Média jsou ohledně populární podoby evoluce prošpikovaná podivnými slovy a frázemi, které obklopuje zmatek. Leckdo má potřebu se vyjádřit a ne každý tuší, o čem je řeč. Třeba když se řekne „živá fosílie“. To se používá běžně, někdy docela divoce a nikdo vlastně neví, co by to přesně mělo být. Nejčastěji se lze potkat s tím, že živá fosílie je něco z dnešní zvířeny nebo rostlinstva, co je stejné jako určitá dávná fosilie. A pak se kroutí hlavou, jak to, že je to tak stejné. Někdy i odpírači evoluce dupají nožkama a volají, jak prý je možné, že se tyhle potvory za tak dlouhou dobu nezměnily, když na ně dle vědy působila evoluce.
Celé je to pochopitelně hloupost. Jednak není pravda, že by byly fosilie totožné s dnešními druhy. Fosilie jsou kus kamene a i když si to odmyslíme, tak se vždy v nějakých detailech od dnešních typů do určité míry liší. Kde by měla být ta hranice, že jsou si natolik podobné, aby to byla „živá fosilie“? Další potíž je v tom, že hrubá morfologie, kterou až na naprosté výjimky jako jedinou dokážeme ze zkamenělin přečíst, je jenom jednou z mnoha věcí, ve kterých se můžou živí tvoři lišit. Když víme houby o fyziologii, chování, ekologii nebo sekvenci DNA, tak se dá jenom dost těžko přemýšlet o tom, jak moc se liší živí od těch mrtvých. Zároveň není nikde řečeno, že by se organismy nesměly vzhledově neměnit. Proč taky? Evoluce je kolbiště náhody a nemá správní radu, může si dělat, co chce. Když není selekční tlak, co by vzhled výrazněji měnil a když se vzhled nezmění náhodně, což by klidně mohl, tak zůstane bez výčitek svědomí víceméně stejný a dál to neřeší.
Nakonec z „živých fosilií“ zbývá jen nepříliš rajcovní zjištění, že různé fylogenetické linie žijí různě dlouhou dobu a některé náhodou vydrží dlouho. Masovým vymíráním ještě tak úplně nerozumíme, ale je docela jasné, že jejich přežití bylo do značné míry dílem náhody. To, že nám dodneška zůstali bezčelistnatci a třeba takoví amoniti ne, je prostě osud a nic extrémně tajuplného v tom nebude.
Nálepku „živé fosilie“ nedávno poměrně překvapivě získali bezčelistnatci.. Rob Gess z jihoafrické University of Witwatersrand v Johannesburgu se dvěma kolegy nedávno publikoval hezky kompletní nález pro vědu nové mihule, popsané jako Priscomyzon riniensis. Priscomyzona našli ve vrstvě ze svrchního devonu období Famennian o stáří 360 miliónů let na místě zvaném Waterloo Farm u jihoafrického Grahamstownu.
Priscomyzon je pozoruhodný v mnoha ohledech. Je to suverénně nejstarší bezčelistnatec obdobného typu, jako ti dnešní. Předchází zatím nejstarší nálezy o 35 miliónů let a zároveň je spolu s nedávno objevenou spodnokřídovou mihulí z proslulého čínského Jeholu nejlépe zachovalý. Dnešním bezčelistnatcům pochopitelně moc podobný nebyl. Byl maličký, jen kolem 5 cm a nejnápadnější byl relativně k velikosti těla velikým ústním diskem. Ten nesl 14 nepřehlédnutelných zubů, opět proporčně větších, než u žijících příbuzných. Jde o první spolehlivý doklad ústního disku u bezčelistnatce z prvohor.
V prvohorách žila spousta hojně vykopávaných obrněných bezčelistnatců, kteří kroužili v prvohorních mořích a sbírali či lovili něco k snědku. Priscomyzon žil jinak. Masivní ústní disk napovídá, že stejně jako jeho dnešní bratříčci provozoval brutální ektoparazitismus a zvnějšku okusoval jiné obyvatele tehdejších mořských mělčin. Dnešní ryby takový zákrok zhusta nepřežijí. Priscomyzon už musel být hodně specializovaný a je vidět, že strategie „být slizká trubice a okusovat ostatní“ přetrvala opravdu docela dlouho. Celý „zázrak“ je ale jenom v tom, že nebylo tak snadné se to dozvědět. Bezčelistnatci bez brnění totiž nemají nic, co by snadno fosilizovalo, ani kosti, ani nějaké masivní chrupavky. Proto jsme si až donedávna okusovací bezčelistnatce nepředstavovali jako běžný inventář dávných moří.
Priscomyzon zůstane zajímavý, i když se nebude bájit o živoucích fosiliích. Bezčelistnatci jsou jako sesterská linie čelistnatých obratlovců intenzivně zkoumaní a je fajn mít lepší představu o jejich historii.
Pramen: Nature 443: 981-984.