Když Lomborg v roce 2001 ve Skeptickém ochranáři (v originále je „environmentalist“) naznačil, že odlesnění planety není a hlavně nebude až tak moc zásadní problém ochrany přírody, byl za to mediálně zlynčován hůř, než mezinárodní gang pedofilů. Zástupy aktivistů, včetně těch z akademické sféry, považovaly za občanskou povinnost psát o tom, jak je Lomborg neobjektivní, jak se ptá na „nesprávné“ otázky, jak manipuluje statistiku a taky jak lživě intepretuje vědecká data.

 

Lomborg přitom poukázal na to, že v globálním pohledu nejsou patrné žádné závažné známky rychlého odlesňování, včetně například amazonských pralesů a že regionální odlesňování, především v méně rozvinutých zemích, které nijak nepopíral, kupodivu nesouvisí s ošklivou industrializací a technologickým rozvojem, ale právě naopak s chudobou obyvatelstva a celkově špatnou ekonomickou situací nejvíce odlesňujících zemí. Lomborg nakonec ohledně odlesňování optimisticky předpověděl, že s postupným ekonomickým růstem těchto zemí věc odlesňování nakonec sama vyřeší a to uspokojivě pro všechny zúčastněné strany.
Uplynulo pouhých pět let. V listopadu 2006 prestižní vědecké periodikum uveřejňuje přehlednou analýzu globální situace kolem lesů na naší planetě. Mezinárodní tým vedený finským badatelem Pekkou Kauppim využil novou metodiku „Forest Identity“, která bere pro jednotlivé státy v potaz nejen prostou zalesněnou plochu, ale i hustotu lesního porostu, kterou lze přepočítat na zásobu užitkového dřeva (growing stock), spolu s biomasou lesního porostu a taky jak jinak množstvím oxidu uhličitého vázaného v lesích, aby si globální oteplování nestěžovalo, že se na něj zapomíná. Pomocí Forest Identity přežvýkali data ze zprávy Global Forest Resources Assessment 2005 pořízené FAO (Food and Agriculture Organisation, jenž je součástí OSN).

 

Pro leckoho překvapivě vyšlo najevo, že za uplynulých 15 let, kdy měly světové lesy podle některých zelených prognóz prakticky zmizet ze světa, se ve skutečnosti 22 z 50-ti nejzalesněnějších zemí světa neodlesnilo, ale naopak zalesnilo. Nádhernou ironií je, že se neodlesňuje žádná ze zemí této padesátky s hrubým domácím produktem na hlavu přesahujícím 4 600 amerických dolarů (což je zhruba situace Chile). Je naprosto evidentní, že bohatší a ekonomicky rozvinutější stát se rovná i zelenější. Zároveň ve více než polovině z 50-ti nejzalesněnějších zemí přibylo biomasy lesů a i množství uskladněného uhlíku.
Ze studované padesátky se, pokud jde o procento zalesněné plochy a procentuální zásobu užitkového dřeva, nejvíce odlesnilo v Nigérii a na Filipínách, naopak nejvíce procent zalesněné plochy přibylo ve Vietnamu, Španělsku a Číně a zásoba užitkového dřeva se zvýšila nejvíce na Ukrajině a ve Španělsku. V absolutních číslech nejvíce ztratily lesy Indonésie a Brazílie, naproti tomu nejvíce získaly lesy Číny a USA. Mezi země s přibývajícími lesy patří oba nejlidnatější státy planety – Čína i Indie. Co se týká bohatě medializovaných tropických pralesů, nejvíce jich ubylo v již zmiňované Indonésii a Brazílii, v mnoha oblastech tropů ovšem naopak dochází k zalesňování, hojně například ve střední Americe.

Autoři přesvědčivě dokládají vzrůstající trend přechodu mnoha zemí z fáze odlesňování do fáze zalesňování. Naléhavě upozorňují, že největší problém nespočívá v industrializaci, ale v početné chudé populaci stále ještě odlesňovaných zemí. Tamější obyvatelé těží dřevo jako palivo, jako snadný zdroj příjmu či při mýcení půdy pro svá políčka. Nejlepším řešením je pochopitelně zvýšení životní úrovně obyvatelstva, jinými slovy zlepšení ekonomiky daných zemí.

