V lednovém čísle odborného časopisu Fysiology-Regulatory, vydávaném Americkou fysiologickou společností, vyšel článek podporující myšlenku, že určité viry jsou příčinou obezity. Pod článkem je podepsána doktorka Leah D. Whighamová a další autoři Barbara A. Israel and Richard L. Atkinson z Wisconsinské university v Madisonu.
Článek dokládá, že lidský adenovirus Ad-37 způsobuje u drůbeže obezitu. Whighamová se pokusila prokázat, že existuje mezi tímto virem a obezitou souvislost také u lidí, ale v tomto směru jí štěstí zrovna nepřálo. V pokusu měla malý počet lidí a z nich pouze u několika šlo dokázat, že byli infekcí virem Ad-37 postiženi.
I když se Whighamové její záměr zcela nepodařil, mnohé její výsledky a výsledky jiných autorů nasvědčují tomu, že by ohledně infekčnosti otylosti lidí mohla mít pravdu.
Jak a kdy to začalo
Nikhil Dhurandhar se svými spolupracovníky z Waynské státní univerzity v Detroitu, si před nějakým časem všimnul jedné věci, že některá kuřata jsou tučnější než jiná. Na tom by samozřejmě nebylo nic neobvyklého, kdyby se mu přitom nezdálo, že když k takovým obézním kuřatům přidává hubeňoury, ti poté také začnou tloustnout. Pojala ho kacířská myšlenka, že by se u „kuřecí obezity“ mohlo jednat o infekci. Bakteriální infekci vyloučil a tak zbyla virová infekce. Do podezření se dostaly viry z rodiny adenovirů. Aby si Dhurandhar svojí teorii ověřil, hodlal si k pokusům objednat virus se kterým by mohl začít pokusničit. V katalogu nabízejícího viry pro laboratorní použití ale žádný adenovirus specifický pro ptáky nenašel. Nezbyla mu jiná možnost a tak si pro nejistý pokus objednal levný lidský adenovirus s označením Ad-36. Počátkem jeho úspěchu se tak vlastně stala šťastná náhoda. Záhy se totiž ukázalo, že pokud kuřatům tento lidský virus do těla injekčně vpravil, tak ztučněla. Když byl pokus s tímtéž virem proveden na myších i ony tučněly. Další pokusy postupně odhalily, že lze přenést infekci z jednoho nemocného kuřete na jiné zdravé kuře. Když hubená kuřata infikovali krví od těch tlustých (která dříve obdržela lidský virus), infekce se mezi kuřaty přenesla a velká část „hubeňourů“ začala baculatět. Američanům se tímto testem podařilo dokázat, že za zvýšeným tučněním kuřecích brojlerů se skrývá virová infekce. Infikovaná kuřata se stávala obézními za pět týdnů od nákazy. Zásoby tuku obézních kuřat byly nejméně o 35 % větší, než jaké měli jejich sourozenci ze stejné snášky, kteří byli na stejném krmení a ve stejných podmínkách.
Odborníky na obezitu znepokojil především další poznatek. Z následných pokusů totiž vyplynulo, že nákaza virem není omezena pouze na výměnu tělních tekutin pomocí injekcí. Kuřatům totiž stačilo pouze sdílet s infikovanými ptáky stejnou klec. Přátelení se mezi kuřaty s virem v těle a infekce prostými jedinci mělo za následek přenesení infekce. Stačilo pouhých 12 hodin na to, aby u některým ze zdravých zvířat začal v krvi virus kolovat. To znamená, že se virus zřejmě může šířit i prostřednictvím dýchacích cest.
Do doby, než Dhurandhar s tímto lidským virem, shodou náhod, začal pokusničit na drůbeži, se soudilo, že Ad-36 je odpovědný pouze za plicní a kožní infekce. Nyní se zdá, že má prsty i v ukládání tuku.
Výsledky Wilghamové
Ve svých pokusech tedy Wilghamová nešla naslepo, navazovala na předchozí poznatky, které se týkaly jiných příbuzných adenovirů (Ad-36 a Ad-5), u nichž bylo zjištěno, že u zvířat obezitu způsobují.
Její pokus dopadl tak,jak se dalo očekávat. Nejedná se tedy o tak „převratnou věc“, jak ji mnohá media nyní presentují. Kuřata, která tým Wilghamové záměrně infikoval virem Ad-37, měla ve srovnání s kuřaty infikovanými jinými adenoviry (Ad-2, Ad-3), více viscerálního i celkového tuku. Samozřejmě že také tato virem promořená zvířata měla více tuku i ve srovnání s kuřaty z kontrolní skupiny, která byla zmíněných virů prostá. Autoři studie jsou přesvědčeni, že z jejich pokusu vyplývá, že virus Ad-37 u kuřat obezitu způsobuje. Jejich zjištění znamená, že se adenovirus Ad-37 zařadil k dalším dvěma lidským adenovirům, které u zvířat navozují zvýšené ukládání tuku.
