Druhohory jsou, zdá se, nevyčerpatelnou zásobárnou pozoruhodných novinek. Vývoj nových metodických postupů ruku v ruce s novými nálezy činí život paleontologů poměrně napínavým a neméně dramatické je sledovat proměny názorů na detaily života v druhohorách.
V roce 1978 byla v jihoafrickém národním parku Golden Gate Highlands objevena skvěle zachovaná snůška šesti vajec dinosaura Massospondylus carinatus. Jsou stará nějakých 190 miliónů let a jejich majitelem byl prosauropod, čili dinosaurus z linie předcházející proslulým obrům jako byli Brachiosaurus nebo Supersaurus.
Co se týče jeho životního stylu, byl to dlouhokrký vegetarián, kráčející po dvou mohutných zadních nohou od pozdního triasu do rané jury – jeho fosilní nálezy známe z doby před 220-183 milióny lety.
Badatelé z USA, Kanady a Jižní Afriky nyní dvě ze zmíněných šesti vajec rozebrali pomocí moderních paleontologických vychytávek – miniaturních sbíječek a jemných zubařských vrtáčků. Uvnitř na ně k jejich velké radosti čekala dvě massospondylí embrya proměněná v kámen těsně před vylíhnutím. Jde nejen o zatím nejstarší objevená dinosauří embrya, ale i o jeden z nejstarších a nejpřesvědčivějších dokladů, že dospělí dinosauři o svá mláďata pečovali, krmili je a chránili před nástrahami druhohorního světa.
Tvar a velikost hlav, krku a předloktí velmi překvapivě naznačují, že massospondylí mláďata po vylíhnutí chodila po čtyřech a chodit po dvou se učila až později. Pro pohodlnou chůzi po dvou měla například nejspíš příliš těžkou hlavu. Taková změna stylu pohybu je u obratlovců naprosto výjimečná. Jediným dalším známým druhem, který se v mládí pohybuje po čtyřech a pak po dvou jsme my. Mláďatům massospondylů scházely i pořádné zuby, což napovídá, že byla podstatně závislá na rodičovské péči.
Je možné, že díky pohybu po čtyřech vlastně vznikla celá skupina obrovitých sauropodů. Tahle stotunová monstra chodila po čtyřech celý život. Mohlo to tedy klidně být tak, že si velcí sauropodi uchovali do dospělosti způsob pohybu mláďat a právě díky tomu dosahovali nesmírné velikosti.
Pterosauři brázdili vzduch dlouho před ptáky. Nejstarší nálezy pterosaurů máme z doby před 220 milióny lety. Přitom to dělali úplně jinak než ptáci. Bohužel neprošli sítem na hranici křídy a třetihor a tak jim dneska až tak úplně dobře nerozumíme. Sám jejich fylogenetický původ není ještě úplně jasný, i když už skoro nikdo nepochybuje o tom, že vznikli v rámci archosaurů někde poblíž počátku linie dinosaurů. A tak ani není divu, že nás stále dovedou pořádně překvapit.
S novým převratným zjištěním, pokud jde o velikost pterosaurů, přišel D. Martill z University of Portsmouth.
Na konferenci British Association’s Festival of Science v Dublinu představil pterosaury jako ultralighty druhohor, s dutými kostmi, soustavou vzdušných vaků a s křídly s ultratenkou blánou dosahujícími prokazatelného rozpětí až 18-ti metrů. To je, jak pohotově uvedly mnohá média, kupříkladu rozpětí křídel stíhačky F14 Tomcat.
Zmíněné rozpětí je na ne-lidský svět vskutku gigantické, dnes žijící pták s největším rozpětím křídel, totiž mořský větroň albatros obsáhne pouhopouhých 3,5 metru. K 18-ti metrům u pterosaura badatele dovedla analýza zkamenělých pterosauřích stop, nedávno objevených v Mexiku. Z Rumunska a Brazílie jsou zase známy fosílie pterosaurů s rozpětím křídel odhadovaným na 13 až 14 metrů.
Předpokládá se, že pterosauři mohli být tak velcí proto, že řekněme narozdíl od lidí celý život rostli. V téhle souvislosti je mimořádně zajímavé, že podle vzácných nálezů pterosauřích vajec s embryi pterosauři mohli létat už brzo po vylíhnutí. Je pozoruhodné, že ta samá zvířata dokázala létat na křídlech o velikosti několik desítek cm i na křídlech hodně přes 10 metrů dlouhých. Přes dramatické rozměry nebyl ani pro velké pterosaury problém vzlétnout a to především díky jejich nízké váze. Sice ultravelcí, ale zároveň i ultralehcí pterosauři se pravděpodobně nejen snadno dostali do vzduchu, ale i snadno a dokonce elegantně létali.
Pramen: Science 309: 761, https://news.bbc.co.uk/1/hi/sci/tech/4223658.stm