Tým Jurije Alexandroviče Kosticyna (Yu. A. Kostitsyn) z Institutu Geochemie Ruské akademie věd (Russian Academy of Sciences ) použil izotopovou metodu, aby objasnil, kdy vzniklo jádro Země, což je podle známého rčení „jádro pudla“.
Ruští vědci pro datování historie planety nepoužili izotopy s dlouhým poločasem rozpadu, ale naopak sáhnuli k izotopům s krátkým poločasem rozpadu - hafnium, wolfram. Takové metody byly použity poprvé. Protože potřebovali stanovit čas formování Země, srovnávali množství izotopů hafnia a wolframu v pozemských horninách a meteoritech. Na základě radikálních změn poměrů izotopů hafnia a wolframu lze podle nich usuzovat, kdy se hmota planety rozdělila na křemíkovou část (plášť) a kovovou (jádro).
Získané poznatky lze použít pro interpretaci formování zemského jádra a to buď pro jeden nebo druhý scénář.
Jestli uvažujeme o modelu rychlého formování jádra, které oni nazývají „katastrofickým scénářem“, bude to od vzniku prvních pevných částic ve Sluneční soustavě trvat 36 miliónů let. Pokud se týká Měsíce, tak v tomto scénáři, podle výpočtu ruských vědců, vznikl alespoň o 7 miliónů let dříve než zemské jádro. Možná i dříve - až o 20 miliónů let.
Podle druhého scénáře jádro Země vznikalo pomalu - tento proces trval 80 až 220 miliónů let. Pokud budeme postupovat podle tohoto scénáře, tak Měsíc mohl vzniknout až o 40 miliónů let dříve než zemské jádro.
Tyto modely mohou podle ruských vědců objasnit nerovnoměrné rozdělení nerostů na Zemi. Informovala o tom Ruská vědecká agentura „Informnauka“ (Russian Science News Agency).
Animace: „Teorie velkého impakru“. Credit: Robina M. Canupa (SwRI), (AVI 5,66 MB)
Pohled na měsíc ze Země – lunace (měsíční fáze) a librace (kývavý pohyb, který umožňuje pozorovat až 52% měsíčního povrchu).
Z předchozího jasně vyplývá, že ruští vědci nepopírají současné názory na vznik Měsíce, ale pouze se je snaží zpřesnit (nebo zkomplikovat?). V encyklopediích se udává, že planeta Země vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj přirozený satelit – Měsíc.
Ale ruští vědci ve své teorii „stářím“ nemyslí dobu od okamžiku zrodu tělesa, ale dobu počítanou až od definitivního ukončení jejich formování (zejména pozemského jádra), což se Měsíci pravděpodobně podařilo mnohem dříve než Zemi, protože je menší a zejména má malé jádro. Měsíční pevné jádro má průměr kolem 700 km (tj. 4% měsíční hmotnosti), zatímco zemské kovové jádro ze železa a niklu představuje až 35 % celkové hmotnosti Země (průměr se odhaduje na 2400 km).
Původně bylo zemské jádro tekuté. Vlivem chladnutí však část železa zkrystalizovala a vzniklo tuhé vnitřní jádro, obklopené roztaveným jádrem vnějším. Mohutné proudění ve vnějším tekutém jádru je odpovědné za magnetické pole Země. Zatím se zcela přesně nevíme, kdy vnitřní jádro vzniklo. Nedávno se vědcům podařilo najít důkazy, že ještě v prekambriu magnetické pole Země neexistovalo. To by znamenalo, že vnitřní jádro se začalo formovat nejdříve před miliardou let a existuje teprve asi 1/4 ze 4,5 miliardy let „života“ Země.
Kde se vzal Měsíc?
Skutečná měření někdy více, někdy méně souhlasí s předpokládanými a očekávanými výsledky. Pak přinesou do teorie chybnosti a nejinak je tomu i u Měsíce. Teorie o vzniku Měsíce procházely mnoha názory, nyní se všeobecně uznává tzv. „Teorie velkého impaktu“. Ale ani ta nemá 100% podporu a vždy se najdou nějací pochybovači, kteří poukazují na nesrovnalosti mezi teorií a skutečnými pozorováními.
„Teorie velkého impaktu“
Vznik Měsíce kolem roku 1974 vysvětlila velmi odvážná „Teorie velkého impaktu“. Na základě modelů vývoje systému Země - Měsíc s ní přišly hned 2 vědecké týmy (William Hartmann, Donald Davis a Alastair Cameron, William Ward). Došli k závěru, že naše planeta se v období svého formování (asi před 4,5 miliardami roků) tečně, rychlostí přes 40 km/s, srazila s jinou, menší planetesimálou.
Při prvním setkání se těleso o Zemi jen „otřelo“ a urychlilo rotaci Země a změnilo sklon rotační osy. Pak se už ale nedostalo z pevného gravitačního „objetí“ a definitivně se zabořilo do tvořící se zemské kůry. Pohybová energie tělesa se proměnila v gigantickou explozi. Primitivní atmosféra planety se vypařila a povrch se ohřál na teplotu 10 000°C. Kolem Země se vytvořil disk žhavých par a roztavených hornin, který se v relativně krátké době (desítky tisíc let) zkoncentroval do oblaku a vytvořil Měsíc.
Tuto teorii podporuje stále více důkazů: změna sklonu rotační osy Země a urychlení její rotace. Měsíc při přetavení ztratil těkavé látky a obohatil se materiálem z pláště dopadnuvšího tělesa (impaktoru), zatímco Země „získala“ jádro, což by vysvětlovalo podstatně nižší hustotu Měsíce (Země 5520 kg.m-3, Měsíc 3340 kg.m-3).
Dřívější teorie:
Společná akrece (Měsíc je "bratrem" Země): Při tomto velmi jednoduchém způsobu by Měsíc i Země vznikaly současně (společná akrece). Jednou z trhlin této hypotézy je rozdílná hustota Země a Měsíce.
Zachycení (Měsíc je "manželem" Země): S myšlenkou, že Země si svou gravitací zachytila velký asteroid, přišel v roce 1955 H. Gersternkorn. V této hypotéze je téměř nepravděpodobný sám jev zachycení a také to odporuje tomu, že Měsíc se od Země vzdaluje (3,8 cm za rok).
Odtržení (Měsíc je "synem" Země): Podle Charlese Darwina (syn slavného přírodovědce) se Měsíc odštěpil od příliš rychle rotující Země a to v místech Tichého oceánu. V roce 1908, kdy hypotéza vznikla, nikdo ještě nevěděl, že oceánské pánve jsou velmi mladé. Navíc Země nikdy nerotovala tak velkou rychlostí, aby se od ní odstředivou silou mohla odtrhnout její část.
Zdroje:
https://www.inauka.ru/news/article62549.html
Pavel Gabzdyl: Prohlídka Měsíce
https://www.psi.edu/projects/moon/moon.html