případě kampánu. Pokud se však zaměříme na průměrný počet rodů na 1 Ma, zjistíme, že číselná hodnota pro maastricht je naopak dvojnásobně vyšší (23,1), než hodnota pro kampán (10,9).
2. Odkud jich známe nejvíc
Jelikož se dinosauři vyvinuli ještě před rozpadem Pangey, jejich fosílie můžeme nalézt na všech kontinentech, i těch lidmi neobydlených, jako třeba Antarktidě. Ze států pak zatím vedou USA se 140 validními rody. V těsném závěsu se drží Čína se 131 rody. Tato země má však obrovský potenciál a je nanejvýš pravděpodobné, že v blízké budoucnosti sesadí USA z trůnu. Patrné je to při pohledu na procentuální hodnotu z letošního roku a z roku 2005. Zatímco letos je čínských rodů přes 17,75% z celku, v roce 2005 to bylo 17,14%. S USA je to naopak – 18,97% v letošním roce, 19,41% v loňském.
Na třetím místě je Argentina (64 rodů), pak následuje Mongolsko (62), Kanada (44), Velká Británie (40), Francie (23), Brazílie (18), Portugalsko (18), JAR (16), Španělsko (15), Niger (14), Austrálie (13), Německo (13), Uzbekistán (11), Maroko (10), Tanzanie (9), Indie (9), Madagaskar (8), Rumunsko (8), Lesotho (7), Alžírsko (6), Egypt (5), Rusko (5)... Ostatní státy mají méně než 5 rodů (6,6% z celku).
3. Nejúspěšnější roky
Jak už bylo řečeno, rok 2006 je se svými 32 nově popsanými rody nejúspěšnější v celé 182-leté historii. Na druhém místě je rok 2003 s 30 rody. Následuje rok 1998 (26), 2001 (25), 1999 (24), 2005 (23), 2000 (19), 1996 (18), 2004 (18), 1991 (16), 1994 (15), 1979 (13), 1995 (12), 2002 (12), 1993 (11)...
Z jiných let je známo méně než 10 rodů. Celkem je známo 605 dinosauřích rodů. To představuje v průměru 3,32 nově popsané rody na rok.
4. Největší z největších
Vzhledem k tomu, že disponujeme nejaktuálnějšími informacemi, myslím, že je na místě připlést k těm číslům i nějaké „nestatistické“ údaje. V tomto roce byli popsáni 2 gigantičtí živočichové. Jedním z nich je sauropod Puertasaurus reuili, druhým – teropod Mapusaurus roseae. Oba zaujali přední příčky mezi rekordmany, proto si dovolím krátce omluvit obě skupiny, ke kterým tato zvířata patří...
4.1. Sauropodi
„Největší suchozemští obratlovci žili v jurském období“. Toto prohlášení je v celé řadě populárně-naučných publikací velice oblíbené. Dlouhou dobu se mělo za to, že sauropodi dominovali právě v jurském útvaru. Pravdou však je, že největší „kusy“ jsou naopak známé až ze svrchní křídy. Jedná se především o představitele „nadčeledi“ Lithostrotia, jako např. Argentinosaurus huinculensis (přelom spodní a svrchní křídy – alb, cenoman) a Puertasaurus reuili (svrchní křída – maastricht) z Argentiny (oba okolo 100 tun!), Bruhathkayosaurus matleyi (svrchní křída – maastricht) z Indie nebo Paralititan stromeri (svrchní křída – cenoman) z Egyptu. Všichni tito giganti dosahovali délky přes 30 m.
Z jurských gigantů bychom mohli zmínit diplodocoidní druhy, jako např. „Seismosaurus“ hallorum (svrchní jura – kimmeridž, tithon) a Supersaurus vivianae (svrchní jura – kimmeridž, tithon) z USA, kteří rovněž mohli dorůstat do délky 30 m, nicméně nebyli tak robustně stavěni.
4.2. Teropodi
Zatímco v případě sauropodů byla řeč o největších suchozemských obratlovcích, v případě teropodů mluvíme o největších suchozemských dravcích. Z historie můžeme zmínit 3 druhy – Megalosaurus bucklandii, Allosaurus fragilis a Tyrannosaurus rex.
