Betty Repacholiová z Washingtonské university v Seattlu postavila svůj pokus na předpokladu, že matky pociťují menší odpor k výměškům od svých vlastních potomků než od cizích. Aby si tuto hypotézu ověřila, provedla test se třinácti matkami a špinavými, neoznačenými plenami od jejich potomků.
Ženy v souladu s předpokladem správně určovaly pleny svých vlastních dětí. Podle jejich vyjádření se jim puch od toho od čeho bývají pleny zašpiněny, zdál od těch vlastních dětí, jako méně odporný.
Pach plen ostatních dětí, které v tomto pokusu sloužily jako kontrola, se jim zdál horší.
I když to na první pohled vypadá, že matky se řídily pouze pachem výkalů, ve skutečnosti tu může hrát roli také pach „příbuzného těla“, který se do pleny vstřebal z pokožky batolete.
Vlastně na tom ani moc nezáleží, jak tomu doopravdy je, protože v každém případě se potvrdilo, že evoluce tu zapracovala a že u nás vyvinula něco, co v našem mozku mění vnímání reality. A že tento posun v hodnocení smradů, je z pohledu péče o potomstvo, ku prospěchu věci.
Když se nad tím zamyslíme, tak si s tím příroda musela dost vyhrát. Kdyby to totiž řešila "z jedné vody na čisto", přestaly by pro naše matky být všechny výkaly odpornou záležitostí. Takovým řešením "šmahem" by přišlo by vniveč to, co nás od výkalů drží "pěkně zpátky“. Řešení problému nepříjemným smradem je vlastně geniálně jednoduchá a přitom účinná záležitost, která nás nutí dodržovat základní hygienické návyky. Bez toho bychom na parazitární a infekční onemocnění vymřeli hodně brzo.
Prameny:
Journal of Evolution and Human Behavior, DOI: 10.1016/j.evolhumbehav.2006.03.003
New Scientist magazine, 19 June 2006