Magnet na čmeláky
Není čmelák jako čmelák. Tak by bylo možné glosovat výsledky výzkumu Jeffreyho Karrona z University of Wisconsin v americkém Milwaukee. Detailní sledování prokázalo, že opylovací strategie čmeláků se liší nejen mezidruhově, ale dokonce i mezi příslušníky téhož druhu. Čmeláci jsou silné individuality co do volby druhu rostlin i v tom, které květy a v jakém pořadí navštěvují. Jako velmi důležitý parametr se ukazuje počet květů, které čmelák navštíví na jedné rostlině, než se rozhodne letět dál. Jakmile si čmelák osvojí určitou strategii, většinou se jí drží a nemá moc chutí ji měnit.
Individuální zvyky čmeláků mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Prokázaly to pokusy s americkou kejklířkou druhu Mimulus ringens, která roste ve wisconsinských bažinách. Rostliny kejklířky plodí při opylení vlastním pylem výrazně méně semen než při opylení pylem jiného příslušníka vlastního druhu. Čmelák, který přilétá na rostlinu opylí první navštívený květ s 80% pravděpodobností pylem z cizí rostliny. U čtvrtého květu navštíveného na jedné a téže rostlině je ale samoopylení téměř neodvratné. Jeho pravděpodobnost stoupá na 90%. A tak není vůbec jedno, jestli čmelák na každé rostlině navštíví jen pár květů a nebo zda „obleze“ všechny květy, které se mu na dané rostlině nabízejí. Nestálý čmelák s „přelétavým“ stylem zajistí rostlinám mnohem více semen než „pečlivka“, který neponechá na navštívené rostlině ani jeden květ bez povšimnutí.
Někdy jsou ale i čmeláci bezmocní a dostávají se do vleku událostí. Jeffrey Karron to prokázal v pokusech, kdy nabídl čmelákům kromě původní americké kejklířky i invazní druh evropského původu kyprej vrbici (Lythrium salicaria). Opylení kejklířek drasticky pokleslo, protože čmeláci byli neodolatelně vábeni exotickým kyprejem. Kejklířku zanedbávali. Kyprej nepřišel o výhradní přízeň čmeláků ani v případě, že by byl vystaven konkurenci další původní americké rostliny lobelky druhu Lobelia sifilitica.
Úbytek hmyzích opylovačů
Obecně lze konstatovat, že v ekonomicky rozvinutých zemích ubývá hmyzích druhů, které se na opylování rostlin podílejí. Velmi důkladná studie z Nizozemí a Velké Británie prokázala významný úbytek divoce žijící druhů samotářských včel. Nejhůře jsou postiženy druhy včel, které se specializují na opylování několika málo druhů rostlin.
„Mnohé z těchto specializovaných druhů jsou dnes tak vzácné, že v příštích desetiletích nejspíš vyhynou,“ tvrdí nizozemský biolog Jacobus Biesmeijer působící na britské University of Leeds.
V Británii byl zaznamenám v posledních dvaceti letech ústup 75 rostlinných druhů závislých na opylování hmyzem. Na jejich úkor se rozšířilo 30 druhů rostlin, jejichž pyl přenáší vítr či voda. V Nizozemí, kde z krajiny zmizely divoké včely, ubylo jen rostlin, které jsou při opylování závislé na tomto hmyzu. Mnozí odborníci se obávají, že úbytek volně žijících hmyzích opylovačů poznamená výnosy na polích i v zahradách a sadech.
„Máme oprávněné obavy z ekonomických následků,“ řekla britská ekoložka Juliet Osborneová z Rothamsted Research.
Příkladem problémů vzniklých úbytkem divokých včel je pěstování mučenky jedlé v Brazílii. Na plantážích se využívá tak velkého množství insekticidů, že tu nepřežívají samotářské včely, které mučenku opylují. Rostliny mučenky jsou proto opylovány ručně, což dramaticky komplikuje pěstování a prodražuje produkci.
