Předloni jsem čtenářům Osla stručně představil knihu Elišky Fulínové a dalších autorů Aristotelés o plození živočichů (vydal Pavel Mervart 2022). Ta byla výsledkem překladatelského a výkladového semináře na naší katedře (Filosofie a dějin přírodních věd, PřF UK). Snad v tom budou pokračovat. Mezitím u téhož nakladatele vyšlo dílo „konkurence“, které je na místě představit. Je to první kniha (v antickém smyslu slova) Aristotelova spisu O částech živočichů. Překladatelem, komentátorem a autorem úvodní studie je Hynek Bartoš, známý také jako překladatel a interpret starých lékařských spisů Hippokratovského souboru. Je to středně velká knížka, 265 stran i s podrobnými poznámkami, rejstříky a bohatou literaturou. Snad můžu napsat, že kniha právě vyšla, i když jsem ji od velice vstřícného pana nakladatele dostal už v půlce února. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přečetl a něco napsal.
Představená část tohoto Aristotelova díla je úvodem nejen k dalším knihám téhož spisu (druhé až čtvrté), ale vlastně k celému Aristotelovu biologickému dílu. To obnáší asi čtvrtinu zachovaného korpusu Aristotelových spisů, přestože se nám z něho dochovaly pouze spisy zoologické, a to ještě ne všechny, zatímco botanické spisy se nezachovaly. Nutno podotknout, že v antickém pojmosloví se slovem zoologie označovala celá biologie, termín biologie je až novověký (Michael Christoph Hanow, definitivně Jean-Baptiste Lamarck). Ale nebudeme slovíčkařit. Představený Aristotelův úvod do zoologické problematiky umožňuje porovnat jeho koncepci s tím, jak máme korpus jeho díla rozčleněný v zachované edici od knihovníka Andronika ze Rhodu (kolem poloviny 1. století před n. l.). To ocení spíše specialisté, normálnější lidi můžou v tomto úvodu zajímat jiné věci, a k nim teď obrátíme pozornost.
Aristotelova zoologická systematika
Aristotela máme spojeného s logickým uspořádáním. Ano, ale není to tak úplně formální, jak si občas myslíme. Někdy zapomínáme, že slavný logický „strom“ je až dílem novoplatoniků, vždyť se mu také říká „Porfyriův strom“ (pozdní 3. století n. l.), byť s vlivem Aristotela.
Platón sám kdysi živáčky i všechno ostatní rozděloval jinak. Používal dichotomii, tedy dělení na dvě větve, podle přítomnosti nebo nepřítomnosti jedné vlastnosti. Tím lze nasimulovat i složitější případy, trochu podobně jako v novodobé kladistice, i když ta sleduje jiný cíl, evoluční. Zvláštností Platóna není pouze lpění na dichotomii, ale také volba dělících kritérií. Přejímá je z naší řeči, takže jsou tradiční až nahodilá, jak se zrovna ustálil jazyk.
Oproti tomu Aristotelés chce, aby rozdělení do obecných klastrů reprezentovalo něco empirického nějak bohatěji a důvodněji. Obecnější taxony („vyšší rody“) totiž zavádí hlavně proto, aby při popisech jednotlivých druhů nemusel pokaždé opakovat všechno to, co je společné jejich obecnějšímu taxonu. Bude jich tedy vždy tolik, kolik se jich při popisu ukáže, ne nějaké předem dané malé číslo nebo třeba i větší mocnina dvou.
Aristotelés pojednal přes 500 druhů, z nichž nejméně 230 dokázali znalci jednoznačně identifikovat. U ostatních možné identifikace oscilují mezi příbuznými nebo nějak podobnými druhy. Seřazuje je do stále obecnějších skupin, až po „největší rody“.
Některé z nejobecnějších skupin se ujaly, dokonce je v mírně proměněné podobě používáme dodnes. Například skupina entoma (článkatí, doslovně „nařízlí, zařízlí“) velice zhruba odpovídá spíše hmyzu než dnešním členovcům, které Aristotelés pojednává ještě jinak.
