Velkou Británii postihla v druhé polovině osmdesátých let pohroma, při které onemocnělo 180 tisíc kusů krav. Jejím následkům je přičítáno i více než stovka lidských úmrtí.
Profesor Alan Colchester z Univerzity v Kentu se svojí dcerou Nancy Colchesterovou, která pracuje na univerzitě ve skotském Edinburghu, přichází s teorií, která označuje jako prvotní příčinu této pohromy zkrmování částí lidských tkání. Jako první zveřejnil tuto kontroverzní myšlenku vědecký časopis Lancet. Prakticky současně dopřává prostor této myšlence i prestižní časopis Nature.
O co jde?
Jmenovaní britští výzkumníci poukazují na fakt, že během šedesátých a sedmdesátých let Británie importovala stovky tisíc tun celých a drcených kostí, včetně kadáverů a zbytků zvířecích těl. Tyto suroviny se v Anglii zpracovávaly na hnojiva a také se využívaly ke krmným účelům. Vyráběly se z nich přísady a doplňky pro nejrůznější druhy zvířat, včetně býložravého skotu. Potud se nic nemění a vše je při starém. To nové v pohledu na původ infekce je uvědomění si, že téměř celá polovina dovozů těchto surovin se uskutečňovala z oblasti Bangladéše a vědci nyní přichází s myšlenkou, že mezi kosti, jejichž sběr prováděli tamní domorodci, se pravděpodobně dostaly i lidské ostatky.
Autoři nové teorie o vzniku BSE ale vznáší i další argument. Tím je podle nich určitá nelogičnost v dosud uznávané teorii , která pokládá za příčinou BSE priony z ovcí. Pokládají za velmi nepravděpodobné, že by skot, který byl ovčím prionům vystaven dlouhodobě (potvrzeno více než 70 let), tak že by jej tyto priony mohly najednou tak ohrozit, a že by to mělo tak katastrofální následky, jak se to stalo. Mnohem pravděpodobnější se údajně jeví možnost, že primárním zdrojem infekce byly zbytky lidských těl, které v sobě skrývaly infekční priony sporadické Creutzfeldt-Jakobovy choroby (CJD), o té se soudí, že vzniká u lidí spontánně.
Tato úvaha není úplně od věci. Věřící v Bangladéši a přilehlých oblastech Indie kolem řeky Gangy, odkud se v inkriminované době do Anglie suroviny k výrobě krmiv dovážely, běžně pohřbívají své mrtvé žehem. Ostatky mrtvých se vhazují do řeky. Vesničané, kteří si přivydělávali sběrem kostí, mohli snadno při hledání kostí v řece zvířecí a lidské kosti zaměnit.
Takto postavená teorie se Indům nelíbí. Neurochirurg S.K. Shankar a jeho kolega P. Satishchandra, oba z Národního ústavu mentálního zdraví a neurověd v Bangalore, se v odborném tisku proti nařčení své země z šíření BSE ohradili a vznesli proti argumenty. Pokud by to prý byla pravda, a zdrojem infekce by skutečně byly lidské ostatky, muselo by ve stejné době dojít k rozšíření této nemoci také v Indii. A to jak u skotu, tak i u lidí. K tomu ale, jak známo, nedošlo. Otázkou je, jakou váhu bychom jejich slovům měli dát. S vědomím toho, že pokusem odpovědět si na takto položenou otázku, se už dostáváme na půdu spekulací, lze říci, že Indové tak trochu „mlží“. Zaprvé, je otázkou jestli indické krávy byly vůbec masokostní moučkou krmeny. Jedná se totiž o drahou komponentu krmných směsí a je pravděpodobné, že ta se především vyvážela, mnohdy dokonce ve formě nezpracované suroviny. Pokud takové krmivo tamní krávy nedostávaly, nemohly se ani nakazit. Obdobné to je s argumentem, že v Indii je jen malý počet lidí u nichž byla CJD choroba diagnostikována. I tahle námitka „hodně kulhá“. Udávaný počet nemocných, kteří v Indii umřeli na CJD, možná spíše svědčí o nedokonalosti tamního zdravotnictví a o nesprávně stanovených diagnózách, než o čemkoli jiném.
Ale dost spekulací a pryč od hádek Angličanů s Indy. Obraťme pozornost na dřívější pokusy. Některé totiž skýtají určitou podporu nově nastolené teorii o účasti lidských prionů při šíření nemoci BSE u krav. Zdůrazňuji že se jedná o nepřímou podporu, protože pokusy, kterých se to týká, byly činěny jen v laboratorních podmínkách a dokonce na jiných zvířecích druzích. Vědci zjistili, že pokud se setkají priony více než dvou živočišných druhů, ke šmodrchání jejich prionů dochází snadněji než když se za stejných okolností setkají jen priony dvou zvířecích druhů. Takže pokud dali dohromady dva druhy, a nic se mezi nimi nedělo (vzájemně se neinfikovaly), po přidání prionu třetího živočišného druhu docházelo k něčemu co autoři označovali slovy „Sodoma Gomora“. Bariéry padaly a k nákaze docházelo napříč druhovým bariérám. Šmodrchaly se i ty priony, které v důsledku zmíněné mezidruhové bariery byly do té doby považovány za nepřekonatelné. S notnou dávkou zjednodušení to lze přirovnat k procesu pasážování viru, který tím, že projde jiným organismem, stává se někdy ještě agresivnější. Podobné to je u prionů, a pokud se jim dovolí, aby se mezidruhově „družily“, stávají se nebezpečnější.
Závěr
Zatím se zdá, že novou teorii o vzniku BSE zkrmováním lidských ostatků nepůjde jen tak zamést pod koberec. Pokud se nakonec ukáže, že tím skutečným kohoutkem, který na samém začátku celou pohromu s BSE spustil, byly nedokonale spálené ostatky nemocného člověka, v pohledu na nemoc šílených krav se toho moc nezmění. BSE nadále zůstane nebezpečnou infekční chorobou. Veškerá legislativní opatření bránící zkrmování částí živočišných těl přežvýkavcům také zůstanou v platnosti. A argument, že je prakticky možné se od skotu prionovou chorobou nakazit, se tím ještě posílí.