Pakobylky skutečně jsou ta většinu času nehybná „dřívka“, občas chovaná dětmi v teráriích. Neznalí je obvykle napřed vůbec nemohou při pohledu do terária rozeznat, po jejich identifikaci coby hmyzu část z pozorovatelů vyjadřuje hrůzu nebo i odpor. Takže se u těchto tvorů jedná o krásný (mnohdy doslova) příklad ochranného zbarvení ale i tvaru těla, neboli mimikry. Jinou strategií, kterou živočichové mohou zvolit, aby se vyhnuli pozření predátorem, je zbarvení výstražné, odstrašující - aposematické. To volí většinou (ale ne jenom) takové druhy, které disponují nějakým chemickým prostředkem, pomocí něhož jsou pro potenciální predátory buď přímo jedovatí, nebo alespoň nepoživatelní díky nějaké štiplavé látce, kterou jsou vybaveni. Výstražné zbarvení je předzvěstí toho, že by se predátor s takovým nepříjemným zážitkem setkal, a tak vlastně chrání živočicha s ochranným zbarvením před nutností vlastního prověření jeho zbraní. Taková situace už by pro něj mohla být smrtelná. Nejčastějším vzorem výstražného zbarvení je u hmyzu kombinace žluté a černé – vosy nebo sršně zná každý. Barevný vzor složený z černé a červené používají dva druhy pakobylek z amerického kontinentu, chované teraristy i u nás – Anisomorpha monstrosa a Anisomorpha buprestoides. Celý rod Anisomorpha je řazen do čeledi Pseudophasmatinae. I přes velkou reprodukční schopnost patří k poněkud náročnějším druhům, protože se neživí jako většina druhů pakobylek břečťanem nebo listy ostružiníků, ale vyžadují listy z keřů ptačího zobu (Ligustrum vulgare).
Další zvláštností obou druhů je, že v dospělosti je sameček připojen trvale v rámci nepřetržité kopulace k dvakrát větší samičce, takže se jí jakoby vozí na hřbetu. Oba jedinci ale dokáží při chůzi koordinovat pohyb noh obou z nich, neboť i sameček používá svých šesti noh k pohybu. Krom toho používá tento druh pakobylky podupávání nohama na podklad k signalizaci mezi sebou. Při podráždění vystřikují jak samečci tak samičky nad sebe štiplavý aerosol ze žláz umístěných na horní straně hrudi. Tento sekret, vzdáleně podobný svou konzistencí mléku pryšcovitých bylin, vůní poněkud připomíná formaldehyd.
Mezi metody na analýzu různých organických látek nebo jejich směsí produkovaných rozličnými živočichy patří tradičně různé druhy chromatografie, hmotová spektrometrie nebo kapilární elektroforéza. Spektroskopie založená na nukleární magnetické rezonanci (NMR) vychází ze skutečnosti, že v silném magnetickém poli částice jádra atomu mohou zaujmout dva odlišné stavy. Mezi nimi mohou přecházet po přijmutí energie ze silného radiofrekvenčního zdroje. V závislosti na okolních skupinách absorbuje atom energii radiových vln při různých frekvencích a nebo různých intenzitách magnetického pole.
Výsledný záznam s charakteristickými signály absorbce tak porovnáním s tabulkami - databázemi někdy v minulosti naměřených hodnot vypovídá o chemickém složení organické molekuly. Nukleární magnetická rezonance ovšem ke studiu různých organických látek biogenního původu nemohla být donedávna používána proto, že množství látky, kterou vesměs drobný hmyz dokáže vyrobit, bylo pro analýzu pomocí NMR spektroskopie, většinou nedostatečné. To se dříve řešilo právě u pakobylky Anisomorpha buprestoides tak, že bylo skleněnou tyčinkou postupně podrážděno až tisíc jedinců tohoto druhu. Od každého jedince byl odebrán dráždivý sekret. Tyto nepatrné dávky byly spojeny a výsledné množství už stačilo na jednu analýzu.
Inovace přístrojů na NMR ale podstatně snížily detekční limit a tak v nových NMR lze již analyzovat vzorek odebraný z jediné podrážděné pakobylky.
NMR měření, která byla se sekretem pakobylky A. buprestoides provedena, odhalila jako dominantní složku jejich „slzného plynu“ obyčejnou glukózu. Vedle ní je ale přítomna směs terpenoidních dialdehydů – dvou stereoizomerů desetiuhlíkového dolichodialu. V systematickém názvosloví se dolichodial nazývá 2-(1-Formylvinyl)-5-methylcyklopentankarbaldehyd.
Stereoizomery tohoto typu byly již v minulosti nalezeny u některých mravenců a také u rostin z příbuzenstva máty. Vlastně u těchto organismů šlo o jeden z těchto izomerů – právě o dolichodial. Druhá forma byla popsána jako anisomorphal.
Tím, že nový NMR přístroj je schopen proměřit NMR spektrum v množstvích odebraných jen z jednoho exempláře pakobylky, výzkumníkům to dovolilo odhalit, že u každého takového jedince je poměr stereoizomerů dolichodialu trošku jiný. Tak se zrodila představa chemického otisku prstů, tedy unikátní kombinace izomerů, která je charakteristická pro každého jedince pakobylky Anisomorpha buprestoides.
Nakonec se sice ukázalo, že tento poměr se v čase proměňuje i u jednotlivých exemplářů, to ale může znamenat, že kromě „fingerprintu – otisku prstu“ hraje přesný poměr obou izomerů i roli jakéhosi kódu, využívaného v komunikaci mezi jedinci tohoto druhu.
Zdroj:
1. Chemical Biology 1 (8), 511 – 513; Aug 2006
2. Chemical & Engineering News 84 (39), 15; Sept 2006