Jak vznikají druhy? Ponecháme-li stranou sektářské blouznění, tak druhy rozhodně vznikají, vznikají neustále, velmi různým způsobem a mnohdy přímo před očima. U zvířat nejčastěji tak, že se část jedinců určitého druhu nějak izoluje od zbytku a tikání molekulárních změn dodělá zbytek práce. Rostliny jsou oproti zvířátkům obecně nejen voňavější, ale i mnohem jednodušší ve smyslu morfologie. Jsou modulární povahy – i ten největší strom je vlastně jenom hodně opakování docela jednoduchého stavebního modulu naskládaných na sebe. To je důvod, proč jsou rostliny mnohem otrlejší vůči brutálním změnám genomu. Když rostlina ztratí chromozóm, nebo nějaký naopak najde, nebo si různě změní počet sad chromozómů, tak vypadá jinak, než rodiče, ale často to ustojí s úsměvem a bez větších problémů. Narozdíl od zvířat.
Úplně stejné to je i v případě hybridizace, čili zkřížení dvou různých druhů. U zvířat je to možné jen málokdy a pokud k tomu dojde, ve většině případů jsou potomci geneticky mrtví ve stylu mezka a muly. Rostliny oproti tomu hybridizují jako šílené. Kdo se může křížit, ten se kříží. V některých liniích rostlin, v Čechách například v rodech vrba (Salix) nebo lopuch (Arctium), prakticky nenajdete rostliny jednoznačně náležející k určitému druhu. Když na to přijde, rostliny se kříží nejen v rámci jednoho rodu, ale i mnohem odvážněji – mezirodově. Vykřičeným příkladem jsou různé orchideje (čeleď Orchideaceae). Odhaduje se, že přes 80% dnešních druhů rostlin je nedávného nebo dávnějšího hybridního původu. Lze říct, že v případě rostlin pracuje evoluce převážně s hybridizací.
Lidé mívají pocit, že vznik druhů je výjimečná událost, která se odehrála někdy v minulosti. Právě hybridizace rostlin ale ukazují, že tomu tak není. Ke mezidruhovému křížení dochází u rostlin s různým úspěchem neustále. Nejsnáze v případě, že se k sobě náhle dostanou dva příbuzné druhy, do tohoto okamžiku prostorově izolované. Pokud jsou totiž určité druhy reprodukčně izolované geograficky, nebývají reprodukčně izolované jiným způsobem. I ve spontánním vývoji přírody se stává, že se nějaký druh přepraví na druhý konec světa a tam se začne křížit s nějakým starousedlíkem. To, pravda, nebývá tak často. Naše moderní společnosti má však unikátní možnost být při tom. Díky tomu, že úmyslně či neúmyslně stěhujeme rostliny tu a tam po planetě, jsme svědky zajímavých evolučních událostí, které probíhají doslova v reálném čase.
Pěkný příklad takového bleskového evolučního procesu přináší nová studie týmu badatelů vedeného genetikem Subrayem Hegdem z University of California v Riverside. Autoři se ponořili do situace, před kterou klasičtí botanici trnou hrůzou, do zběsile nepřehledné směsi nejrůznějších přechodných forem, které v Kalifornii vytvářejí zdomácnělé ředkve z čeledi brukvovitých (Brassicaceae).
Genetická analýza populací ředkve odhalila, že dnešní kalifornské ředkve vznikly hybridizací mezi zplanělou ředkví setou (Raphanus sativus, anglicky cultivated radish) a plevelným druhem ředkví ohnivou (Raphanus raphanistrum, anglicky jointed charlock). Překvapivým zjištěním bylo, že tento nově vzniklý druh dnes už oba rodičovské druhy kompletně vytlačil z přírody Kalifornie. Nově vzniklá ředkev není jen prostým průměrem obou rodičů. Je to nový druh se vším všudy, velmi úspěšný, s některými znaky unikátními, co u rodičů nenajdete. Jde o evoluci přímo světelné rychlosti, dobytí Kalifornie trvalo novému druhu méně než 100 let.
Zhruba před 100 lety totiž do Kalifornie teprve dorazili oba rodiče. Pěstovaná ředkev setá s chutnými kořenovými hlízami, kvetoucí růžově, fialově a bíle, i úspěšný záškodník se zcela nezajímavými pohublými kořínky, kvetoucí naopak žlutě, jen vzácně bíle. Dnešní kalifornské ředkve odkazují na oba rodiče prostřední velikostí šešulí se semeny, prostředním tvarem a velikostí kořenů i mixem květů bílé, růžové, fialové, bronzové a žluté barvy. V evoluční soutěži obstály na jedničku, vysmály se rodičům a staly se nepokrytě invazním druhem. V současnosti se vesele šíří. Opakuje se tak situace již dříve pozorovaná u dalších invazních druhů, například u mokřadních trav rodu Spartina. Když se evoluci zachce, je k nezastavení.
Pramen: Evolution 60(6): 1187–1197.