Chráníte-li přírodu, je dobré si ujasnit, co vlastně chcete chránit. Není to tak prosté, jak by se na první pohled zdálo. Je naivní si, myslet, že přijdete do přírody, rozhlédnete se, a prohlásíte, že právě tohle se bude od teď navěky chránit. Příroda není nehybná. Hezkým příkladem je zrovna naše střední Evropa. Před 12 tisíci lety tu všude byla doba ledová. Klimaticky šílená sprašová step porostlá například chvojníky (Ephedra). Před 7 tisíci lety tu bylo o 2 stupně tepleji a výrazně vlhčeji než dnes. Všude doubravy s javory a lípami, ale například bez buku. Zároveň začínaly experimenty se zemědělstvím. Před 700 lety vrcholilo středověké odlesnění krajiny. Prakticky jenom pastviny, kam oko dohlédlo. Rostliny a zvířata, jenž u nás dnes žijí, jsou, pokud jde o jejich historii, vlastně pestrou směskou přivandrovalců. Dvě třetiny našich druhů rostlin dorazily až během posledních 400 let. Přesto je středoevropská příroda v porovnání s klimaticky obdobnými oblastmi Ameriky a Asie pořád příšerně chudá – díky zvlášť nepříjemnému vymírání během ledových dob.
Zároveň i dneska může být příroda na nějakém konkrétním místě velmi různá. Když určité místo pravidelně zoráte nebo rozjezdíte tanky, bude tam spousta ochranářsky cenných pionýrských druhů otevřených stanovišť. Když to tam budete pravidelně kosit, bude tam louka s jinými cennými druhy. Až když ono místo ponecháte svému osudu, vyroste tam nejspíš docela nudný les, ale nějaké zajímavé druhy se tam najdou také. Jaká příroda je tedy ta správná, která se má chránit?
Současná ochrana přírody je obvykle velmi konzervativní a snaží se především za každou cenu udržet status quo. Bohužel, v mnoha případech se ukazuje, že tenhle postoj není příliš perspektivní. Josh Donlan z americké Cornell University se se svými spolupracovníky rozhodl zkusit něco úplně jiného. Představil pozoruhodný koncept, který by mohl brutálně změnit zažité ochranářské postupy. Rozchází se v něm s úzkostlivým lpěním na často propagované,ale prakticky nedosažitelné nedotknutelnosti přírody a vnáší do ochranářských programů tolik potřebnou fantazii.
Chtěl by znovuosídlit Ameriku velkými obratlovci. Američtí ochránci přírody považují za správnou přírodu tu, která byla v Americe v okamžiku příjezdu Kryštofa Kolumba. Podle Donlana lze stejně dobře zvolit kterýkoliv jiný okamžik historie amerického kontinentu. Navrhuje vykašlat se na příjezd mořeplavců a přenést pozornost o 13 tisíc let hlouběji do minulosti, kdy srdnatí předci Indiánů vybili a snědli prakticky všechny velké americké obratlovce.
Vychází přitom z několika zajímavých úvah. Na planetě už není místo, kam by lidské aktivity nedosáhly. Člověk je nedílnou a teď i dominantní součástí přírody a nemá smysl bojovat sami proti sobě. Pak by také nebylo špatné vylepšit pověst ochránců přírody, kteří se pro své věčné ohlašování konce světa a šíření beznaděje stávají ke své škodě stále častěji terčem posměchu. Zároveň naštěstí lze nalézt místa, kde lidský vliv slábne, například některé části amerických Velkých Plání. Tam je pak možné uvažovat o velkorysejších ochranářských projektech. No a nakonec, takhle můžeme smazat vroubek našich předků, což pomůže utišit ty, co budou mít problém s etikou.
A – potřebný čas a plocha
B – ekologická role v ekosystému a ochranářská hodnota
C – potenciální konflikty a potenciální zisk
Jak to celé provést? Původní velká americká zvířata byla očividně úspěšně snědena. O tom, co před příchodem lovců v Americe žilo, máme poměrně dobrou představu jen díky rozumným fosilním nálezům. Když se rozhlédneme po světě, zjistíme, že v Africe a Asii ještě stále žijí velcí obratlovci a ti jsou mnohdy i blízce příbuzní těm vyhynulým americkým. Zároveň je jich osud v ekonomicky slabých zemích poměrně nejistý. Spousta vhodných velkých obratlovců žije na soukromých farmách, často právě v USA. Tím odpadají i problémy s aklimatizací. S trochou snahy by bylo opravdu možné na americkém Středozápadě znovu vytvořit fungující svět velkých obratlovců.
Autoři projektu k celé záležitosti přistupují odpovědně a zvažují možná rizika, kterým bude nutné předcházet systematickým výzkumem. Znovuosídlení Ameriky velkými obratlovci by probíhalo v několika fázích, od méně kontroverzních druhů zvířat po ty problematičtější. Nakonec by v ekonomicky slabších částech Velkých Plání vyrostly rozlehlé ekologické parky. Jen proslulou zoo v San Diegu navštíví ročně 1,5 milionu Američanů a je rozumné předpokládat, že by se takové ekologické parky těšily značnému zájmu veřejnosti.
Projekt také kouzelně spojuje nesporný ekonomický přínos regionu s významnou pomocí ochraně dotyčných velkých obratlovců. Pokud jde o vymření jakéhokoliv druhu, naprosto klíčová je především velikost jeho populací. S každým jedincem se pravděpodobnost vymření snižuje. Nové populace v ekonomicky stabilní části světa by velkým obratlovcům pravděpodobně zajistily přežití roku 3000.
V okamžiku vytvoření nových populací velkých obratlovců se také rozběhne další kolo evoluce a časem mohou vzniknout nové druhy. Budoucnost našich velkolepých příbuzných, na kterou už nikdo moc nesázel, by mohla být zajištěna. Když ochrana přírody překročí vlastní stín, má šanci přestat být strážcem pozůstalosti.
Pramen: Nature online 17.8.2005