O tom do jaké míry jsme odpovědni za své agresivní chování a do jaké míry za to může výchova, se vedou emotivní spory, co svět světem stojí. Jeden z objevů, který do genetiky chování vnesl trochu jasno, byl učiněn v Evropě. Stalo se to náhodou, když zoufalá žena našla odvahu zaklepat na dveře u psychiatra univerzitní nemocnice v nizozemském Nijmegenu a popsala situaci ve své rodině, kde muži po celé generace měli problémy se zákonem. Kradli, znásilňovali a vyvolávali rvačky.
MAO
Genetický rozbor DNA u nizozemské rodiny odhalil, že všichni agresivní příbuzní jsou nositeli mutace na chromozómu X a to v místě označeném jako gen MAO-A. Odtud je řízena stavba řetězce enzymu monoamin oxidáza A, což je látka, která odbourává adrenalin, dopamin a noradrenalin. Zmíněný enzym monoamin oxidáza je tedy jakousi uklízečkou, která v našem uvádí věci do původního stavu. Když MAO není “zdravá“, neuklízí tak jak by se slušelo, v mozku se i z normálních vzruchů snadno vyvine "vzrušující mejdán". Člověk pak i na nepodstatné podněty může reagovat neadekvátně. Že tomu tak opravdu je, a že v tom hraje úlohu gen MAO se ukázalo, když vědci genetickou modifikací připravili myš, která měla tento gen knokautovaný.
Tyto poznatky z oblasti genetiky a jejich vliv na chování, začalo brát v potaz také soudnictví. Precedens v tomto směru udělal soud v USA. Pachateli, u něhož se prokázalo, že je nositelem genu agresivity, jak se tomuto genu také říká, změnili trest smrti na doživotí.
Kongres
Tak jako jiné profesní svazy, tak i genetici mají svůj svátek. Je jím mezinárodní kongres lidské genetiky. Koná se jednou za pět let a ten letošní je v australském Brisbane. Je v pořadí již jedenáctý a ještě ani neskončil a už stačil způsobit celosvětový rozruch. Postarala se o to diskuse okolo genu MAO. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by k nějakému jitření vášní mělo dojít. I když to souviselo s alkoholem. V podstatě šlo o známou věc, která platí pro celou řadu drog, že totiž jejich užívání vede k pozitivní motivaci. Tak se nazývá stav, který vede k nárůstu koncentrace dopaminu v limbické části mozku. Zde je sídlo centra libosti. Toto centrum bylo objeveno vlastně náhodou americkým psychologem Jamesem Oldsem, když studoval v krysím mozku proces bdělosti.Tehdy umístil elektrody chybně do určité oblasti limbického systému. Když byl pokus uspořádán tak, že zvíře mohlo tuto oblast elektricky stimulovat zmáčknutím páčky, krysy mačkaly páčku prakticky bez přestání asi tak 5000x za hodinu. Zvířata se bez ustání stimulovala a vyloučila veškeré ostatní aktivity s výjimkou spánku. Dokonce byla ochotna podstoupit neuvěřitelnou bolest a trápení, jenom aby dosáhla příležitosti páčku zmáčknout.
Alkohol i jiné drogy časem způsobí, že se v limbickém systému tvoří dopaminu málo. Aby si mozek tuto hladinu obnovil, alkoholika přepadá pocit neukojitelného lačnění. Vědci zkoumali dvě různé formy MAO genu (MAO-A a MAO-B). Zjistili, že buňky vybavené různými formami genu se s alkoholovou zátěží vyrovnávají různě. Souvisí to právě s odbouráváním již zmíněného přenašeče nervových vzruchů noradrenalinu.
Potud bylo stále ještě vše vpořádku a nic se nedělo. Poznatek sliboval možnost nových přístupů v léčbě alkoholiků pomocí látek, které budou enzym monoamin oxidázu tlumit.
Maoři
Kamenem úrazu se stalo ventilování faktu, že Polynésané, jimž se na Novém Zélandu říká Maorové, mají formu genu, která se vyznačuje horším odbouráváním nervových přenašečů. To u nich vede k horšímu se vyrovnávání se závislostí na alkoholu a jak víme, nejen k tomu. Policejní statistiky dávají genetikům v podstatě za pravdu. V řadách Maorů je ve srovnání s ostatními příslušníky jiných národů, neskonale vysoký počet alkoholiků, narkomanů násilníků a osob opakovaně trestaných.
Výsledky genetických testů ukazují, že více než polovina Maorů je nositelem genu, který je označován za „násilnický“ a že jeho fekvence u potomků Evropanů je na Novém Zélandu ani ne poloviční.
Polynézané, chápou dávání těchto věcí do souvislostí jako projev rasismu a představitelka maorského hnutí na Novém Zélandu Tariana Turia již tvrzení vědců odmítla. Vznášeným argumentům se směje. Podobných nesmyslů, jako třeba že jsou Maorové hloupí, prý slyšela už mnoho ale když projíždí svojí zemí, přesvědčuje se, že to není pravda. K nařčení, že její národ má geny předurčující je ke kriminalitě dodává, že v chování člověka hraje úlohu celá řada vlivů. Velký význam genům nedává a je proti tomu, aby se na základě podobného zjednodušení odsuzovalo celé etnikum.
BiDil
Obdobný problém už tu jednou byl. Týkal se léku BiDil. Léku na onemocnění srdce, který zabírá u černochů ale u bělochů nefunguje. Snahu zavádět diferencovanou léčbu, předepisování léků a jejich testování podle příslušnosti k rase, mnozí chápou jako vplouvání rasistických tendencí do medicíny. Spor se nevyhrotil snad jen proto, protože ve hře bylo samotné zdraví Afroameričanů, kteří na kardiovaskulární choroby trpí mnohem více než běloši.
Nynější situace s Maory je mnohem kontroverznější. Vstupujeme totiž na hranici etiky. Jde o to, zda můžeme příslušníky národa, jejichž většina příslušníků se vyznačuje nositelstvím určitého genu, označit za náchylné k páchání násilné činnosti. Ještě tvrději řečeno, zda jsou Maorové ze své biologické podstaty kriminálními živly.
Takové pojetí stavu věci by paradoxně mohlo Maorům možná i prospět. Na trestní odpovědnost jejich konání by pak šlo pohlížet shovívavěji. Jejich reakce je v tuto chvíli ale plná emocí a je krajně odmítavá. Maorské hnutí je poměrně vlivné. Maorové mají na Zélandu zástupce ve vládě, legislativních orgánech,...
Je těžké v tuto chvíli odhadnout, jak se bude kauza dál vyvíjet a jakou bude mít dohru. Myslet si, že se nás to netýká, by nebylo moudré. Je možné, že obdobnou genetickou souvislost s kriminalní činností prokáží genetici u Romů. Budeme pak chtít, aby soudní exekutiva brala genetiku v úvahu? Jak se budeme tvářit na to, když soudce za stejný prohřešek začne uplatňovat dvojí metr? Nebo těch metrů bude ještě víc?