Lidské chování je přece jenom docela složité a především nám při jeho studiu schází tolik potřebný nadhled. Proto není od věci pozorovat nejen sebe, ale chování i jiných tvorů.
Do nelidských dobrovolníků se sice hůř vcítíme, ale zase můžeme propojovat jejich psychologii s geny, což u lidí zatím nejde tak snadno.
Tým členovčích psychologů vedený Edwardem Kravitzem z Harvard Medicine School v americkém Bostonu už delší dobu provozuje Klub rváčů octomilek (Fruit Fly Fight Club). V něm badatelé před zvědavými zraky videokamery pořádají napínavé zápasy octomilek, při nichž kromě hlučného sázení na vítěze studují agresivní chování těchto zdánlivě křehkých mušek.
Souboje octomilek jsou při pohledu zblízka překvapivě složité: Mušky bojují velmi různým stylem. Rvou se tělo na tělo, boxují se nebo přidržují soupeře, aby ho znehybnily. Používají různé chvaty, výpady, šermují se, vzájemně se pronásledují nebo si různě hrozí. V případě, že některá muška souboj prohraje, tak ze souboje různým způsobem ustoupí, od důstojného odkráčení, až po zmatený odlet.
Samci octomilek pochopitelně se pochopitelně perou jinak než samice. Kravitzovi a jeho kolegům se nyní podařilo odhalit gen, který je zodpovědný právě za rozdílné agresivní chování obou pohlaví octomilek. Dotyčný gen fruitless je již delší dobu znám tím, že se podílí na dvoření samců samicím. Tento relativně velký gen vyrábí soubor mírně odlišných proteinů. Ty fungují výhradně v nervovém systému samců a to přibližně ve 2% samčích neuronů. Samci s vypnutým genem fruitless se nedvoří samicím a naopak se občas dvoří jiným samcům. Samice se samčí verzí genu fruitless zase provozují dvořící rituál s jinými samicemi.
Nyní se ukázalo, že právě gen fruitless u octomilek ovládá i způsob boje. Samice často bojují hlavou a své soupeře pošťuchují. Samci zase preferují prudké výpady, při nichž se vztyčí na zadních a přitlačí protivníka k zemi. Prohození samčí a samičí verze genu fruitless mezi pohlavími způsobí, že se samci octomilek pošťuchují jako holky, zatímco samice se samčí verzi genu zapomenou na šťouchání a hlavičky a své soupeře srdnatě ohrožují nebezpečnými výpady.
Ani octomilky se neperou jen tak pro nic za nic a proto je bylo potřeba nějak motivovat. Samci sváděli souboje nad bezhlavými dobrovolnicemi. Takový design pokusu byl nevyhnutelný, neboť samice s hlavou většinou neměly tu trpělivost sledovat zápas až do konce. Samice se oproti tomu rvaly o extra výtečnou kapičku čerstvé kvasinkové pasty. Všechna zvířata jsou vlastně úplně stejná. Samci octomilek jsou na ženské, samice zase na sladké. Badatelé si každý souboj natočili a pak pečlivě analyzovali každý pohyb protivníků.
Octomilky se tak, pro někoho možná překvapivě, stávají modelem i pro studium komplexního chování. Agresivita není jediná, zároveň s ní se v jiných laboratořích na octomilkách zkoumá spánek či reakce na bolestivé podněty. Díky tomu, že molekulární biologie zná octomilku asi nejvíc ze všech zvířat na světě, lze poměrně slušně propojovat různá chování mušek s jejich genomem. Na octomilčím modelu je možné sledovat konkrétní vzorec chování od jednotlivých genů, přes nervový systém, až po výsledné projevy v každodenním životě mušek. Pikantní je, že se přitom leccos dozvíme o nás samotných, protože octomilky se opravdu v mnoha ohledech chovají jako lidé. A přitom se snad snáz zbavíme předsudků, že jsme něco výjimečného.
Pramen: Nature Neuroscience online doi:10.1038/nn1809.