Švábi jsou úspěšné potvůrky, které se evoluci docela povedly. Asi 50 druhů z nich, což je jen menší část, postupně vlezlo do lidských obydlí a časem se z nich stali věrní souputníci lidské civilizace. Periplaneta americana, čili šváb americký, je pořádný kus švába, až kolem 4 centimetrů. Najdete ho leckde po světě, u nás je taky, ale nejspíš ho uvidíte (bohužel) jen v zoo s příslušnou cedulkou.
Tihle švábi jsou sice mrštní a šikovní, ale taky už od pohledu výživní, tak se jimi živí spousta různých predátorů a parazitů. Každý z nich šváby nějak loví, více či méně úspěšně. Ze všech protivníků švábů je ovšem bez pochyby nejvíc cool malá zdobná vosička Ampulex compressa z příbuzenstva kutilek, a to ze dvou důvodů. První prozrazuje její anglické jméno „emerald cockroach wasp“ čili otrocky přeloženo „smaragdová švábí vosa“. Je opravdu krásná. Malý oživlý smaragd.
Tím druhým důvodem je, že pojídá šváby poměrně hodně bizarně. Není to moc velká vzácnost. Postupem času se rozšířila po světě spolu se šváby, například v roce 1941 dorazila na Havajské ostrovy, čímž se připojila k rozsáhlé nepůvodní fauně tohohle kousku planety. Stále však zůstává jen tropickou až subtropickou záležitostí, u nás ji v akci tudíž nezastihnete. Nezbývá, než se spokojit s popisem izraelských badatelů z Ben Gurion University v Berševě, kteří se vosičkou zabývají opravdu důkladně. Je to sci-fi thriller.
Máma vosička najde švába. Pak mu postupně vbodne dvě žihadla. To první mu dá do hrudi a rychle odletí, čímž nešťastníka dočasně paralyzuje, především jeho přední nohy. Dělá to proto, aby měla dostatek klidu na to druhé žihadlo. Vrátí se, pomalu strčí žihadlo švábovi do hlavy a s pomocí senzorových orgánů se postupně dostane až k subesofageálnímu nervovému gangliu, kde mimo jiné sídlí i útěkový reflex. Je to něco jako laparoskopie švábího mozku. Na správném místě vypustí jed, což je koktejl z dopaminu a toxinů proteinové povahy. Šváb se nejdřív díky dopaminu cca 30 minut intenzivně tře nohama a pak už neuteče. Díky jedu se stane laxním a submisivním. Badatelé celý proces sledovali pomocí rafinovaných experimentů – například nabídli vosišce švába bez mozku. Vosičce obvykle celá operace trvá zhruba minutu, odmozkovaného švába ovšem zkoumala celých deset minut a nakonec bezradně vystříkla asi jenom šestinu běžného množství jedu. Bylo na ní vidět, jak ví, že je něco špatně.
To co se děje dál, je jak ze špatného švábího snu. Příroda si umí pohrát. Šváb není úplně paralyzovaný, může se hýbat. Ale ne tak, jak by chtěl. Vosička ho chytne za tykadlo a vede si ho jako pejska na vodítku. Občas mu z tykadel upíjí hmyzí krev, hemolymfu. Z ubohého švába je zombie, kterou vosička jako zlý čaroděj nakonec dovede ke svému doupěti. Šváb se do něj poslušně vplíží a tiše se usadí. Nezbývá mu než sledovat, jak vosička ucpe vchod a pak jen bezmocně přihlíží, jak ho vosička otáčí a na spodní část těla mu naklade vajíčko.
Z vajíčka se vylíhne larva. Prokouše se dovnitř a pak si uvnitř švába 8 dní vesele leze a vyjídá mu vnitřní orgnány. Jed švábovi kromě chování upraví i metabolismus, takže šváb celou tu dobu žije a vnímá, a zároveň ztrácí poměrně málo vody a spotřebuje jen asi třetinu kyslíku. Osmý den se larva uvnitř švába zakuklí a pak se zhruba měsíc neděje nic. Konec je rychlý, ze švába najednou vyleze krásná vosička. Kdo tipuje, že to věrně připomíná scénu z filmové série o Vetřelcích, má úplnou pravdu.
Proč si švábi během evoluce nevyvinuli vhodnou obranu? Není to nic divného, zombie vosiček se ze švábů ve skutečnosti stávají jenom velice vzácně, vosiček je v porovnání se šváby strašně málo. Evoluční tlak vosiček na šváby je tudíž velmi slabý.
Vosička Ampulex compressa není technicky vzato klasický parazit, ale takzvaný exoparazitoid. Ti jako dospělci kladou vajíčka vně hostitele, do něhož pronikají až vylíhlé larvy. Tahle situace je extrémně zajímavá, protože jde o evoluční přechod na cestě ke známým parazitickým vosičkám, které kladou vajíčka přímo do těl hostitelů. Není nijak obtížné si představit, jak předci vosiček Ampulex compressa kladli vajíčka poblíž mrtvých hmyzů, protože některé jiné druhy vosiček to doposud dělají. Z požíračů mrtvol se postupně stali požírači živých zombifikovaných obětí. A stejně tak není nijak těžké si představit, jak se z vosiček vyznávajících styl Ampulex compressa staly klasické parazitické vosičky. Stačilo jenom naklást vajíčka dovnitř hostitele. Vosičky si se svými oběťmi hrají neuvěřitelným způsobem, ale přitom je klidně možné zjistit, jak to celé postupně vzniklo. Pokud jde o konkrétní mechanismy, o nervových systémech a metabolismu toho zatím moc nevíme ani v případě vlastního druhu, natož u hmyzu. Je to ale už jenom otázka času, výzkum těchhle pozoruhodných manipulací běží naplno a právě takovéhle šílenosti přinášejí ty nejzajímavější informace.
Pramen: Arch. Insect Biochem. Physiol. 60(4): 198-208