Z globálního oteplování se poslední dobou stává komediální drama. Bulvární média, pološílení aktivisté a angažovaní učenci ruku v ruce produkují spleť polopravd, propagandy, zajímavých vědeckých dat a kontroverzních interpretací. Nedávno se tomu všemu začalo vtipně říkat „klimatické porno“. Obyvatelstvo dílem užasle a dílem znechuceně sleduje defilé apokalyptických scénářů, neblahých proroctví a vážně míněných výzev k návratu na stromy. Globální oteplování je naneštěstí strašlivě populární. Al Gore ho angažoval pro volební kampaň, aktivisté zjistili, že jde o nejlepší fundraisingové téma od dob vybíjení tuleních mláďátek s krásnýma smutnýma očima, pro bulvár jedno globální oteplování vydá za tisíc dvouhlavých dětí a někteří vědci rádi surfují na vlně veřejného zájmu.
Všechno tohle je jistě legitimní. Navíc, pokud bublina splaskne, tak z toho všichni s úsměvem vycouvají. Problém to bude bohužel jen pro vědu, která přijde o kus důvěryhodnosti.
Kámen úrazu je v globálním klimatu samotném. Je strašlivě komplexní a složité a vzhledem k jeho popularitě toho o něm vlastně zatím víme houby. Být srovnatelně populární třeba obíhání komet kolem Slunce, byl by pochopitelně klid. Věda globálního oteplování je ale mladá, pomotaná, často si protiřečí a přitom se navenek tváří, že ví všechno. Zoufalost vědeckých debat o globálním oteplování pěkně ukazují tři publikace pojednávající o roli metanu, které nedávno spatřily světlo světa, v podstatě současně a shodou okolností každá v jiném, ale všechny v top prestižním periodiku.
Zastoupení metanu vykazuje v atmosféře velké meziroční výkyvy. Za posledních 20 let je jeho pokles jasně patrný. (Hodnoty na ose x jsou uvedeny v ppb/rok)
Metan je jeden z mnoha skleníkových plynů, jeho role v globálním oteplován se v poslední době hodně diskutuje. Pozornost si získal mimo jiné jako hlavní hrdina takzvané hypotézy klatrátového děla (Clathrate Gun Hypothesis). Podle této představy náhlé výtrysky velkého množství metanu z podmořských sedimentů mohly způsobit náhlé vzestupy teploty klimatu v minulosti a mohly by i v budoucnu.
Klatrát metanu, nebo taky metanhydrát či metanový led je vlastně led obsahující velké množství molekul metanu uvězněných v krystalické struktuře zmrzlé vody. Odhaduje se, že je ho v nejsvrchnější litosféře v chladných oblastech a na dnech oceánů ohromné množství. V budoucnu by ho bylo možné využít jako fosilní palivo. Je ho nejspíš několikrát více, než zemního plynu. Tým amerických a francouzských badatelů pod vedením Tessy Hillové z Bodega Marine Lab spadající pod University of California v Davisu sledoval ložiska uhlovodíků v Kalifornském zálivu na francouzské výzkumné lodi R/V Marion Dufresne. V sedimentech o stáří až 30 000 let měřili množství dehtu a zároveň stanovovali tehdejší teplotu pomocí triku s izotopy kyslíku ve schránkách mořských živočichů. Získanými daty dokládají, že ve dvou obdobích výrazného oteplení na konci poslední doby ledové (před 16-14 tisíci lety a před 11-10 tisíci lety) došlo k silným výronům metanu a že obě události spolu souvisejí. Navíc, výron metanu podle nich dále posílil oteplování. Neodpouštějí si varování, že současné oteplování by mohlo vést k výronu metanu z dnešních klatrátů. Poněkud mlží o tom, zda výrony metanu byly příčinou nebo důsledkem tehdejšího rychlého oteplování. S dneškem mají přitom asi jasno.