Nejasnosti
Teorii, že virová infekce je příčinou otylosti u řady lidí podporuje fakt, že obézní lidé mívají ve své krvi vyšší hladinu protilátek právě proti Ad-36. Přítomnost protilátek je jasným důkazem toho, že jejich imunitní systém se s touto infekcí musel utkat. Zatímco Dhurandhar u obézních lidí zvýšené množství protilátek proti Ad-36 nacházel, Wilghamová u viru Ad-37 nic takového u lidí nezjistila.
Další nesrovnalostí je to, že u zvířat, ale i u lidí, jsou jedinci, kteří byli těmito viry infikováni a přesto se u nich obezita neprojevuje. Proč tomu tak je se neví. Možná se tělo s virem rychle vypořádalo a virus nebyl v jejich organismu dostatečně dlouhou dobu aby růst tukových zásob navodil. Další možné vysvětlení, které se zde nabízí je, že se možná musí sejít více faktorů a že obezita vzniká pouze tehdy, když se infikovaná osoba současně přejídá.
Hlavním problémem, proč výzkum v tomto směru nejde dopředu tak rychle jak bychom si přáli je ten, že vědci zatím neměli k dispozici jednoduchý test, který byl schopen z krevního vzorku snadno a rychle zjistit, zda sledované osoby jsou těmito viry infikovány a počty vyšetřovaných lidí josou malé.
Co teorii infekce otylosti nahrává
Zdánlivým paradoxem je, že tlustá kuřata mají v krvi nižší hladinu triglyceridů (látek s jejichž pomocí je tuk dopravován a ukládán), než mají kuřata hubená. Američané to vysvětlují tím, že virová infekce ovlivňuje ukládání energie do tukových buněk. Zvýšený počet tukových buněk znamená větší spotřebu triglyceridů a tím jejich následný pokles v krvi.
V posledních letech v USA stoupnul počet obézních dospělých za posledních třicet let dvakrát. U dětí dokonce třikrát. Žádná jiná nemoc (kromě chorob infekčních) se z pohledu historie nikdy nikde tak rychle nešířila.
Rozvoj obezity narůstá ve většině zemí ve velmi krátkém časovém rozpětí a to je podle některých autorů obtížné vysvětlit pouze změnou stravy a nedostatkem pohybu. Na tom, do jaké míry se na otylosti lidí podílí virová infekce se zatím odborníci nemohou shodnout. Pravdou ale je, že počet otylých lidí narůstá nebezpečně rychle. Jaký podíl pacientů vděčí za svojí otylost virové infekci, u koho se jedná o dědičnou poruchu a jaká část populace si otylost uhnala obyčejným přejídáním, není dosud uspokojivě objasněno. Mnohé však naznačují pokusy na kuřatech.
Potěšující informace
Všechny tři zmíněné viry u kterých se na zvířatechjejich neblahé působení prokázalo (Ad-37, Ad-36 and Ad-5), jsou viry z rodiny lidských adenovirů. Z celé této skupiny připadá v úvahu jen asi 50 virů, ato je celkem uspokojivá informace, protože pokud se prokáže, že adenoviry jsou opravdu odpovědné za lidskou obezitu, nemuselo by vyvinutí testů na jejich zjišťování v krvi být zase až tak moc komplikované. Stejně tak by mělo být schůdné, aby s takovým zjištěním proběhla ruku v ruce příprava vakcín proti těmto virům.
Asi je zbytečné dodávat, že jak to u lidí s tou obezitou a adenoviry vlastně je, se dozvíme brzo. Případné očkování proti obezitě by byl tak obrovský „business“, že vědcům na tyto pokusy prostředky nyní rozhodně chybět nebudou.
Pro případ, že se podezření nepodaří dalším výzkumem vyvrátit, a na infekčnosti obezity přece jen něco bude, bude dobré uposlechnout rady vědců a zachovat se tak, jak nám doporučují – pořádně si mýt ruce.
Oslí poznámka k tomu, k čemu se vědci zatím nechtějí vyjadřovat. Možná mají obavy z toho, že by je ti s nadváhou dali k soudu za šíření poplašné zprávy. Když se ale zamyslíme nad tím, že převažující způsob šíření adenovirů je tělesnými tekutinami a kapénkovou nákazou, potom se nám jeví doporučované mytí rukou jako opatření, které je v tomto případě dobré akorát tak na dvě věci, přičemž jednou z nich jsou ty čisté ruce. Mnohem obezřetnější je dávat si pozor ke komu se tulíme a kdo na nás prská.