Tady je samozřejmě důležité dodat "drobné" upřesnění. Nejde o bolest hlavy či žaludku po včerejším nestřídmém popíjení, ani o bolest natlučeného čenichu následkem pádu po tomtéž. Bolest, na kterou se vědci zaměřili, je věcí chronickou. Ovšem ani s ní se přibližně pětina pacientů ("silent sufferers") svému lékaři vůbec nesvěřila.
Příslušný výzkum je dílem doktorky Barbary Yawnové z Olmsted Medical Center v Minnesotě
- testováno bylo více než 3 000 pacientů. Tady je asi třeba být k jakékoliv myslitelné metodice trochu podezřívavý. Na jedné straně, lidé, kteří se se svou bolestí nesvěří, se s ní nemusí svěřit nikdy, na druhé straně je zde jasné riziko návodných otázek (asi jako když někoho přesvědčíte, že byl v dětství vlastně zneužíván).
Buď jak buď, závěry studie jdou trochu do ztracena. Není moc jasné, proč tolik lidí mlčí - zmiňovány jsou možnosti, že by třeba neměli potřebná pojištění a přístup k lékařské péči. Nebo mají špatnou zkušenost s předchozí léčbou bolesti. Nebo prostě nevěří, že by jim lékař mohl pomoci. A snad si i myslí, že bolest je v nějakém ohledu nutnou součástí lidského života.
Zdroj: Eurekalert , Mayo Clinic
Komentář k uvedené skutečnosti by samozřejmě mohl zahrnovat velmi mnoho navzájem nepříliš nesouvisejících otázek, nicméně několik pokusů o interpretaci:
- Jedná o jakýsi "náboženský blud", podle kterého je na bolesti něco žádoucího. Pacienti nechtějí být své bolesti zbavováni, vnímají ji jako trest, jako nějakou zkoušku či nárok na spásu do budoucna. (Vzpomeňme, jak některé církve brojí proti eutanazii, tak jako dříve brojily proti bezbolestnému porodu.)
- Statečně snášet bolest je zřejmě za určitých podmínek (po trknutí býkem před hromadou potenciálních obdivovatelek) adaptivní vlastností; ne tak ovšem v ordinaci. V téhle interpretaci jde prostě o selhání mechanismů selektovaných v jiných podmínkách.
- V minulosti nemělo příliš smysl si na bolest stěžovat, když dostupných prostředků pro nápravu bylo málo. Ne tak dnes v době analgetik, což ale možná každý netuší.
- Na vině je zřejmě i moderní medicína se svojí nechutí analgetika podávat v dostatečném objemu. Důvody mohou být ekonomické, ale obávám se, že z ještě větší míry jsou ideologické
- snaha neuvrhnout pacienta do závislosti, nepodat mu něco, co mu bude škodit. Tady zbývá zopakovat Austadův výrok z knihy Jak stárneme - "život, ať ho žijeme jakkoliv, našemu organismu prostě škodí" (viz např. Scienceworld).
Nakonec také jsme závislí na kyslíku a v jistém ohledu nás nakonec zabije (oxidačními produkty). Snad právě neochota lékařů pacientům od bolesti dostatečně účinně pomoci je příčinou jejich následné nedůvěry při dalším ataku.
- R. Pollack ve své jinak podle mého názoru dosti kontroverzní knize Chybějící okamžik uvažuje nad tím, proč je primárním cílem medicíny zachraňovat život namísto zbavovat bolesti. V řadě případů se život stejně zachránit nepodaří (minimálně natrvalo). Pollack se zejména podivuje nad neochotou lékařů dávat pacientům účinná analgetika typu morfinu (o knize).
- Z jiného hlediska zde máme výsledek působení "holistických" bludů a frází o tom, že je "třeba léčit ne účinky, ale příčiny". To je ovšem přístup vskutku mudrcký - obvaz a transfúze také neléčí příčinu toho, proč vás auto přejelo. Snad zde nacházíme i sklizeň pseudonáboženského blábolení o tom, že člověk je neredukovatelný, "není chemickým strojem". To, že přítomnost bolesti odpovídá přítomnosti určitých chemických látek, se pak stává nepřijatelným, "redukcionistickým" pohledem na věc. Možná právě tenhle mem hraje významnou roli v postojích pacientů - přece si nenechají "napsat prášky".
Každopádně je krajně ironické, že toto vše se děje v době, kdy je bolest už z lidského života (ve vyspělých zemích) do značné míry eliminovatelná. Ale výkladů této podivnosti jistě existuje mnohem více...