Pojem hullabaloo znáte spíše z hudební produkce, stylu módy, z nápisů na tričkách a propagačních akcí. Je to ale také výraz pro dávno minulou dobu ledovou, která opanovala Zemi v období mezi 750 miliony až 600 miliony lety. Podle stratigrafického datování se jedná se o éru neoproterozoika s příznačným jménem cryogen. Už volba názvu „cryogen“ naznačuje, že velká část odborníků se domnívá, že v této době se na Zemi vyskytovalo hodně sněhu a ledu a že tento mrazivý příkrov pokrýval celou planetu, včetně rovníkových oblastí. Soudilo se, že zmrzlá vrstva byla více než kilometr silná a že Země v té době byla jako obrovská zmrzlá sněhová koule s oceány pokrytými ledem.
Někteří badatelé sice poukazovali na to, že Země zmrznout celá nemusela, a že se v oblasti rovníků mohlo jednat jen o jakousi čvachtanici z rozbředlého sněhu a ledu. K takové úvaze je vedla úvaha, že jen to mohlo dovolit, aby organismy mohly na Zemi ve větší míře přežít a dovolit tak následný překotný rozvoj mnohobuněčných forem. Těmto názorům ale chyběly důkazy o které by se mohly opřít. A tak se na školách dodnes učí, že silná vrstva ledu měla v této době život doslova zadusit, protože led na oceánech bránil prostupu kyslíku do vodních mas. Tím, že současně ustal prostup slunečních paprsků do mořské vody, mělo dojít k tomu, že život z planety téměř vymizel neboť jeho hlavní motor – fotosyntéza, se zastavila a produkce biomasy se zhroutila. K novému rozvoji života mělo dojít až tehdy, když toto období kataklyzmatu přešlo.
Většina vědeckých disputací, dovolujících obhájit výše uvedené stanovisko na kost zmrzlé Země, se vedla v návaznosti na geologické nálezy z té doby, které jsou spojeny s lokalitami v Libyi, Kanadě a Austrálii, v nichž známky o přítomnosti života prakticky chybí.
Studentka geologie Alison Olcottová z americké university v Jižní Karolíně, se ale chytila šeptandy o nálezech černých vrstev v břidličných vrstvách v jedné těžební lokalitě v Brazílii. Olcottová usoudila, že by mohlo stát za to místo prozkoumat, a tak se vydala Poco Verde v brazilském Paracatú. Ukázalo se, že místní břidlice spadají geologickým datováním hornin do období, kdy Země měla být pod silným ledovým krunýřem. Vrstvy usazenin zde ale vykazují černé zbarvení, a to bývá známkou toho, že v době jejich usazování obsahovaly na uhlík bohatý organický materiál.
Použitím běžných laboratorních technik, které zjišťují organické sloučeniny v horninách, se Olcottové a jejím spolupracovníkům snadno podařilo dokázat, že zdejší usazené jíly organické sloučeniny opravdu obsahují. To ale znamená, že v době kdy tyto vrstvy vznikaly, tak zde také probíhala bohatá fotosyntéza, a tím i rozmanitý a hojný život. Organismy tudíž nemohly trpět nedostatkem slunečního svitu. Zdá se, že se Alison Olcottové podařilo představu celkového zalednění, ne-li vyvrátit, tak alespoň řádně nabourat.
Po zveřejnění tohoto nálezu se zastánci teorie „sněhové koule“ brání tím, že v době, kdy na Zemi panoval hluboký mráz, zřejmě místně existovaly jakési „díry“, místa s tenkým ledem poblíž rovníku, nebo jezírka v geologicky aktivních místech v nichž se bohatý život mohl uchovat. Olcottová ale namítá, že statisticky je nepravděpodobné, že by se zrovna náhodou trefila do jádra takové, „ojediněle existující teplé díry“. Mladá geoložka má na své straně ještě jeden trumf. Má totiž vzorky z různých míst této rozlehlé brazilské oblasti, všechny svědčí o tom samém. V době, kdy Země měla být prakticky mrtvá, tak na území Poco Verde kypěl bohatý život, a o malé území přitom rozhodně nešlo.
Naše Země tedy nebyla svého času jen pouhou velkou a na kost zmrzlou koulí. To znamená, že většina učebnic se v místech, kde se věnují vzniku Země a rozvoji života, bude muset částečně přepsat.
Pramen: University of Southern California