Publikovat v Science nebo Nature (a dneska třeba i v PLoS Biology) je snem každého vědce. Mnozí mají pocit, že by to pro ně byla hračka, kdyby měli pořádné vybavení. Urychlovač v CERNu, Hubbleův vesmírný teleskop nebo něco podobného.
Felix Warneken s Michaelem Tomasellem z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku se dostali na pomyslný vědecký Everest pokusem, v kterém klíčovou roli sehrávaly kolíčky na prádlo nebo kávová lžička – a „trocha“ té vědecké invence.
Felix Warneken si zahrál na hospodyňku. Věšel na šňůru prádlo a k tomu si pořídil diváky z řad osmnáctiměsíčních capartů. Přitom upouštěl kolíček tak, že na něj nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund šátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížejícího caparta a pak si povzdychl: „Můj kolíček!“
Zásada byla jasná, capartů se nesměl doprošovat a musel čekat, jestli mu přichvátají na pomoc.
Další poněkud nepedagogická zásada velela: „Když už ti dítě kolíček podá, tak neděkuj a neodměňuj!“
Jestli si myslíte, že byl dětem „nešikovný strejda“ Warneken ukradený, šeredně se pletete. Na pomoc mu přichvátalo plných 84% dětí, a to během prvních deseti sekund pokusu. Rozhodly se, když viděly, že Warneken kolíček potřebuje, protože po něm marně šátrá. Děti mu vyrážely na pomoc dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. Už takhle malí caparti jsou tedy připraveny kdykoli pomoci a nemusí se jim o pomoc říkat. Dokonce ani „němým pohledem raněné laně“ ne.
Aby se Warneken přesvědčil, že děti automaticky nesbírají všechno co „spadne shůry“, hodil občas kolíček na zem schválně. V této situaci zaujaly děti stanovisko, které lze stručně tlumočit: „Když sis to tam hodil, tak si to taky seber. Troubo!“ A nehnuly ani prstem.
Když Warneken s Tomasellem utahali dost dětí, zaměřili se na šimpanze.
Předpokládali, že dětská nezištnost musí mít hluboké kořeny a že bychom ji tedy mohli sdílet s nejbližšími zvířecími příbuznými. Nemýlili se. Warneken se zahrál s kolíčky na prádlo na nešiku před tříletými šimpanzi. Kupodivu mu i malí lidoopi přispěchali na pomoc. Ale ne vždycky. Jen v případech, kdy byla situace jasná jako facka. Když spadlý kolíček viděli. Když však Warneken zkusil obtížnější variantu a upustil kávovou lžičku do krabice s otvorem, kterým neprotáhl ruku, šimpanz mu pro ztracenou lžičku nesáhl. Děti mu pomáhaly i při tomhle úkolu a ochotně mu lžičku z krabice lovily. Přesto to neznamená, že jsou malí šimpanzi méně nezištní. Spíš jim dělá problém chápat v složitějších situacích cizí záměr. Když lžičku neviděli, nechápali, co Warneken shání.
Pramen: Science