Jihoafrický hlodavec rypoš lysý je pozoruhodný z mnoha důvodů. Obývá složitý podzemní systém komor a chodeb ve společenstvích, jejichž organizace připomíná společenský hmyz – včely nebo mravence. Mláďata rodí vůdčí samice – královna. Ostatní členové společenstva plní podobnou roli jako dělnice společenského hmyzu.
Rypoš lysý vyniká i dlouhověkostí. Dožívá se bezmála třiceti let, což je na hlodavce věk skutečně metuzalémský. Obyčejná myš žije nejvýše tři roky. Fyziologové připisují stárnutí účinku volných radikálů, které se vytvářejí při produkci energie. Volné radikály ochotně reagují s řadou životně důležitých biologicky aktivních molekul. Poškozují tak membrány buněk, dědičnou informaci a páchají i další škody. Čím více škod volné radikály napáchají, tím hůře je organismus poznamenán.
Živočichové se mohou postavit hrozbě volných radikálů dvěma zcela odlišnými způsoby. Vytrvalecké pojetí spočívá v důkladném opravování škod napáchaných volnými radikály. Živočich žije dlouho, ale nemůže věnovat veškerou energii na plození potomků. Za dlouhověkost platí dosti tvrdou daň. Sprinterské pojetí radí, žít tak rychle, jak jen to jde. Krátkověcí živočichové si s neblahým vlivem radikálů hlavu nelámou a snaží se toho stihnout co nejvíc, dříve než se z těla stane hromada šrotu rozežraného radikály. Ušetřenou energii věnují na plození potomků.
My lidé patříme zjevně mezi vytrvalce. Měli bychom se tedy účinku volných radikálům bránit. Dietologové nám proto doporučují holdovat antioxidantům, které nás před volnými radikály a jejich neblahými účinky chrání.
Myš a rypoš by měli být typickými zástupci těchto strategií. Rypoš je vytrvalec, myš naopak sprinter. Myš by měla škody páchané volnými radikály ignorovat, rypoš by je měl svědomitě opravovat. Rochelle Buffensteinová ze The City College of New York a její spolupracovníci přistihli rypoše při elementární neznalosti a radikálovém ignorantství nejhrubšího zrna. Jeho mechanismy pro opravy škod páchaných volnými radikály jsou podstatně méně výkonné než stejné mechanismy myší. Srovnání dvouletého rypoše a čtyřměsíční myši, kteří jsou s ohledem na délku života ve srovnatelné životní etapě, ukázalo, že rypoš má molekuly zoxidovány více než myš. Platí to jak o lipidech a proteinech buněčných membrán, tak i o DNA. Oxidace postihuje molekuly ve všech orgánech a tkáních – v játrech, srdci nebo ledvinách. Není divu. Rypoš má ve srovnání s myší mnohem nižší hladiny enzymů, které oxidaci důležitých molekul brání.
Zdá se, že můžeme parafrázovat slavný bonmot o čmelákovi, který neví, že nemůže létat a tak jednoduše létá. Rypoš se zjevně nemůže dožívat třicítky, ale protože o tom neví, tak se jí dožívá.
Buffensteinová přesto nehodlá teorii o radikálovém mechanismu stárnutí hodit přes palubu. Jen říká, že to všechno asi bude mnohem složitější, než jsme si zatím mysleli. Podle ní může silná oxidace molekul v raném věku rypoše „otužit“ a ten je pak ve stáří, kdy se láme chléb dlouhověkosti, k oxidaci odolnější. Teď ještě aby to někdo vysvětlil rypošům a ti to vzali na vědomí.
Pramen: American Physiological Society