Za představení stojí rekonstrukce Aristotelovy zoologické taxonomie v úvodní studii vydané knihy. Samozřejmě si pomáhá množstvím různých míst Aristotelových zoologických spisů, s publikovaným překladem první knihy O částech živočichů však souvisí svou koncepcí.
Na nejobecnější úrovni definuje 9 „největších rodů“, z nich 7 lze poměrně snadno vyčíst a uspořádat: Živorodí, vejcorodí, vejcoživorodí, měkkotělí, krunýřkatí, článkatí, skořepatí.
Živorodí (zóotoka) odpovídají savcům. Dělí je na člověka, čtvernohé a beznohé. Člověk je zvlášť nejen tím, že má pouze dvě nohy. Aristotelés dobře ví o analogiích mezi předními končetinami, rukama a křídly. Dvojnohost člověka je pro něho znakem toho, že jeho „přirozenost a podstata je božská“, neboť „myslí a uvažuje“. Člověk je zařazen do zoologického systému, avšak na jeho vrchol, a to z důvodu myšlení. Čtvernohé Aristotelés dělí podle počtu prstů na mnohoprsté (např. pes), dvouprsté (sudokopytníci) a bezprsté (lichokopytníci). Beznozí (kétódeis, „jako obludy“) odpovídají kytovcům.
Vejcorodé (óotoka) člení na dvojnohé, resp. okřídlené, tedy ptáky; dále na čtvernohé (přibližně obojživelníci nebo ještěrky) a na beznohé, tedy hady a ryby.
Vejcoživorodí jsou vlastně jiným označením pro paryby.
Až potud jsou tyto tři skupiny charakterizovány také obecným znakem „krevnatí“ (enhaima), což zhruba odpovídá obratlovcům. Zbylých šest skupin jsou „bezkrevní“. Měkkotělí (malakia) odpovídají hlavonožcům; krunýřkatí (malakostraka, s měkkou skořápkou) odpovídají korýšům; článkatí (entoma) hmyzu a skořepatí (ostrakoderma, s pokožku na způsob střepu) zahrnují hlemýždě, mušle a ježovky.
Kromě toho Aristotelés rozlišuje i obecné skupiny poněkud jiné povahy, například přežvýkavce. K nim řadí živočichy, kteří mají vícečetný žaludek a často mají rohy nebo parohy. Zvláštní skupinou jsou i opice, popisuje tři druhy. Společná jim je nápadná morfologická a anatomická blízkost s člověkem.
Problémy s Aristotelem
Biologové oceňují Aristotelovu empirickou všímavost i snahu o logické a poměrně organické uspořádání taxonů, občas ho ovšem nachytají na švestkách, když odkryjí omyly. To je ovšem otázka vývoje vědy. Každému zakladateli nového oboru hrozí, že bude svým pozdějším následovníkům taky pro smích a občas bude málem za pavědce. Začátky nejsou snadné a Aristotelés se svého úkolu zhostil v mezích možností znamenitě. Ty meze možností jsou různého typu a dál nás teď budou zajímat ty z nich, které jsou vlastně porušením empirické metody. Toho si totiž všimne i nebiolog.
Zvláštní je Aristotelovo pochopení člověka. Na jedné straně si dobře všímá analogií s opicemi, ale na druhé považuje vzpřímený postoj za znak božské podstaty. Tuto spíše symbolickou úroveň aplikuje do přírodovědy. Navzdory zařazení člověka do zoologické taxonomie člověka apirorně vyvyšuje nad ostatní živočichy, kvůli myšlení. Vlastně trochu předjímá Descartovo rozlišení na rozsažné tělo (podobné primátům) a (specifickou) mysl.