M. bucklandii (Buckland, 1824) známý z Anglie byl prvním řádně popsaným dinosauřím druhem. Ač byly první rekonstrukce jeho vzhledu vskutku hodně vzdálené od reality, byl tento masožravec považován za největšího známého dravce. Ve skutečnosti byl přibližně „jen“ 9 m dlouhý. Je pochopitelné, že tehdy ještě nikoho nenapadlo, že by mohli existovat i dravci dvojnásobné délky...
A. fragilis (Marsh, 1877) ze Severní Ameriky byl prvním dravcem, který anglickou chloubu „přerostl“. Jeho maximální délka se pohybovala okolo 12 m, nicméně průměrní jedinci měli od 8-10 m. Legendou mezi masožravci je bezesporu Tyrannosaurus rex (Osborn, 1905). Oficiálně nejdelším známým jedincem tohoto druhu je „Sue“, samice tyrannosaura objevená v srpnu roku 1990 v Jižní Dakotě. Větší může být Celeste (nebo taky „C. rex“, „C-rex“), objevená v roce 2001. Dle Jacka Hornera je údajně o 10% delší, než Sue, což by naznačovalo délku okolo 14,1 m. Tento údaj však není s jistotou potvrzený. Gregory Paul uvádí „jen“ 13,6 m, které vypočítal na základě horní čelisti dravce. Na kolik reálný je tenhle názor, je těžké říct. Nyní Paul tvrdí, že se délkou může rovnat Sue. Nezbývá, než počkat na další studie.
V první polovině 20. století byli popsáni dva další teropodi, které stojí za to zmínit. Prvním v pořadí byl Spinosaurus aegyptiacus (Stromer, 1915), druhým stejně starý Carcharodontosaurus saharicus (Deperet & Savornin, 1925). Oba pocházeli ze severní Afriky z přelomu spodní a svrchní křídy. Mýty o jejich rozměrech kolovaly už tehdy (zejména o spinosaurovi). Bohužel oba holotypy byly během 2. světové války zničeny.
Naštěstí se počátkem 90-tých let 20. století s gigantickými masožravci doslova roztrhl pytel. V roce 1993 objevil Ruben Carolini v Patagonii, na jihu Argentiny, pozůstatky gigantického dravce. O dva roky později byl Coriou a Salgadem popsán pod názvem Giganotosaurus carolinii. Holotyp giganotosaura (MUCPv-Ch1) je kompletní téměř ze 70%. Zahrnuje lebku, pánev, fosílie zadních končetin a značnou část páteře. Celková délka holotypu se odhaduje na 12,5 m. Pozůstatky druhého nalezeného exempláře (MUCPv-95), popsaného v roce 2000 Calvem a Coriou, patřily ještě většímu jedinci – dokonce o 8% delšímu, než byl holotyp. Délka tohoto zvířete dosahuje 13,5 m.
Dalším obrem, který stojí za zmínku je giganotosaurův blízký příbuzný a mnou již dříve zmíněný Mapusaurus roseae, který byl popsán v tomto roce. Ten je znám z pozůstatků celkem 13(!) jedinců odkrytých v průběhu let 1997-2001 přibližně 20 km jihozápadně od Plaza Huincul v Argentině. Jednalo se o obřího teropoda, jehož dvanáct a půl metrů dlouhý holotyp (MCF-PVPH-108,1) je údajně o 2% větší, než holotyp giganotosaura. Posledním nově popsaným gigantem je Tyrannotitan chubutensis (Novas, de Valai, Vickers-Rich & Rich, 2005), který pochází (pro změnu) taky z Argentiny. Ačkoli původní odhady dravcovy délky sahaly do velmi optimistických 13-15 m, skutečná délka s největší pravděpodobností příliš nepřekračovala 12 m.
Všichni tři Argentinci patřili do čeledi Carcharodontosauridae. Byli tedy blízkými příbuznými allosauridů a sinraptoridů, se kterými tvoří nadčeleď Allosauroidea.
To však, pokud jde o teropody, není zdaleka všechno. V roce 1996 proběhla jedna z nejúspěšnějších expedic chicagského profesora paleontologie, Paula Serena. Tomu se v severní Africe povedlo objevit nové pozůstatky „ztraceného“ karcharodontosaura. Nález byl ještě větší a kompletnější, než zničený exemplář. Velmi zajímavě taky dopadly studie nových (bohužel zoufale nekompletních) fosílií spinosaura. Ty prokazují, že zvíře s jistotou dorůstalo do délky 17,4 m (horní hranice propočtů se pohybovala okolo 20-21 m).
