Elizabeta Hadlyová, bioložka ze Stanfordovy University, se se svojí kolegyní pustily do zkoumání malých, hlodavců, kteří žijí v Argentinských horách. Podle vydávaného zvuku, kterým se domlouvají a který zní jako ťukání „tuk-tuk-tuk“ se také nazývají. Tito obyvatelé jihoamerických pamp se nazývají, jak jinak, tukotuko. V čeledi tukotukovití (Ctenomyidae) jich je přibližně padesát druhů. Ale jen jeden druh je endemický a žije v národním parku Nahuel Huapi. Liší se od všech ostatních, kromě jiných věcí, o nichž bude řeč později, se k sobě jinak chovají. Jeho členové žijí v koloniích, jsou družní, důvěřiví a k sobě velmi přátelští. Ostatně proto se v latinském označení svého druhu honosí názvem Ctenomys sociabilis.
Rostomilá, důvěřivá, nakadeřená zvířátka vědkyním zřejmě učarovala a tak se jaly dělat pokusy s jejich DNA. Zjistily, že po genetické stránce jsou všichni jedinci téměř shodní. To ale odporuje poučkám, že v místech, kde se střídají podmínky života, a takovou oblastí Patagonie z pohledu dlouhé historie je, mají šanci přežít jen druhy disponující velkou genetickou rozmanitostí. Soudí se, že je to právě diverzita, která umožňuje organismům obstát při změnách klimatu, změnách v dostupnosti a skladbě potravy,… Jedině diverzita umožňuje přírodní výběr, tedy přizpůsobení a přežití druhu.
Výsledky genetických testů, které vědkyně u hlodavců provedly, nasvědčovaly tomu, že malé rozdíly v genetické výbavě hlodavců jsou známkou příbuzenské plemenitby a že svědčí o špatném stavu celé populace. Zdálo se být s podivem, že druh ještě nevymřel. Proto také byla, a stále ještě jsou, tato zvířata označena jako druh ohrožený a chráněný. Soudě jen podle rozborů DNA a odhadu o stavu příbuznosti, by ale žádný genetik na světě za možnost záchrany nebohých tukotuko nedal ani zlámanou grešli. Kolonie těchto hlodavců, jejichž DNA předpovídá rychlý konec, jsou ale početné a evidentně se těší dobrému zdraví. Hezké záběry z patagonské pampy, kde tukotuko žijí, pořídil náš horolezec pan Ladislav Kamarád. Ke zveřejnění obrázků nemáme souhlas, ale najdete je na adrese: horolezec.cz .
Jak dlouho to trvá?
Američanky si položily otázku - jak dlouho již tukotuko mají svojí DNA v tomto špatném stavu? Aby si v tom udělaly jasno posbíraly zuby těchto hlodavců, které našly v okolních jeskyních. Mnohé ze zubů v nichž se DNA zachovala ve stavu, že umožňoval rozbor provést, byly ve vrstvě, která dokládala, že jsou starší než 10 000 let. Naměřené výsledky je šokovaly, a nejen je. Tento druh, s tak „špatnou“ genetickou výbavou a s tak vysokou hladinou příbuznosti, se totiž těší dobrému zdraví již mnoho tisíc let! Ba co víc, úspěšně se mu podařilo se rozšířit i na úkor druhů, jejichž DNA je „zdravá“ a hendikep vysoké míry příbuznosti nevykazuje.
K objevu přispěly sovy
Tukotuko tráví svůj čas většinou v norách. Opouštějí je jen zřídka a krátce aby se nažraly. Jakmile opustí noru aby se nakrmily travou, stávají se snadným soustem pro lovící sovy. Patagonské sovy sídlí v jeskyních. Sovy zde loví hlodavce po tisíce let. Dvě z jeskyň poblíž hranic s Čile jsou z tohoto pohledu zvláště zajímavé. Zachovaly se zde vrstvy trusu, jichž se tisíce let nikdo nedotknul. Slovo trus zde není zcela správné, protože sovy, jak známo nestrávené kosti a srst hrabošů vyvrhují zobákem. Podle zubů z těchto vyvrhnutých zbytků mohou vědci i po tisíciletích určovat jaké druhy hlodavců se v okruhu třech mílí okolo jeskyně, v té které době vyskytovaly. A nejen to, zuby schované v čelistech jsou ideálními schránkami pro uchování relativně neporušené DNA jednotlivých zvířat a i po tisíci letech u nich lze udělat genetický rozbor.