##seznam_reklama##
Úvodní studie probírá také Darwinovo ocenění Aristotela, včetně omylu, kdy za jeho myšlenku považoval citát Empedokla u Aristotela, který ovšem Aristotelés ve skutečnosti kritizuje. Darwina nadchla Empedoklova myšlenka, že ke vzniku a výkladu lokálně účelového uspořádáním stačí působení náhody a přírodního výběru, selekce. Stačí předpokládat dlouhodobé působení těchto sil, není nutno předpokládat nějakou globální účelovost v kosmu, natož nad ním. (O tomto problému jsem zde už psal.) Přitom Aristotelés pracuje s kauzalitou, vždyť podle něho se „nic neděje bez příčiny“. Problém je, že jednou z příčin je příčina účelová. Různé výklady Aristotela se liší tím, jak její působení vykládají. Metafyzické výklady ji chápou jako tíhnutí ke globálnímu cíli nad světem, biologické výklady málem jako pouhé zobecnění lokálních účelů, pozorovaných v přírodě.
Nejsem kompetentní k tomu, abych posuzoval adekvátnost různých interpretací Aristotela. Bohužel ho znám spíše ve středověkém výkladu Tomáše Akvinského. Ten mu notně ubližuje, i když prý kupodivu míň než arabské interpretace, s nimiž pracoval, ale porovnával je s nově pořízeným latinským překladem z řečtiny od Viléma z Moerbecke. Tento významný proud středověké recepce Aristotela stejně nezahrnuje jeho zoologické dílo, soustředí se na metafyziku a logiku.
Děkuji Hynku Bartošovi a všem dalším, kteří se na vydání velice užitečné knihy podíleli. Je pochopitelné, že když člověk vykládá nějakého autora, tak co možná stojí za ním. Kdybych však přesto měl výkladu taky něco vytknout, tak by to bylo na můj vkus až skoro jednostranné lpění na Aristotelovi. Jeho zoologie má co nabídnout a podaný výklad je inspirativní, nicméně si myslím, že k pochopení kteréhokoli autora patří i pochopení jeho mezí, k čemu už není, přičemž ono „už“ myslím jak co do rozsahu témat, tak časově, tedy v čem nám už dnes tento přístup nepostačuje. Ale to je zčásti věc té či oné filosofické orientace, zčásti věc osobního vkusu. Jakožto ne-aristotelik jsem se poučil, i když místy mi přeci jenom chybělo něco kritičtějšího.
Heslovitě o Aristotelově působení
Vchod do archeologického areálu Aristotelova Lykeia v Athénách z ulice Rigilis. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Archeologický areál Aristotelova Lykeia v Athénách, v ulici Rigilis. Kredit: Joyofmuseums, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Aristotelés se narodil roku 384 před n. l. ve Stageiře na poloostrově Chalkidiki v severním Řecku, ve významné lékařské rodině. Od 17 let studoval v Athénách v Platónově Akadémii, dokonce se myslelo, že ji zdědí. Vždyť tam pobýval 20 let. Když však Platón v závěti (347 před n. l.) ustanovil dědicem školy svého synovce Speusippa, odešel Aristotelés do Assu, tedy na západní pobřeží Malé Asie. Tam se seznámil s Theofrastem, který pak pokračoval v jeho botanickém díle, a o několik let později i se svou ženou Pythiás. Terénní výzkum Aristotelés prováděl ve svých přibližně 40 letech na nedalekém ostrově Lesbu (Lesvos, Mytiléné, Mytilini). Šlo o pozorování živočichů in situ a především o množství pitev. Nejspíš už na místě si poznamenával a kreslil popisy pitev. Ty se bohužel skoro nezachovaly, jsou však využité v jeho zachovaném díle. Po řadě peripetií se roku 335 před n. l. vrátil do Athén, kde založil vlastní školu zvanou Lykeion. Zde nejspíš napsal většinu svého díla. Lykeion je nyní veřejně přístupné jako jeden z athénských archeologických areálů, skoro v centru, nedaleko diplomatické čtvrti. (Dá se kolem něho jít od Goulandrisova Muzea kykladského umění, hlavní třídou k Byzantskému muzeu.) Kalloni na Lesbu je dnes rozsáhlou přírodní rezervací, něco málo jsem z ní ukazoval v článku o předešlé knížce.
Literatura
Hynek Bartoš: Aristotelés O částech živočichů (kniha první). Pavel Mervart 2025.