5. Letošní objevy a zajímavé studie ve zkratce
Již počátkem roku nás čekala zajímavá překvapení. V únoru byl popsán Guanlong wucaii – nejstarší známý tarannosauroid. Článek na toto téma se objevil i zde na Oslu. Opeřené rekonstrukce opět vyvolaly nejeden záporný komentář ve zdejší diskuzi. Vracet se k tomu nemusím, protože několik duchaplných diskutujících to zde již vyřešilo. Já bych snad jen připomenul, že peří se zřejmě vyskytovalo i u zástupců mnohem starších linií, jako byli spodnojurští celofysoidi (nadčeleď Coelophysoidea). V publikaci polského paleontologa Dr. Gerarda Gierlińského z roku 1996, "Feather-like Impressions in a Theropod Resting Trace from the Lower Jurassic of Massachusetts", se píše o otiscích AC 1/7, které měly patřit opeřenému spodnojurskému teropodovi z nadčeledi Coelophysoidea, blízkému příbuznému druhu Dilophosaurus wetherilli. Několik paleontologů reagovalo na jeho závěry dosti nevrle, ale dle Gierlińského jde prokazatelně o známky opeření. S jistotou byla jejich přítomnost prokázaná jen u několika dinosaurů, včetně druhu Dilong paradoxus – bazálního tyrannosauroida (a blízkého příbuzného guanlonga) ze spodní křídy (viz. Xu, X., Norell, M. A., Kuang, X.-w., Wang, X.-l., Zhao, Q., and Jia, C.-k. 2004. Basal tyrannosauroids from China and evidence for protofeathers in tyrannosauroids. Nature 431: 680-684.). K dalším zajímavým objevům můžeme zařadit „jurského bobra“ – druh Castorocauda lutrasimilis, (další) „chybějící mezičlánek“ – Tiktaalik roseae; popsán byl veledůležitý bazální ceratops druhu Yinlong downsi, který je nejstarším známým předkem křídových ceratopsidů, avšak zároveň i tvoří spojovací článek mezi ceratopsy a pachycefalosaury. Jeho pozůstatky (zejména lebka), vykazují známky jak ceratopsů a pachycefalosaurů, tak i heterodontosauridů, jejich předků. Zpočátku se mělo za to, že se jedná o unikátního pachycefalosaura, teprve později, na základě prozkoumání lebečních kostí, bylo prokázáno, že Y. downsi je primitivní ceratops.
Dále můžeme zmínit německý objev ostrovní formy sauropoda. Druh byl popsán pod názvem Europasaurus holgeri. V červnu team čínských a amerických paleontologů pod vedením Hai-lu You z pekingské Čínské Akademie Geologických Věd popsal kolem 50 nových jedinců druhu Gansus yumenensis, kteří byli objeveni v provincii Gansu v letech 2003-2004. V červenci byl v australském Qeenslandu objeven masožravý klokan. Dále se objevila řada publikací na téma dinosauří teplokrevnosti. Vědci si opět posvítili na své oblíbené tyrannosauridy. V Etiopii byla objevena Selam, výborně zachovalé dítě (pravděpodobně holčička) hominida, která rozpoutala diskuzi na téma etiopských australopitéků. Září přineslo zajímavý objev gravidního ichtyosaura, jehož zkameněliny se našly pod ping-pongovým stolem. V říjnu se konečně začalo pořádně nahlas mluvit o arktickém hřbitově. Díky brachylofosauru Leonardovi byla rovněž poprvé prokázána interakce dinosaurů s endoparazity. Listopad a prosinec přinesly řadu nových studií týkajících se neandrtálců...
To samozřejmě ještě není zdaleka vše, avšak i z těch několika řádků je patrné, že si paleontologové loni opravdu užili.
6. Shrnutí
Na konec bych chtěl poděkovat Vladimíru Sochovi za poskytnutí číselných údajů z jeho propracované dinosauří statistiky. Pro zájemce bude zanedlouho dostupná v PDF v angličtině, polštině a samozřejmě i češtině. Stačí sledovat novinky na Wild Prehistory, případně se ptát na adrese info(zavináč)wildprehistory(tečka)org.
Autor článku je jedním z tvůrců Wild Prehistory