Spor „hobit nebo mikrocefalik“ je zástupným problémem pro starší spor dvou koncepcí vzniku Homo sapiens. Na jedné straně je to teorie označovaná jako „out of Africa“, podle které se moderní člověk Homo sapiens vyvinul v Africe a odtud migroval do zbytku světa, přičemž tito lidé nahradili (vytlačili případně vyhubili) potomky lidí Homo erectus, kteří podnikli první migraci z Afriky mnohem dříve a osídlili Evropu a Asii. Druhá představa vzniku Homo sapiens je označována jako multiregionální. Podle ní vznikl Homo sapiens na více místech jako vývojový následník první migrační vlny. Na této teorii je podivuhodný předpoklad, že se vývoj k Homo sapiens ubíral hned několikrát nezávisle na sobě ke stejnému výsledku. Jako kdyby byl tento evoluční proces jaksi předurčen a jinak to nikde ani dopadnout nemohlo. Hobit do toho nezapadá, protože je názorným příkladem toho, že se indonéský Homo erectus vyvíjel v chytrého skrčka, který nemá s Homo sapiens mnoho společného.
Multiregionální teorie se potýká s velkými problémy. Ještě před několika roky uváděla člověka neandrtálského jako předka Homo sapiens v Evropě, což už je dnes tvrzení neudržitelné. Nález na ostrově Flores zasadil multiregionální teorii smrtící úder. Jak měli vznikat z lidí Homo erectus tamější Homo sapiens, když si to na ostrově Flores evoluce namířila k hobitovi Homo floresiensis? Proto multiregionalisté v čele s Teuku Jacobem dělají vše proto, aby hobita zdiskreditovali. Jejich poslední článek v PNAS je toho názornou ukázkou. Objevitelé hobita reagovali prohlášením, že mohou vyvrátit bod po bodu všechny argumenty vznesené proti hobitovi v článku z PNAS.
Není to ostatně zase tak těžké. Jedním z klíčových argumentů je asymetrie lebky LB1 – jediné lebky Homo floresiesnis, která se v Liang Bua na ostrově Flores našla. Asymetrie lebky je přesvědčivě patrná na snímcích, kde jsou zrcadlově zobrazeny dvě levé a pak dvě pravé strany lebky. Jacob a spol. dokazují, že člověk s takto deformovanou lebkou byl prostě a jednoduše defektním jedincem. Lebka byla vyzvednuta z nánosů v hloubce 9 (ano devět!) metrů a měla konzistenci „mokrého pijáku“. Deformace lebky je výsledkem změn „post mortem“. Podobných „děr“ je v argumentaci Jacoba a spol. více a jistě si je přečteme v reakci autorů tohoto objevu.
Bohužel, podmínky nálezu – vysoká vlhkost usazenin – prakticky vylučují, aby v kostech „přežila“ DNA. Její analýza by torpédovala Jacobovy argumenty pod čarou ponoru. Jistě ne náhodou nebyl právě po intervenci Teuku Jacoba australských paleoantropologům další výzkum povolen. Co kdyby se našly další kosti, které by byly pro multiregionální teorii a její zastánce ještě „nepohodlnější“ než dosavadní nálezy z Liang Bua? Ostatně kdo by chtěl po analýzách DNA více než desítky neandrtálců (a to jak mitochondriální, tak i jaderné) ještě tvrdit, že to byli naši předci? Postupem času budou stejně směšní i odpůrci Homo floresiensis.
Teuku Jacob a jeho kolegyně Etty Indriati na tiskovce, kde argumentují „proti hobitovi“. Nestor indonéských paleoantropologů se v boji za svůj multiregionalistický ideál zdaleka neomezuje jen na půdu vědy. Tento zdatný intrikán s personálními konexemi sahajícími nejen na příslušná ministerstva ale až do prezidentského paláce už svým rivalům „zařídil“, aby jejich působení v Indonésii skončilo. Také si vyžádal všechny významnější kosterní pozůstatky hobita, držel je několik měsíců a vrátil je v žalostném stavu. Například lebka LB1 byla těžce poškozena při pořizování odlitku. Čelist byla rozlomena. Pánev prakticky rozdrcena. I tak vypadá „argumentace“.