Počátkem loňského roku se vědeckými časopisy přehnala smršť zpráv o nově objeveném druhu člověka. Také na  Oslu jsme vás informovali  o našich malých příbuzných, kteří žili vedle svých větších bratranců. Mělo jít o nový druh, který svým vzrůstem dosahoval jen poloviny výšky našich těl.

Měl se vyvinout z Homo erektus. Po vzoru skřítků z filmu Pán prstenů dostali tito lidé přezdívku hobité (z anglického hobbit). Podle nalezené kostry totiž mini-lidé měřili jen tolik, co dnes měří tříleté dítě.
Hmotnost hobitů byla podle velikosti kostry spočtena na 25 kg, ale ze všeho nejzajímavější byl na hobitech jejich mozek. Měl jen 380 cm krychlových.

Odborníci tyto lidi označili latinským druhovým názvem Homo floresiensis. Všichni  vědci ale nebyli názoru, že jde o nový lidský druh. Někteří tvrdili, že jde  jen o poddruh Homo sapiens, o australomelanéskou rasu, a dokonce, že by mohlo jít o chorobou znetvořeného jedince.

 

Vědci se přeli, téměř každý s každým. Každý chtěl chytit příležitost za pačesy a získat popularitu stůj co stůj. Kdo mohl,vymyslel novou teorii. A tak se stalo, že se i ve vědeckém tisku presentovaly argumenty, které se s odstupem času ukazují jako, slušně řečeno, „značně ukvapené“.  Inu popularita je popularita a jejím svodům podléhají i vědci. Značnou vinu na tom měla media, pro ty byl „nový druh“ mnohem větší sólokapr než jen kostra nejasného původu. Hlas těch, kteří zastávali opatrné názory, odlišné od těch, že jde o nový druh pidi-lidí,  byl brzo umlčen. Tito „oportunisté“, jak se zdá, se nyní postarali o senzaci. Stačilo jim k tomu, aby si poskládali dosud známá fakta. Vyšlo jim, že místo lidského druhu zřejmě půjde jen o chorobou znetvořeného ubožáka. Respektive nebožačku, protože šlo o ženu.

 

Těmi odvážlivci, kteří se s touto teorií vyrukovali, jsou Robert D. Martin a jeho spolupracovníci z  Field Museum Provost. Svoje výhrady k dosavadnímu pojetí nálezu z Flores uveřejnili v  článku, který  včera uveřejnil časopis Science.

Poněkud pikantní na tom je to, že stejný časopis v loňském roce horoval pro názor skupiny Dean Falkové z Florida State University, a který byl  přesně opačný. V nynějším čísle časopisu Martin zformuloval závěr, že nalezené kosti nový lidský druh nepředstavují. Stojí za to podotknout, že to již není jenom jeho názor, kloní se k němu celá řada světově uznávaných odborníků specialistů na vývoj primátů.  I když jde o význačný posun v chápání nalezených ostatků, periodika mu tentokrát pozornost téměř nevěnují, moc je nezajímá, že za trpasličím vzrůstem hobita mohl ve skutečnosti být příslušník moderního typu člověka, který byl postižen mikrocefalií. Charakteristikou tohoto patologického stavu je, že se při něm vyvine malý mozek. Postižení lidé mají často zkrácené a zmenšené všechny kosti, které jim tvoří kostru. 

 

 

Nadšení, které vedlo k tomu, že nález z ostrova Flores byl označen za  nový lidský druh, byl založen na jediném nálezu. Ten je znám pod označeném LB1 ( označení je odvozeno od jmen Liang Bua, což je domorodý název místa, kde se jeskyně s kosterními pozůstatky nachází). Objevená kostra se vyznačuje  lebkou velikosti většího grapefruitu a nekompletně zachovanými kostmi kostry. Podle dochovaných zbytků kostí se zjistilo, že jde o pozůstatky zhruba jeden metr vysoké ženy. V době smrti jí mohlo být něco přes dvacet let.  
Krátce po objevu byl tento nález označen jako Homo floresiensis a bylo mu přisouzeno, že se vyvinul v trpaslíka z Homo erektus (člověka vzpřímeného). To znamená, že byl označen za potomka předchůdce člověka, který žil před 1,8 miliony let. Toto pojetí bylo lákavé a nahrávalo mu i to, že Indonéské ostrovy jsou známy tím, že se na nich v té době vyskytly i miniaturní kopie jiných savců. Na ostrově Flores panoval nedostatek potravních zdrojů a tak zde vzniknul silný evoluční tlak na „zmenšování“ příslušníků některých druhů. Ten se mohl bez problémů uplatnit, protože na ostrově se nevyskytovali žádní větší predátoři. Že tady tomu tak bylo potvrzují nálezy pozůstatků miniaturního slona Stegodon. Ten na ostrově Flores žil ve stejné době, ze které pochází kostra hobita.

