Velká mlhovina v Orionu, nesoucí též označení M42, je notoricky známým objektem i mezi širokou veřejností. Je viditelná i pouhým okem jako „rozplizlá“ hvězda 4. hvězdné velikosti pod „pásem“ krásného zimního souhvězdí Orion. Mlhovina leží ve vzdálenosti 1 450 světelných roků a rozprostírá se na průměru zhruba 240 světlených roků. Ve skutečnosti se tak na oblohu promítá na oblast o průměru kolem 10 stupňů, čímž „zakrývá“ asi polovinu celého souhvězdí Orionu. Jako mlhovina M42 je obvykle označována pouze její centrální část, která je snadno pozorovatelná.
Ačkoliv je to poměrně jasný objekt, na starověkých i středověkých hvězdných mapách se vyskytuje stále jenom jako hvězda. Jako mlhovina byla poprvé popsána v letech 1610 a 1611. Charles Messier ji do svého slavného katalogu zanesl v roce 1769 pod číslem 42.
Jedná se o nejbližší „továrnu“ na tvorbu hvězd. V této oblasti i nyní vznikají nové planetární systémy. Mezi nejzajímavější objevy, které zde byly v uplynulých letech učiněny, patří zaznamenání formujících se planetárních systémů na snímcích, které pořídil v roce 1995 Hubble Space Telescope (HST). Ten později i zachytil interakci mladých horkých hvězd tvořících útvar známý jako Trapez s protoplanetárními disky. Intenzivní infračervené záření těchto hvězd „ničí“ prachové disky, jejichž materiál by nově vznikající planetární systémy potřebovaly pro další vývoj.
Nyní se na tuto hvězdnou „porodnici“ zaměřil i další z kosmických dalekohledů a to sice Spitzerův, který zkoumá vesmír v infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Tom Megeath (University of Toledo, Ohio) a jeho spolupracovníci poskládali na 10 000 snímků, které pořídila infračervená kamera dalekohledu. Výsledkem je detailní pohled na centrální oblast této zajímavé mlhoviny, jež má průměr zhruba 30 světelných roků.
Infračervené „oko“ Spitzerova dalekohledu zachytilo na 2300 protoplanetárních disků, které jsou příliš malé a slabé na to, aby je bylo možno zachytit pozemskými či kosmickými dalekohledu ve viditelném oboru spektra. Tyto disky jsou tvořeny prachem a plynem, který rotuje kolem mladých hvězd. Každý z nich má potenciál stát se samostatným planetárním systémem.
„Toto je nejdetailnější sčítání mladých hvězd s disky v Orionově komplexu,“ říká o výsledcích práce svého týmu Dr. Thomas Megeath. Astronomové jej tak mohou využít ke zjištění, jaké procento hvězd vzniká ve velkých skupinách, kolik nových hvězd má málo společníků a kolik jich vzniká naprosto o samotě. A právě pohled na rozmanitou populaci mlhoviny jim dává odpovědi na některé otázky. Ukazuje se, že asi 60% potenciálních planetárních systémů vzniká ve shlucích obsahujících stovky mladých hvězd. Jen 15% hvězdných systémů se vytváří v řídce „osídlených“ oblastech a překvapivých 25% jich vzniká izolovaně. Toto číslo je nad očekávání vysoké, až dosud si totiž astronomové mysleli, že až 90% hvězdných systémů vzniká ve skupinách hvězd. „Snímky Orionu ukázaly, že mnoho hvězd se vytváří v izolaci nebo ve skupinách jen několika hvězd,“ upozorňuje na tuto skutečnost další člen týmu Dr. John Stauffer (NASA Spitzer Science Center).
Toto zjištění může i tak trochu vyjasnit situaci kolem našeho Slunce, o jehož případných „sourozencích“ nemáme žádné informace. Větší část vědců preferuje možnost, že Slunce - toho času již ve středních letech - vzniklo rovněž ve větší skupině hvězd. Data ale ukazují, že nově vzniklé hvězdy mají tendenci se navzájem postupně vzdalovat a proto je později už složité až nemožné vystopovat jejich původ.
Spitzerovy snímky rovněž odhalily na 200 hvězdných zárodků, které jsou zatím příliš mladé na to, aby si vytvořily vlastní protoplanetární disky. Rovněž tyto objekty nebyly dosud pozorovány.
Zdroj:
Spitzer Space Telescope