Zatím nejstarší důkazy o vrtání zubu byly staré asi 6 000 let a byly považovány za velkou raritu. Na neolitickém pohřebišti v pákistánském Mehrgarhu byly nalezeny kostry staré až 9000 roků a jejich zuby nesou neklamné stopy po vrtání zubů. Pravěcí zubaři tu ordinovali asi 1 500 roků a čekárny jim rozhodně nezely prázdnotou. Našly se tu ostatky celkem devíti různých lidí, kteří měli odstraněny i poměrně rozsáhlé zubní kazy odvrtáním zasažené tkáně. Někteří měli vrtáno více zubů a někteří měli opakovaně vrtán jeden a tentýž zub. Průměr „vrtů“ se pohybuje od 1,3 do 3,2 mm. Hloubka sahá od 0,5 do 3,5 mm. Stopy po otěru na okraji „vrtu“ dokazují, že zákrok byl proveden za života pacienta a člověk pak na takto léčený zub nějaký čas kousal. Není jasné, zda pravěcí zubaři používali nějaké „plomby“ a pokud ano, jaký byl jejich materiál. Z plomb se nic nezachovalo. Vzhledem k tomu, že vrt často odhalili citlivé partie zubu, považují objevitelé nejstarší zubařské ordinace „plombování“ zubů za vysoce pravděpodobné. Jisté je, že pravěcí zubaři museli vrtat kamennými nástroji, zřejmě jemnými pazourkovými vrtáčky. Kov neznali. Před 6 500 roky mehrgarhští zubaři zavřeli svou živnost. V následujících staletích už v této oblasti zřejmě nikdo zuby nevrtal. Rozhodně to nebylo tím, že by neměli do čeho píchnout. Zubních kazů měli tamější obyvatelé stále dost a dost. Zřejmě ale vymřela „zubařská škola“, u jejíchž počátků mohl stát nějaký zručný umělec, který vrtal dírky do drahokamů, korálků z nejrůznějších materiálů či do zvířecích zubů a kostí. Že by svědectví o pravěké „reformě zdravotnictví“?
Pramen: Nature