Gen pro enzym monoaminoxygenázu A (MOA) se u člověka vyskytuje ve dvou variantách, jež se liší počtem vložených opakujících se genetických motivů. Enzym monoaminoxygenáza A má na starosti rozklad molekul zajišťujících přenos nervových vzruchů, především pak serotoninu.
Varianta L genu MOA zajišťuje produkci méně výkonného enzymu monoaminoxygenázy A a její nositelé mají proto v mozku trvale zvýšeny hladiny serotoninu a dalších tzv. neurotransmiterů. Záplava neurotransmiterů zhoršuje kontrolu nad chováním. MOA typu L je proto již několik let považována za poukázku na násilnickou povahu. Poprvé byla tato souvislost prokázána u jedné nizozemské rodiny, kde se po meči dědily kriminálnické sklony. Muži si chodili opakovaně sednout za takové činy, jako je žhářství či ublížení na zdraví. Jeden z postižených mladíků pracoval v servisu a když mu šéf cosi vytkl, naháněl ho po dvoře v opravovaném autě.
Varianta MOA L se prosazuje především u mužů, protože gen je uložen na pohlavním chromozomu X. Muži mají tento chromozom jen v jedné kopii a „násilnickou“ variantu genu nekompenzuje druhý výtisk genu. Ženy jsou vybaveny dvěma chromozomy X a u nich pak může za gen MOA-L zaskočit zdravý gen (označovaný jako MOA-H) z druhého X chromozomu. Gen MOA-L se prosadí zvláště silně u mužů, kteří byli v dětství vystaveni násilí nebo pohlavnímu zneužívání.
Tým vedený Danielem Weinbergerem z amerického National Institute of Mental Health vyšetřil mozky mužů s geny MOA-L a MOA-H pomocí magnetické rezonance. Muži s MOA-L měli o 8% méně šedé hmoty v centrech kontrolujících náladu (např. v amygdale).
Naopak, oblasti mozku důležité pro kontrolu náhlých popudů byly u nositelů genu MOA-L o 14% větší. Když vědci sledovali aktivita mozku dobrovolníků vystavených uměle navozeným emočně vypjatým situacím, zjistili u mužů vybavených genem MOA-L zvýšenou aktivitu ve zmenšené amygdale a naopak utlumenu aktivitu ve zvětšené části mozku kontrolující náhlé impulsivní jednání.
Přesto autoři studie zveřejněné v PNAS nevidí gen MOA-L jako „poukázku na kriminál“. Přinejmenším stejně významnou roli jako gen hraje i prostředí, v jakém člověk vyrůstá a v jakém žije v dospělosti.
„Geny nejsou osud,“ říká v komentáři studie pro server ScienceNow německý neurolog Klaus-Peter Lesch.
Pramen: PNAS, ScienceNow