O pouhých šest dní dříve ovšem vychází mezinárodní kanadsko-americko-novozélandská studie týmu Hinricha Schaefera. Věnuje se úplně stejné problematice, ale z jiného konce. Metan vzniká různě. Dělají ho požáry, různé geologické procesy, produkují ho mokřady, zvířata a jak se zcela nedávno zjistilo, také rostliny. Zároveň ho vypouští i civilizace, při zpracování zemního plynu, ze skládek nebo v rámci zemědělství. Schaefer se s kolegy podíval na to, zda opravdu mohlo fungovat výše zmíněné klatrátové dělo, o němž se někteří lidé domnívali, že by mohlo rozjíždět cykly ledových dob. Existují odhady, že by zplynění jednoho procenta objemu klatrátových sedimentů zdvojnásobilo koncentraci metanu v atmosféře. Autoři v rámci studie analyzovali izotopy uhlíku v bublinkách metanu zachycených v vzorcích grónského ledu. Překvapivě se ukázalo, že metan v atmosféře z minulých období rychlého oteplení klimatu velmi pravděpodobně nepochází z podmořských sedimentů klatrátu. Podle autorů jde o metan z tropických mokřadů a z rostlin. Tím padá hypotéza klatrátového děla a s ním i reálná hrozba explozivního oteplení vlivem dnešního podmořského metanu.
Asi není těžké přijít na to, že obě zmíněné studie jsou v zásadním rozporu. Pravdu může mít maximálně jedna z nich. Metan je vůbec problematické dítko globálního oteplování. Přestože se obecně předpokládá, že ho ošklivě vypouštíme do ovzduší a že se na oteplování řádně podílí, ne každý asi ví, že ve skutečnosti posledních 20 let jeho obsah v atmosféře Země mírně klesá. Studie velkého mezinárodního týmu badatelů pod vedením P. Bousqueta názorně předvádí, jak vypadá nefalšovaná angažovaná věda. Autoři docházejí k závěru, že nejprve k poklesu metanu skutečně došlo, díky správňáckým úsporným opatřením. Pak se ale vše pokazilo a metanu opět začalo přibývat. V atmosféře to ale nevidíme, protože to překrývá úbytek produkce metanu z tropických mokřadů. Autoři nakonec hrozí vztyčeným prstem, že obsah metanu jistě zase velmi brzy stoupat, jako by si to sami přáli.
Pozornému čtenáři neunikne, že úbytek metanu produkovaného mokřady vlastně souvisí právě s globálním oteplováním a s vysoušením mokřadů, které provádějí, kupodivu, hlavně lidé. Asi v žádném komentáři se nedočtete, že je to vlastně dobrá zpráva o zpětné vazbě, protože by to vypadalo příliš pohodově. Za to prakticky v každém komentáři najdete, že metan je druhý nejdůležitější skleníkový plyn, myšleno po oxidu uhličitém. To je čistokrevná klimatická pornografie, záměrná lež, protože daleko daleko nejvýznamnější skleníkový plyn je ve skutečnosti vodní pára. Alarmističtí popularizátoři to taktně zamlčují a už ani nepoužívají magické sousloví industriální skleníkové plyny, které tuhle lež jakoby obhajuje. Důvodem nejspíš je, že na globální cyklus vodní páry v atmosféře nemá lidstvo prakticky žádný přímý vliv a tak je pro globální oteplovače jako strašidlo bezcenná.
Poučením z metanu budiž, že oteplovací vědce je dobré brát s nadhledem. Klima by se ale rozhodně nemělo podceňovat. Jen šílenec by si myslel, že se v budoucnu výrazně nezmění. Změní a klidně brzo. Je potřeba si přiznat, že tomu zatím zdaleka nerozumíme. Bude to chtít hodně bádat a vynalézat. A pořád je dost slušná šance, že nebudeme viníci, ale oběti.
Pramen:
PNAS online 30. 8. 2006. 10.7073/pnas.0601304103
Science 313(5790): 1109-1112
Nature 443: 439-443 a 405-406
Wikipedia.