Z výzkumu zveřejněném v posledním vydání Proceedings of the Royal Society vyplývá, že  u jednoho druhu pěnkav mají  jedinci s rudě zbarveným peřím na  hlavě, dominantní postavení nad těmi co mají hlavu černou, nebo žlutou. Svojí nadřazenost si  ptáci získávají fyzickou agresivitou. V řadě případů rvačce zabrání pouhé vystavení rudé hlavy na odiv.

 

O koho se jedná?
Nutno říci, že u nás panuje v nazývání těchto ptáků pěkný zmatek. Chovatelé mu neřeknou jinak než „gulda“. Když si ho ale budete chtít koupit přes internet, uspějete když budete hledat Amandy  V odborných časopisech se od osmdesátých let, kdy se  z druhových jmen u nás vypouštěly jmenovací názvy,  z tohoto ptáka stala  Amada nádherná. Zahraniční zdroje  píší o Amadě gouldové . A  jakoby toho nebylo dost, tak v našich zoologických zahradách se stále častěji pro Gouldy používá rodové jméno Chloebia. Podle naší nejnovější systematiky je tento astrildovitý pěvec z rodu Erythrura (amada),  zařazen do samostatného rodu Ghloebia a v novém české názvosloví tedy dostal název amadina Goudlové. To, že naši akademici tohoto pěvce přeřadili jinam, a přejmenovali ho z amady na amadinu,  se k Australanům ještě bohužel nedoneslo a tak zpupně setrvávají na zastaralém označení Gouldian finches (Erythrura gouldiae).

A tak se ani nelze moc divit, když česká pověstná vynalézavost si to vyřešila po svém, a že někteří autoři píší raději o  Am. gouldové a nechávají na čtenáři aby si dosadil amadu, nebo amadinu, dle vlastního vkusu.

Autor tohoto článku se nechce pustit do sporu s žádným z vyznavačů  termínů: gulda, amada, amanda, amadina, goulda, chloebie, ani  ghloebie, a tak se  v dalším textu zbaběle uchýlí k termínu, který používají odborníci z University Nového Jižního Walesu (země původu těchto ptáků), a kteří o tomto ptákovi píší jako o gouldově pěnkavě.

 

Ohrožený druh
Tato pěnkava  je v Austrálii chráněným druhem, je pokládána za nejohroženějšího ptáka v živé přírodě. Zhruba před dvaceti lety došlo k takovému poklesu jejich stavů, že se zdálo, že ve volné přírodě vyhynula. Tuto katastrofu mělo na svědomí onemocnění jemuž se říká „prskavka“ , jedná se však o invazní tracheobronchitídu. Nyní se zjistilo, že se několik od sebe oddělených populací těchto ptáků stále ještě přežívá a že se vyskytují v tropickém severu Australie. Jejich biotopem jsou teplé, suché savany.

Ptáci mají zelený kabátek, modrý zadeček, fialově červenou hruď, žluté bříško a světle azurový kolárek. Nejzajímavějším znakem na  nich je ale zbarvení jejich hlavy. Vyskytuje se ve tří odlišných barvách. Ptáci mají hlavu buďto červenou, nebo žlutou, a nebo černou. I když se ptáci mezi sebou volně páří, různé zbarvení hlav se „nemísí“, zůstává stále zachováno a potomci těchto páření se rodí vybaveni jedním ze tří zmíněných  typů zbarvení hlavy.

 

Co odhalil výzkum
Delší dobu se ví, že žlutí ptáci jsou vzácnější. Výzkumníci zaměřili svojí pozornost na to zda jsou u ptáků s rozličně zbarvenou hlavou spojeny nějaké rozdíly v chování. Na první pohled se takové spojení jeví jako nelogické a vědci moc nadějí na kladný výsledek neměli.  Pozorování ale ukázalo, že samci s červenými hlavami jsou v přístupu ke žrádlu nejagresivnější. Druhými v hierarchii podřízenosti jsou pěnkavy s černou hlavou. Na nejnižším žebříčku pak jsou ptáci se žlutou ozdobou hlavy.

 

Výzkum vedla Sarah Prykeová. Udělala to, co by výzkumníka mužského pohlaví zřejmě nenapadlo.  Ptáky pochytala, a hlavy jim odbarvila. Z těch, co měli původně hlavy červené, udělala brunety. A  těm co měli přirozeně tmavou hlavu  dala zase červený přeliv. Pak je propustila. Ukázalo se, že  okolí k těmto ptákům svoje chování zcela změnilo. Ostatní ptáci z hejna najednou nebyli ochotni soupeřit o potravu s jedinci, kteří měli hlavu červenou, i když se jednalo pouze o kamufláž. Pokus tedy ukázal, že vyšňoření ptákům slouží jako komunikační signál a že červená barva pro ně znamená signál dominance. Původem červenohlavým pěnkavákům, kterým jen zákrokem dočasně změnili frizúru, samozřejmě zůstala dál jejich agresivita zachována. Jejich okolí to ale přestalo brát na vědomí a tak počet bitek s těmi, jež byli přirozeně tmaví, a nebo blond, mnohonásobně vzrostl.

Barva hlavy má pro tyto ptáky ten význam, že jim vzájemně omezuje počet soubojů s agresivními jedinci.

Pokus ukázal, že červená barva signalizuje u těchto ptáků dominantní postavení nad oběma zbylými barvami.

V případě soupeření o omezené zdroje potravy, nebo o nejlepší místa k hnízdění, poskytuje ptákům výhodu. Svým způsobem tyto poznatky naznačují  vyhlídky, jakým směrem se v této ohrožené populaci bude osud jednotlivých barevných forem vyvíjet a která zbarvení budou stále vzácnějšími.

Mnohem zajímavější, než zde pozorované změny chování těchto ptáků, je genetický pohled na věc. Jak je možné, že tak komplexní vlastnost, jakou je agresivní  chování, může být geneticky spjata s tak odděleným znakem, jakým je barva peří na malém kousku těla...?

Obrázky o vysokém rozlišení: 
Image 1  https://www.bees.unsw.edu.au/school/researchstaff/pryke/1.jpg
Image 2  https://www.bees.unsw.edu.au/school/researchstaff/pryke/2.jpg
Image 3  https://www.bees.unsw.edu.au/school/researchstaff/pryke/3.jpg
(Copyright Sarah Pryke, pro případné další použití k publikaci je třeba požádat na adrese: sarah.pryke@unsw.edu.au)