 

Naprosto pozoruhodné je zjištění, že navzdory tvrzením masivní zelené propagandy lze provozovat rozsáhlou komerční těžbu dřeva a přitom zalesňovat. USA a Čína ve sledovaném období vytěžily víc dřeva, než Indonésie a Brazílie, ale kupodivu se i přes to zalesnily. V těžbě dřeva jako takové problém očividně není.

 

Autoři hýří optimismem i ve věci uhlíku. Klimatičtí modeláři budou muset přepočítat své zázračné vzorečky. Vesměs se totiž uvažovaly pesimističtější scénáře objemu uhlíku vázaného v lesích. Mimochodem, i my žijeme v jedné z 50-ti nejzalesněnějších zemí světa, která se dál zalesňuje. Skinheadská budoucnost tak podle všeho Zemi nehrozí. V roce 2050 by měl být globální les dle dosavadních trendů o 10 procent rozsáhlejší, než je dnes. To je o jednu rozlohu Indie.

 

Lomborgovi i této studii by mohlo být vyčítáno, že je rozdíl mezi cenným tropickým pralesem a monokulturní průmyslovou plantáží. To jistě je. Nicméně, první zásadní námitkou budiž, že zejména tropické pralesy či lesy vůbec nejsou tak cenné v tom, v čem se podle obecného přesvědčení liší od plantáže. Druhová pestrost lesů a zejména tropických pralesů je systematicky přeceňována. Tropické pralesy jsou ve skutečnosti velmi mladé, protože během dlouhých dob ledových prakticky neexistují a v dobách meziledových se vždy musí znova rozšířit. Zatím poslední doba ledová skončila zhruba před 10 tisíci lety.

 Ve skutečnosti je naprostá většina takzvaných primárních či „panenských“ pralesů ještě mnohem mladší. Nové výzkumy naznačují, že i ty nejpanenštější lesy vyrostly před pár set lety na zemědělské půdě. Cenné druhy navíc žijí všude možně, jen ne v pralesích. Zdálo by se, že to je pro ochranu přírody irelevantní, ale bohužel není. Pro ochranu biodiverzity lze získat jen určitý objem prostředků a když se vyplýtvají na mediálně zajímavých pralesích, tak scházejí tam, kde jich je potřeba mnohem víc, například pro suché oblasti tropů.

 

Druhá stěžejní námitka praví, že vzrůst plochy průmyslových plantáží pochopitelně zásadně zachraňuje spontánní (i když ne panenské) lesní porosty tím, že v nich snižuje veškerou těžbu dřeva. Krásně to funguje i bez likvidace lidské populace a podobných receptů. Je zjevné, že lesy nezachrání striktní zákazy a omezení, ale naopak podpora ekonomického růstu dotyčných zemí, zejména odstranění překážek v globálním obchodu. Globalizace a bohatství přírodu nelikvidují, ale zachraňují.

 

UNEP nedávno hlasitě odstartoval Kampaň miliardy stromů, ve které známé osobnosti vybízejí k radikálnímu ozelenění planety. Ve světle nových dat by možná aktivisté měli zvážit, zda své síly nenapnout někam jinam. Biologicky nejcennější biotopy světa totiž ironicky vůbec nejsou lesy. A miliarda stromů by se musela někam vejít. Zase a opět, nejvíc škody by mohl napáchat ten, kdo ze všech sil koná dobro.

 

Jaké z toho všeho plyne poučení? Lomborg je od pohledu vtipný pohodář a jistě by se mu příčilo být uctíván jako božstvo nebo kněžna Libuše. Třeba by ale neškodilo, kdy si i nazelenalé mozky někde sehnaly Skeptického ochranáře a s velikým sebezapřením se mrkly na to, co tam ten démon vlastně píše. Pro vlastní dobro, četba jednoho světového názoru spolehlivě vyhlazuje mozkové závity.

 

Pramen: PNAS 2006 103: 17574-17579, Wikipedia