Ani chovaných včel medonosných nemusí být vždy dost na to, aby zajistily potřebnou produkci některých plodin. Například kalifornští pěstitelé mandloní potřebují k opylení sadů o celkové rozloze 220 000 hektarů 1,4 milionu včelstev. To není jednoduchá záležitost v situaci, kdy chov amerických včel čelí varoáze a řadě bakteriálních chorob, jejichž původci jsou rezistentní k používaným léčivům. Plochy mandloňových sadů by se v Kalifornii měly do roku 2012 rozrůst o 50%.
Rentabilita jejich produkce bude do značné míry limitována dostupností včelstev pro opylení. Varoáza představuje pro americké včelaře horší nebezpečí než mnohem populárnější invaze afrikanizovaných včel. Američtí pěstitelé mandloní už masově importují včelstva z Austrálie. Americká včelstva jsou pro potřeby opylení mandloní časně zjara v důsledku varoázy příliš zesláblá. Cena za nájem včelstva pro opylení mandloní už stoupla z 30 dolarů na pětinásobek. Poslední zpráva vypracovaná vědci z National Research Council sice konstatuje, že v USA zatím nedošlo k „opylovací krizi“, ale její propuknutí bezprostředně hrozí. Řešení vidí nejen ve ozdravení včelstev včely medonosné, ale i ve vytváření podmínek pro opylení jinými živočišnými opylovači (motýly, pestřenkami, brouky, čmeláky ale i kolibříky nebo býložravými netopýry).
Divoké včely v roli pohůnků
Zajímavou roli divokých samotářských včel odhalili američtí vědci. Ukazuje se, že v konkurenci divokých včel podává včela medonosná při opylování mnohem větší výkon. Nápadně se to projevilo při produkci hybridního osiva slunečnic. Při jedné návštěvě květu slunečnice opylila včela medonosná v průměru jen tři kvítky. Pokud se ale na poli vyskytly i samotářské včely, pak opylí včela medonosná při jediné návštěvě patnáct kvítků. Podnětem pro mnohem vyšší pracovní nasazení je setkání včely medonosné s včelami jiných druhů během letu. Po takovém střetu mění včely medonosné zásadně systém návštěvy květů.
Při produkci hybridního osiva slunečnic se používají dva kultivary seté do řádků. Jeden kultivar produkuje hlavně pyl, druhý pak především nektar.
Dělnice včely medonosné se specializují buď na snůšku pylu, nebo na snůšku nektaru. Za obvyklých podmínek je podíl včel, které navštíví jak květy bohaté na pyl tak i květy bohaté na nektar, poměrně nízký. Přenos pylu mezi kultivary na různých řádcích je proto jen málo intenzivní. Obvykle se na něm podílí jen 7% včel. Po střetu s divokou včelou ale mění dělnice včely medonosné zásadně své chování. Plná pětina z nich navštěvuje jak květy bohaté na pyl, tak i květy bohaté na nektar a zajišťuje tak žádoucí křížení obou kultivarů. Přítomnost divokých včel je v tomto směru mnohem důležitější než množství včel medonosných, které jsou na pole vypuštěny.
Bez konkurence divokých včel se dělnice včely medonosné drží své pylové či nektarové specializace. Při vzájemné konkurenci byly včely medonosné zodpovědné za vznik 72% všech hybridních semen. Zbytek opylení připadal na divoké včely náležející 32 druhům.
Další mezinárodní studie hodnotila podíl včel na výnosech celkem 115 plodin z celého světa. Z vybraných plodin závisel výnos alespoň zčásti na opylení živočichy u 87 druhů. Z těch bylo 13 bezvýhradně závislých na opylení živočichy, 30 záviselo na tomto typu opylení z valné části a u 27 plodin určovalo opylení živočichy výnos významnou měrou. Nezávislé byly na živočiších výnosy hlavních obilovin – pšenice, rýže a kukuřice.
Pramen: Science, University of Wisconsin – Milwaukee, University of California – Berkeley