Měla jsem ráda osly všech druhů a barevných odstínů, kteří se jen na naší planetě vyskytovali. Měla jsem je ráda, protože mi bylo líto, že se jim tak hanlivě říká „osel“ když jsou milí, mají krásné roztoužené oči a dlouhé uši, se kterými stříhají jako duše humoristů s vtipy a  člověk se musí smát  a směje se a směje, až mu svět  připadá nesmírně krásný, dokonalý a neopotřebovaný.
Jenže než jsem jela na dovolenou na Korsiku, měla jsem v databázi oslů pouze třicítku viděnou v televizi a  čtyři osly viděné v ohradě v zoologické zahradě. Tedy žádný přímý kontakt s oslí duší a myslí.

Na ostrově u Korsiky jsem se konečně dočkala a setkala se s ním, jak na dotek kůže tak i inteligence, protože zde měli za hlídače osla. Opravdového čtyřnohého osla!
Osel vyčkával až přirazí loď turistů a každého přicházejícího pozdravil pohybem hlavy a střihnutím uší. Lidé kolem něho procházeli, usmívali se, někteří i pozdravili, ale  kromě mě nikdo nevyužil příležitosti přímého kontaktu a rozhovoru s milým obyvatelem.
Já ho nejen pozdravila, ale i podrbala za ušima, poplácala ho po hřbetu  a na odchodnou jsem zažertovala  „Oslíku, otřes se!“
Oslík se otřásl, sklonil hlavu  a začal mě pronásledovat. Stále mi byl v patách a  mně se to přestalo líbit, protože se na mě doslova lepil a já jsem si přece jenom chtěla na výletě prohlédnout i něco víc než osla  a křičela jsem na něho „Kšc!“ „Jedeš ty potvoro!“ a „Lehni!“, ale nereagoval, protože nejspíš uměl pouze francouzsky a oslovsky a  já nevěděla, jak se to řekne.
 Byl mi v patách tak, že mi šlápnul na modrou zavinovací sukni s bílými květy a držel dokud nerozvinul úplně vše. Se sukní v tlamě se vydal směrem ke svému uvítacímu stanovišti a dal mi příležitost k výměně rolí. Nyní jsem já běžela za ním s roztřesenýma nohama od špičatého kamení a ve spodním prádle a byla jsem ráda, že dnes nemám tanga, ale bombarďáky a pronásledovala jsem zloděje zavinovaček.
 Osel se zastavil tam, kde byl zvyklý, jenže sukni stále přežvykoval a nechtěl říct ani jednou „iá,“ ke kterému jsem ho nabádala perfektní výslovností a hypnotizováním z očí do očí. Vztekle jsem  řvala „Iá iá iá iá iá iá....“ Myslela jsem, že promluví a upustí látku dřív než rozpáře většinu nití, ale mé myšlení mě zklamalo. Chvilku jsem zabloudila k úvaze, kdo je zde větší osel. Bylo jasné, že kdybych měla uši nahoře na  hlavě a neoholila si dokonale lýtka, pronajmuli by si mě jako dokonalou první dámu osla.
 Lidský místní pomocník mě ještě stokrát nechal zaíákovat a pak přistoupil až nechutně blízko. Okousával kus nějaké zelené kůry a s plnou pusou mi anglicky sdělil, že na osla se nekřičí, ale šeptá. A že se nemám bát, protože osla moje vnady absolutně nezajímají.
Domorodec si mne prohlídnul dokonale od hlavy až k patě  a došel k závěru, že sukně je nejlepší dar, který mi může nadělit, abych nevyplašila další zájemce o prohlídky kamenů. Podrbal osla za ušima a začal mu do nich šeptat tajné oslí zaklínadlo. Osel začal kývat hlavou,  nasadil výraz, který má každý vítěz na nejvyšším stupni  a začal otvírat hubu. Místní domorodec uspěl, osel byl naprosto přemluvený a upustil sukni.
 S úsměvem jsem obdržela  přežvýkaný kus a malou radu, abych si příště nebrala modrou sukni s bílými květy, protože si osel myslí, že rozkvetlo moře a na to on tady celou dobu čeká!

Autorka má vlastní stránky: www.shaylen.epika.cz