Globální oteplování se stává zeleným dědičným hříchem soudobé civilizace. Je to smrtelný hřích, všichni o něm ví, všichni ho páchají už tím, že jsou, nejde se mu nijak vyhnout a pro zelenou spásu je nutné činit pokání do roztrhání těla. Naštěstí pořád ještě existuje heretický nezávislý výzkum, jehož cílem není pouze potvrzovat předem dané kánonické apokalyptické vize.
K takovým heretikům patří i fyzici N. Scafetta a B. West z Duke University, jejichž nedávná studie významně zpochybňuje tradiční pohled na roli Slunce v globální oteplování. Dogma praví, že Slunce k pozorovanému zvyšování teploty globálního klimatu nijak nepřispívá. Není ani divu, zelení proroci vliv nelidských faktorů na hříšné oteplování nevidí rádi, protože trestuhodně snižuje míru provinění lidských hříšníků.
Podle autorů studie už nějakých 100 let mírně vzrůstá aktivita slunečních skvrn a tím pádem aktivita Slunce jako takového. Za jediný spolehlivý zdroj informací o intenzitě slunečního záření jsou ovšem obecně považovány družice. V nepřetržitých družicových měřeních slunečního záření udělala velkou paseku katastrofa raketoplánu Challenger, která zhatila mimo jiné start družice ACRIM 2. Ta měla nahradit družici ACRIM 1 a ihned navázat na její měření probíhající od roku 1978. Kvůli Challengeru vznikla v měřením družic ACRIM (Active Cavity Radiometer Irradiance Monitor, někdy též Acrimsat) dvouletá mezera a tím pádem i problém při počítání dlouhodobějších trendů sluneční aktivity. Mezeru je sice možné překlenout pomocí dat z dalších družic, ta ale nejsou tak kvalitní, jako měření z družic řady ACRIM.
Aniž by měli k dispozici standardizovaný nepřerušený soubor dat a díky následným zmatkům a předsudkům pak řada týmů badatelů došla k tomu, že ze Slunce v žádném případě nepřichází postupně více tepla, že Slunce ke globálnímu oteplování nepřispívá a že veškerý pozorovaný nárůst teploty v posledních desetiletích způsobují skleníkové plyny vypouštěné lidmi. Až v roce 2003 přišel s pochybnostmi kolem dosavadních interpretací družicových měření vedoucí projektu ACRIM R. Wilson a vyslovil domněnku, že se zářivost Slunce ve skutečnosti mírně, leč průkazně zvyšuje.
Scafetta s Westem využili nové statistické postupy a namodelovali si komplexní odpověď teploty povrchu a atmosféry Země na takové mírné zesilování slunečního záření v průběhu 22 let. Překvapivě zjistili, že Slunce ke globálnímu oteplování Země přispívá minimálně 10-30 procenty. Oproti předešlým studiím poměrně dlouhý časový interval autorům umožnil odfiltrovat vliv krátkodobých jevů ovlivňujících teplotu zemského povrchu, jako jsou sopečné erupce nebo krátkodobé globální změny dynamiky klimatu typu El Nino. Klíčovou myšlenkou celé analýzy je, že pozemská atmosféra není v termodynamické rovnováze se Sluncem. Čím déle vzrůstá vliv Slunce, tím více se zvyšuje jeho působení na atmosféru, protože tyhle procesy potřebují jistý čas k tomu, aby se nějak projevily.
Neblahý vliv totalitního zeleného myšlení se bohužel podepsal i na samotných autorech. Jedním dechem dodávají, že jejich výsledky nesnižují význam působení lidmi vypouštěných skleníkových plynů, které podle nich nepochybně globální oteplování významně ovlivňují: Proč jsou si tak jistí ovšem není úplně jasné. Globální klimatologie zrovna nepatří k experimentálním vědám a její tvrzení často vycházejí z problematických modelů a z ideologie. Možná bude lepší si počkat na budoucí pokles sluneční aktivity a až pak činit závěry o tom, jak velká ta role člověka vlastně je.
Pramen: Geophysical Research Letters 32(24) online