Anglický zoolog a publicista Matt Ridley je jaksi tak řečeno sociobiolog druhé generace (míníme-li tou prvou E. Wilsona). Řešitel problému - Jak je možné, že lidské společnosti se řídí morálkou, zákony a všeobecně převládající slušností, když naše chování se podle sociobiologů formovalo během milionů let, kdy jsme mezi sebou zápasili o přežití a naslouchali příkazům svých sobeckých genů? Je označován za autora rčení: Živý organismus se za přesně definovaných fyzikálních a chemických podmínek chová, jak ho zrovna napadne.

Nejprve stručné neodarwinistické zopakování:

- selekce neprobíhá na úrovni druhu (a kdoví, zda na úrovni jedinců, spíše je třeba sestoupit až na úroveň alel).

- co je někdy označováno za "dobro druhu" je "dobrem genů". Preferujeme své příbuzné a třeba se za ně i dokážeme obětovat, protože mají podobné geny jako my sami.

- speciální je situace u sociálně žijících blanokřídlých, ani mravenci a včely však nic nečiní pro "dobro druhu".

- v metaforách Dawkinse a Ridleyho je naopak druh sférou, ve které existuje největší konkurence. Kočka chytající myš konkuruje především jiné kočce, myš jiné myši atd. Kočky primárně "bojují" proti jiným kočkám, myši jim v tom poskytují pouze "pozadí", na kterém se kočičí střet odehrává. (i kdyby někde existoval výběr skupinový, i tam se jedná především o konkurenci existující v rámci druhu, mezi jednotlivými skupinami; pokud ovšem máme na mysli skupiny navzájem příbuzných jedinců, pak pojem skupinového výběru vůbec nepotřebujeme.)

- vymření druhu není výsledkem selhání druhu v boji s jinými druhy, ale prostým shrnutím skutečnosti, že vymřeli všichni jedinci/geny.
Některé další konotace viz také článek  Otazníky nad různými selekcemi.

Zvětšit obrázek

Evoluční biologii, autora Jaroslava Flegra vydala Academia 2005

A nyní přesun na druhou stranu barikády. Následují velmi spekulativní a nesoustavné poznámky o jevech, ve kterých by se druhová selekce snad uplatňovat mohla.
Kupodivu i Dawkins ve Slepém hodináři i Sobeckém genu některé její formy připouští (podrobnosti). Především samotnou schopnost vytvářet varianty/podléhat evoluci. Naproti tomu fakt, že v evoluci existují jakési obecné trendy (třeba zvětšování rozměrů), ještě podle Dawkinse existenci druhové selekce neznamená.

Nahlédněme do úctyhodně tlusté Evoluční biologie (autor Jaroslav Flegr, Academia 2005 - tato kniha mimochodem vznikla rozpracováním skript, z nichž se evoluční biologii zřejmě učil nejeden z autorů či čtenářů Osla). Druhový výběr existuje podle knihy především opět ve smyslu schopnosti generovat dceřiné druhy (respektive rychleji generovat nové druhy než vymírat). Z tohoto hlediska bychom se mohli ptát, proč tedy neexistuje nějaký výrazný tlak právě na urychlování tvorby nových druhů (zvýšení četnosti mutací apod.). Pravděpodobně je tomu proto, že faktory, které urychlují rychlost speciace, zpravidla zvyšují i pravděpodobnost extinkce (např. málo početné, od sebe izolované populace podporují oba tyto trendy; budou zde s větší pravděpodobností vznikat nové druhy, ale také s větší pravděpodobností dojde k vymření; o tom, jak by to dopadlo, kdyby mutace nebyly kombinovány s mnohonásobnými opravnými mechanismy, také není moc třeba pochybovat).
Při výše nastíněném pohledu na věc se nám ale navíc poněkud rozplývá samotný pojem druhu - výběr by totiž mohl klidně probíhat i mezi vyššími taxonomickými jednotkami (které se různě rychle větví) nebo třeba celými ekologickými společenstvy. Protože společenstva se ale nerozmnožují jako celek, není vůbec jasné, jak by se v tomto případě mohly nějaké adaptivně výhodné znaky vůbec fixovat.

Clinton Richard Dawkins je britský zoolog, etolog a evoluční biolog a patrně nejvýznamější a nejčtenější popularizátor evoluční biologie a sociobiologie současnosti. Je autorem teorie sobeckého genu. Populární je též jím vynalezené slovo mem a teorie s ním spojené. Dawkins je označován za militantního ateistu neboť své popularizující texty s oblibou prokládá výpady proti náboženství.

Zde bychom se mohli vrátit zpět k Dawkinsovi - ve Slepém hodináři uvádí příklad, jak se na pasece vzniklé požárem postupně vystřídá několik různých komplexních společenství. Neznamená to ale ještě, že by selekce vybírala mezi těmito systémy jako celky.

Problémem pro druhový výběr je podle knihy Evoluční biologie ale především několikastupňová evoluce komplexnějších znaků - tu není druhový výběr schopen generovat, a klíčová role proto zůstává na výběru individuálním. Druhový výběr nemá totiž na kumulovanou selekci dostatek "hodů kostkou" (druhů existuje pouze omezené množství, za dobu trvání Země se také vystřídalo mnohonásobně méně druhů než generací jedinců). Složitější adaptace jsou proto důsledkem výběru individuálního.
Nicméně druhový výběr kupodivu může snad fungovat spíše než "nížeúrovňový" výběr skupinový. Skupina není odolná vůči strategiím podvodníků, druh ovšem ano (to kvůli reprodukční izolaci, společnost altruistických zajíců rozvrátí zajíc-podvodník, nikoliv ale smrk-podvodník).

Můžeme i spekulovat i o tom, že druhový výběr může být zodpovědný za vymření celých vývojových linií v průběhu pozemské evoluce (vzestupy a pády trilobitů či dinosaurů, respektive vytlačování ne jednotlivých druhů, ale celých "dominantních linií" - to je ovšem také zapeklitá otázka, dinosauři nevymřeli, že, a některé linie musejí zmizet z čistě statistických důvodů). Dokonce i některé klíčové "makroevoluční trendy", třeba vznik sexuality (podrobnosti viz v článku Komplikace kolem výkladu sexuality), mohou být důsledkem druhového výběru - což by vysvětlovalo, proč by s nimi přírodní výběr mohl jen obtížně zúčtovat (i kdyby opravdu z hlediska přežití genů/jedinců bylo asexuální rozmnožování výhodnější).

Tolik nesoustavné poznámky, ze kterých mělo vyplynout, že:
- samotný koncept druhové selekce není nutné 100procentně odmítat, pokud se bavíme o jakýchsi subtilních vlastnostech pozemské biologické evoluce jako celku. Je to pak ale celé poněkud rozmlžené (asi jako když uvažujeme o tom, za jakých podmínek preferuje evoluce prvočísla).
- "normální" znaky ovšem nejsou výsledkem druhového výběru. Úvahy o tom, jak jedinci cosi činí pro blaho druhu, jsou pak zmatečné zcela.