Srážky Marsu nebo Měsíce s cizími tělesy vyvrhnou do okolí tolik materiálu, že některé jeho úlomky doputují až na zemský povrch. Příkladem mohu být tzv. martské meteority. Největší slávy dosáhl asi meteorit ALH84001, jenž nese podle některých vědců mikrofosílie martského původu. Vymrštění hornin z povrchu Země a jejich pouť k okrajům sluneční soustavy je podstatně komplikovanější záležitost, protože tato zemská tříšť by musela překonat silnou gravitaci Slunce.
Podmínky pro takový export prověřil tým kanadského planetologa Bretta Gladmana z University of British Columbia ve Vancouveru na počítačovém modelu. Východiskem jim byla srážka Země s asteroidem, k níž došlo před 65 miliony roků v oblasti dnešního Yucatanu a která po sobě nechala největší impaktový kráter na povrchu Země. Obvykle je uváděn jako Chicxulub, což se překládá jako „ďáblův ohon“.
Gladman modeloval množství fragmentů, které by se mohly dostat do prostředí, jež je relativně nakloněno pozemským formám života. Přednostně se zajímal o Saturnův měsíc Titan a Jupiterův měsíc Europa. Předpokládal, že šance na dopad pozemských hornin na tyto měsíce je zcela mizivá. Kalkulace ale dopadly úplně jinak. Během 5 milionů let by na Europu dopadlo asi 100 kusů a na Titan asi 30 kusů pozemského „kamení“.
Mohly by bakterie na těchto horninách přežít nejprve peklo srážky Země s asteroidem a následně pak vesmírnou pouť a přistání v cizím světě? Mikrobiolog Wayne Nicholson z University of Florida v Gainesville ověřoval podmínky srážky experimentem. Vystřelil do vody se sporami bakterií projektil rychlostí 5 km za sekundu a jeho rozprsklou drť pak podrobil mikrobiologickým analýzám. Zjistil, že 1 z 10 000 bakterií simulovanou kosmickou srážku přežila.
Pouť vesmírem nepředstavuje podle mikrobiologů pro bakterie velké riziko. Mnohé jsou odolné vůči účinkům radiace a navíc mohou být chráněny horninou. Mnohem kritičtější fázi putování pozemského života proto představuje přistání na cizím tělese. Europa přichystá pozemskému meteoritu notně tvrdé přistání a bakterie prakticky nemají šanci přežít. Jinak je tomu v případě Titanu. Atmosféra pád meteoritu zbrzdí podobně jako při jeho dopadu na zemský povrch.
„Je to jako záchranná síť,“ tvrdí Gladman.
Teplo vzniklé dopadem meteoritu by mohlo roztavit led na povrchu Titanu a připravit tak sporám z meteoritu regenerační lázeň.
Gladman přednesl výsledky svých výzkumů na planetologické konferenci v texaském League City. Účastníci tohoto vědeckého setkání se jej v rámci diskuse ptali, jestli podle něj můžou pozemské mikroorganismy přežít na Titanu v mrazu -170°C.
„Tak to si už musíte hoši vyřešit sami,“ odpověděl Gladman. „Já jsem řešil jen otázku dopravy.“