 

 

Nyní se konečně dostáváme k námitkám, které vyvracejí, že by u hobitů mohlo jít o něco podobného, jako u slonů stegodonů.
Jde o to, že pokud se někde na Zemi  obdobným způsobem savci “zmenšovali“, ať již to bylo v důsledku „hladu“ (omezených zdrojů potravy), a nebo z jiných důvodů, docházelo k tomu podle určitých pravidel. Tím základním pravidlem je míněna skutečnost, že i když se zmenšuje velikost těla, zmenšování mozku (hlavy) za těmito razantními změnami velikosti jiných kostí, vždy značně pokulhává.  A právě to je jeden z nosných argumentů zastánců myšlenky, že se vlastně nejedná o nový druh, nýbrž o pouhé pozůstatky  nemocí znetvořeného jedince.  Mozkovna zvažovaného hobita má pouhých 400 krychlových centimetrů! To je podle antropologů málo na to, aby  lebka s tak malým mozkem mohla vzniknout jejím postupným zmenšováním. Vymykalo by se to jevům pozorovaným všude jinde na světě a u všech druhů u kterých k něčemu podobnému docházelo.  Tato lebka „hobita“ je dokonce menší, než všechny dosud nalezené lebky lidského rodu a to i když půjdeme  v pátrání  dávnověku  o celé  tří miliony let zpět.  To je další argument, který na svojí podporu vědci v článku uvádějí.

 

 

Teorie „nového druhu“ je ale problémová ještě i z dalších důvodů. Rozporuplnost naznačují také nálezy svědčící o používání kamenných opracovaných nástrojů. Dobře opracované nástroje se našly ve stejné lokalitě jako pozůstatek hobita a to jaksi se zmenšováním velikosti mozku hobitů zrovna moc nehraje. Proč? Jednakproto, že nástroje, které vědci  nalezli ve stejné vrstvě, jsou k „hobitům“ neúměrně velké. Navíc se jedná o typ nástrojů, které nebyly nalezeny u žádných pozůstatků člověka Homo  erektus, takže je dost krkolomné se domnívat, že hobité vzniklí z Homo erektus, kteří záhy poté,co se jim zmenšil mozek, začali náhle zhotovovat důmyslnější nástroje než jaké používal Homo erektus.

 

Také případné odvození od Homo sapiens se nejeví jako příliš schůdné. Námitka v tomto případě je proti tomu, že je nelogické, aby se tak malý představitel druhu Homo sapiens na ostrově Flores objevil  právě v době, kdy do těchto oblastí pronikali normálně vzrostlí lidé druhu Homo sapiens.

 

 

Vedle některých vědátorů, kteří si zachovali zdravý pohled na hobity,  jste to byli i vy, čtenáři Osla, kteří,  jste v diskusi pod našimi články o hobitech  psali, že  „taky klidně může jít jen o prach obyčejného kripla“. Budiž vám to ke cti.

Tak jak se kauza hobitů postupně vyvíjela tak se také zdálo, že podobným názorům, že by se možná mohlo jednat o člověka trpícího mikrocefalií, definitivně odzvonilo. Postarala se o to práce týmu Dean Falkové. Lebku hobita Falková porovnávala s lidskou lebkou pacienta, který na mikrocefalii umřel. Podobnost vyloučila. Falková se ale dopustila hrubých chyb. Především srovnávala nesrovnatelné – lebku dítěte s lebkou dospělého jedince.

Navíc si Falková ke své smůle vzala pouze špatně udělanou kopii mozkovny z muzejního preparátu. Vlastně se jednalo o nepovedený odlitek nacházející se v Americkém muzeu jehož originál pocházel odněkud z Evropy a byl starý více než sto let. Z jednoho preparátu udělala Falková dalekosáhlé závěry. Neštěstím bylo i to, že při svém pátrání po vzorku mikrocefalické hlavy narazila na příklad,  jak se nyní ukázalo, který není typický a vymyká se většině mikrocefalických nálezů.

 

 

 

A tak se stalo, že když se k tomuto problému s odstupem jednoho roku vrátil Martinův tým, mohl triumfovat. Martinův tým ukázal, že porovnání lebky „hobita“ s lebkou obdobně starého pacienta s mikrocefalii, perfektně „sedí“. Máme tu tedy dva diametrálně odlišné názory. Asi je brzo na to posuzovat, zda nové poznatky presentované Martinovým týmem spor o hobity rozhodly. Jistě tato teorie narazí na předem „zakopané pozice“ zastánců nového lidského druhu, kterým nebude vadit ani to, že mozek „hobita“ byl menší než mozek australopitéků, orangutanů i šimpanzů, a přesto začal vyrábět propracovanější nástroje a mnohem větší, než se mu hodily do ruky. Inu i vědci mají svojí ješitnost. Lze ale očekávat, že pod tíhou nových argumentů bude zastánců Homo floresiensis postupně ubývat. Až nakonec hobité jako druh upadnou v zapomnění, stejně jako se to stalo s loňským případem záhadného trpaslíka z Iránu. Z toho se také nakonec vyklubal jen nedonošený mumifikovaný plod.

 

Tady by mohlo naše pojednání o hobitech z Flores končit, kdybychom se, stejně jako Martinův tým, omezili jen na lebku LB1. Když ale vezmeme v úvahu nedávné nálezy Michaela Morwooda z University of  New England v Austrálii, a to konkrétně jeho nálezy čelisti a kostí končetin, pak musíme uznat že existovali i další jedinci lidského rodu s výškou okolo jednoho metru...

 

 

Prameny:
The Field Museum
 Florida State University
Science