Populační katastrofa
Dámy se daly do piplačky a odkrývaly vrstvu výkalů po vrstvě. To jim umožnilo udělat detailní časový snímek hlodavčí populace. Anatomický rozbor kostí jim umožnil zjistit, že více než 10 000 let byl sledovaný druh dominantní, ale postupně byl vytěsňován větším druhem tukotuko (druhem C. haigi). Až v době zhruba před 3000 lety námi sledovaný druh C. sociabilis ze severní jeskyně zmizel zcela. V jižní jeskyni se jeho kostry sice vyskytovaly, ale značně sporadicky. To znamenalo, že před zmíněnými 3000 lety tento druh značně strádal jeho populace klesala, jeho genetická rozmanitost se teoreticky tedy ztenčovala, druh byl na vymření. Také genetický rozbor DNA potvrdil, že genetická rozmanitost C. sociabilis, od těch nejstarších dob až do oné doby kdy téměř tento druh vymřel, strmě klesla. Podle genetiků klesl počet jedinců v populaci tohoto druhu na méně než 300 jedinců. Populace tak ztratila většinu své genetické rozmanitosti. V těchto případech se v hantýrce genetiků hovoří o „úzkém hrdlu láhve“. To je doba, kdy je počet jedinců v populaci na nejnižších počtech.
Datováním tato doba spadá přesně do období, kdy se v této části And vyskytly erupce vulkánů. To asi bylo příčinou toho, že se pro tatp zvířata změnily životní podmínky natolik, že téměř vymřela. Tento genetický tlak ale měl zřejmě i jeden pozitivní dopad. Nikdo přesně neví kdy se sociální chování tukotuko (mluvíme o druhu C. sociabilis) vyvinulo. Hadlyová předpokládá, že to bylo odpovědí na populační pád a že to je důkaz toho, jak evoluční změna sociálního chování propůčuje druhu schopnost přežít v dobách, kdy je ohrožen a kdy je jeho genetická diversita tak malá, že by v konkurenci neměl šanci obstát.
Je-li tomu opravdu tak, potom studie patagonských tukotuko přispěla k porozumění evoluce společensky prospěšného chování. A to by mělo platit i pro další druhy, které v dobách dávné historie se dostaly do „hrdla láhve“ a koketovali s vymřením.
Výsledky, které Američanky získaly nasvědčují tomu, že pohromy, které deprimují populace a možná i migrace založené na vysílání malého počtu potomků k osídlování nových lokalit, jsou tlaky, které podporují rychlý vývin a genetické fixování pospolitého družného jednání. Ostatně, pro další podporu této myšlenky nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na chování argentinských mravenců, ti také postupně osídlují Severní Ameriku a rozbor jejich DNA svědčí o tomtéž.
Dost možná, že se z této zákonitosti nevymaňuje ani lidstvo samo. Genetici již řadu let poukazují na to, jak malé počty nás v těžkých dobách přežily a jak úzkými „hrdly“ jsme se, jako druh, protáhli.
Toto je doklad toho, že ve vědě ani nimrání se v tisíce let starých vyvrhnutých zbytcích soví potravy nemusí být neúčelné. Stal se z něho příběh, který cosi vypovídá o tom, co se děje v populaci, kterou postihne katastrofa a jak se to odráží ve změnách její genetické výbavy. A dokonce jaké to s sebou nese změny v sociálním chování jejích jedinců a jak se toto jednání geneticky utužuje.
Možná tu máme perfektní model toho, jak by se ubíral vývoj stávajících druhů, kdyby naší matičku Zemi postihlo oteplení nebo ochlazení. Pohled do minulosti druhu tukotuko, jež překonal i dobu velkého vymírání druhů, ukázal, že přežití ohrožené populace může být dílem přátelského, pospolitého, družného, jedním slovem sociálního chování.
Hlodavci tukotuko (Ctenomys sociabilis) jsou po genetické stránce všichni stejní. Rouzdíly v jejich DNA jsou tak nepatrné, že z genetického hlediska měla tato populace již dávno zaniknout. Místo toho v nehostinných horských oblastech Argentiny se tisíce let těší výtečnému zdraví. Stalo se tak díky tomu, že si tato zvířata vytvořila složitou strukturu sociálního chování, které je mezi zhruba padesáti tukotuko dalšími příbuznými druhy, jedinečné.
Poznámka osla:
Pokud mají Američanky pravdu, potom takové morové pandemie a hromadné vyvražďování přispívaly k tomu, že se v naší genetické výbavě fixovala soudržnost a sociální cítění. Jinak řečeno, za naší lásku k bližnímu vděčíme krutostem…Hrozná představa.