Semiakvatické ploštice běžně brázdí hladinu vodních nádrží, toků a dokonce i moří po celém světě. Všichni jistě znají naše běžné bruslařky, vodoměrky či hladinatky. Méně známá je Phoreticovelia disparita, ploštice z čeledi Veliidae (hladinatkovití), která byla na přelomu tisíciletí objevena v Austrálii, a českým čtenářům se představila v kratičkém článku ve Vesmíru 84 (listopad 2005). Čím je vlastně tato ploštice tak zajímavá? Především malé samičky (délka zhruba 2 mm) v době rozmnožování několik týdnů vozí na zádech ještě menší samečky (cca 1,2 mm). Sameček si tam celou tu dobu nic nedělá (chvíli samozřejmě kopuluje), odpočívá, a když má hlad, tak si klidně nasává. Samice totiž mají na zádech (konkrétně na mesonotu) vyústění zvláštních žláz, které produkují výživný sekret pro samce. Fakt, že samci v podstatě „vysávají“ samice, dal těmto plošticím i anglické jméno – Phoreticovelia se anglicky nazývá Zeus Bug (Zeus podle mytologie spolkl svojí první ženu Métidu). Pro příznivce české nomenklatury nabízím volný překlad hladinatka boží. Spolu si tedy „hladinatky boží“ spokojeně brázdí noční hladinu australských toků a hledají různou topící se či utopenou kořist.
Otázka je, nakolik je ona spokojenost sdílená oběma pohlavími. Zisk samce je zřejmý na první pohled – nenadře se, nakrmí se, spáří se, hlídá si samici proti případným kompetitorům a ještě žije průměrně dvojnásobně dlouhou dobu oproti samcům nekrmeným. Co z toho ovšem má samice? Na první pohled by samec mohl sloužit jako příruční zásobárna spermií. V řídkých populacích, kde je nedostatek samců, by výhoda v podobě zaručeného dostatku spermií asi mohla vyvážit všechny nevýhody. Samice by totiž měla spermie kdykoli si zamane, a nemusela by samce pracně hledat. Populace Phoreticovelií ovšem vykazují převahu samců v poměru přibližně 1,2 : 1, a ještě jsou docela husté. Očekávaně podle tohoto poznatku jsou všechny samice, i pohlavně nedospělé, „obsazeny“ nedočkavými a konkurujícími si samci. Zbývá tedy něco jiného. Göran Arnqvist ze švédské Uppsaly, Therésa M. Jones a Mark A. Elgar z Melbournské univerzity zkoumali, zda samice pouze nevolí menší zlo – pokud by samice nekrmila samce dobrovolně, čelila by zvýšenému kleptoparazitismu. Hladovějící samec si totiž počká, až si samice něco uloví, nahne se jí přes rameno o kořist vycucne sám. Takováto forma kleptoparazitismu skutečně signifikantně stoupla, pokud měla samice zalepené vývody sekreční žlázy. Toto vysvětlení ovšem vyžaduje několik předpokladů. Nejdůležitější je, že vyprodukování výživného sekretu samicí je pro ni energeticky výhodnější než rozdělení se o ulovenou kořist. Chemický rozbor sekretu je na cestě, a určitě odpoví na mnohé otázky. Další důležitý předpoklad je průměrný nedostatek vhodné kořisti. Kdyby si samice Phoreticovelie nemusely lámat hlavu se sháněním potravy, asi by radši ulovily o jednu mušku více než živiny kdovíjak transformovat do sekretu thorakálních (hrudních) žláz. Tento předpoklad pravděpodobně platí, protože obecně je nedostatek potravy limitujícím faktorem růstu populací semiakvatických ploštic.
Toto vysvětlení ovšem neukazuje žádnou výhodu pro samice. Alternativní hypotézy, hledající tradiční mutualismus (vzájemné ovlivňování ve kterém oba organismy v blízkém vztahu odvodí nějakou míru výhody) samic a samců, se týkají hlavně nějaké formy ochrany obsazených samic před predátory či patogeny. Nyní se ale zdá pravděpodobnější, že samice prostě nemají moc na výběr. Buď budou samce krmit, anebo budou muset strávit mnohem více času hledáním kořisti pro oba. Známé příklady ze života hmyzu, kdy samec nosí samici nejrůznější dary aby se s ní mohl spářit, tak dostaly protipříklad. Zde je samec několik týdnů v sezóně zcela vydržovaný vytíženou samicí.
Situace, kdy samec po kopulaci neopustí samici a brání tak kompetici spermií, je u semiakvatických ploštic poměrně častá. Pozorovaná byla například u bruslařek Gerris lacustris, G. elongatus či Aquarius remigis a A. paludum. Pravděpodobně je to výchozí situace, ze které se mohlo podivné soužití „božích hladinatek“ celkem dobře vyvinout.
O evoluční historii komplikovaného života P. disparita ovšem autoři nic neříkají. Mimo citované zdroje lze jen hypotetizovat, jak tento samčí parazitismus mohl vzniknout. Takový model vyžaduje samce schopné dlouhodobého osedlání samic. Samozřejmě byli časem zvýhodněni samci menších rozměrů, kteří samici přece jen nepřekáží tak jako samci stejné velikosti. Selekční tlak na zmenšení rozměrů samců je tedy zřejmý. Samice, které dokázaly zmenšit míru kleptoparazitismu tím, že modifikovaly thorakální (možná původně repelentní) žlázy, převládly rychle nad ostatními. Pokud by se totiž samci naučili, že „na zádech samic je jídla dost“, nepřizpůsobené samice by pravděpodobně padly za oběť kanibalismu (ať již úmyslnému či neúmyslnému) ze strany samců, kteří by marně svým bodavě savým ústním ústrojím hledali výživné žlázy. Ostatně způsob, jakým samci šetrně svým sosákem nasávají jim určený sekret a ne hemolymfu (která je jen o kousek dál), vzbuzuje další otázky, o kterých ale literatura dosud mlčí.
Zdroje:
Nature 424, p.387
Biology Letters. doi:10.1098/rsbl.2006.0545
Behav Ecol 6:388–392 (1995)
Behavioral Ecology and Sociobiology 16(4):301-306 (1985), doi:198510.1007/BF00295542
Behavioral Ecology and Sociobiology 23(5):317-322 (1988), doi:10.1007/BF00300578
Ecological Research 13(3): 263-272 (1998), doi: 10.1046/j.1440-1703.1998.00270.x