Potíže s teologií začínají už tím, že se tímto slovem označují velice různé činnosti. Jednou je to poezie, jindy výklad věšteb, pak přijdou různé filosofické nauky o božství. V křesťanském prostoru tomu odpovídá výklad biblického (a liturgického) textu a také převzatá metafyzická filosofie, včetně specifického pokusu o jejich spáření. Část toho sice usiluje o nějaké vědění, upřímně i podivně, ale neaspiruje na to, být vědou. Jiná část se sama považuje za vědu v jakémsi specifickém smyslu slova, rozhodně ne v popperovském, občas jde o bizarnosti. A část je kupodivu řádnou vědou i v novodobém smyslu slova, totiž textová a historická kritika, ať už dávných řeckých básní nebo biblických spisů.

Teologie v rámci starého řeckého náboženství

O bozích zpívají básníci, jsou tedy teologové, bohoslovci. Tento význam slova teologie je nejstarší a dobře odpovídá tomu, co od tohoto kompozita (theologia) očekáváme v dobách před technizací oné „logie“ do významu vědy nebo aspoň pokusu o vědu. Zatím je logos prostě slovo a řeč. Básnicí jsou teology, neboť mluví o bohu (resp. o bohyni, bozích, bohyních, božství). Jenže je to složitější, spíše skrze ně občas promlouvá božství. Básníci přece spíše zpívají, než že by vyučovali. V archaickém pochopení autorství poezie básníci čerpají z božské inspirace, jež skrze ně působí. Skrze básníky se do lidské společnosti dostává něco z božské skutečnosti. Řecké náboženství nemá žádné kanonické texty, tedy něco podobně závazného jako Bible. To až někteří novoplatonici konce antiky se pod vlivem judaismu a křesťanství pokouší do podobné pozice dostat homérské eposy nebo Hésiodovu Theogonii.

Dávné Řecko nemá žádné posvátné spisy, veškerá poezie je božským projevem. Zvláště jsou ovšem ceněny poeticky pojednané příběhy bohů a bohyň, například roztroušené v ději homérských eposů. Souvisí to s dalším významem slova logos, totiž příběh. V tomto významu je logos kupodivu synonymem výrazu mýtus (mythos). Mýty jsou základem starého řeckého náboženství. V homérské epice najdeme mýty opravdu hodně staré, leč přesto už nějak zpracované, dnes bychom řekli „umělecky použité“. Kromě toho známe také oslavné hymny. I ty byly chápané jako lidská díla, v tomto případě přímo oslavující bohy a bohyně. Řada z nich se zpívala při rituálu, takže jde o mýty sensu stricto (podle definice G. van der Leeuwa), totiž o slovní stránku obřadu.

Už Hésioda napadlo, že by se příběhy bohů měly nějak uspořádat. Někdy kolem roku 700 před n. l. napsal epos Theogonie, tedy o rození bohů. Ten se stal předlohou dalších podobných pokusů, až po mytologie novodobých autorů. Jde o vyprávění mýtů tak, aby byly srozumitelné, tedy do nějaké míry rozpletené a uspořádané. Zaznívá zde další z významů řeckého slova logos, totiž relace, úměra, později dokonce rozum. (Na Hésiodovu Theogonii navazují díla rozličných „mužů božích“ a hlasatelů „očistných hnutí“. Většinou kriticky, jsou to alternativy k ní, někdy značně podivné. Už od konce archaické doby se promítly i do filosofie, zvláště pythagorejské, ale v reálním řeckém náboženství byl jejich vliv jen okrajový.)

Později se řada literátů pokusila využít k nějakému pochopení náboženství možnost, že básně jsou vlastně božská řeč. Případně rovnou k pochopení božství. Význam slova theologia se posouvá a přednostně označuje právě výklady. Teologie je výklad eposů a hymnů, ale časem také třeba tragédií, neboť i ty pracují s mýty. To už je „logie“ málem ve významu nauky. Má i racionální stránku, totiž literární kritiku, rozbor dotyčných děl a hledání jejich kontextů. Vznikají rozsáhlé soubory výkladových poznámek k nim, tzv. Scholia. Teologem je nyní nejen dávný básník, ale také interpret, znalecky vykládající jeho dílo.

Fragment Kalimachovy básně, tedy od ředitele Alexandrijské knihovny v 3. století před n. l., opis z 2. st. n. l. na papyru P.Oxy. XI 1362. Kredit: Cardiffchestnut, Wikimedia Commons. Public domain.

Portrét filosofa, pravděpodobně Plútarcha. Parský mramor, 2. století n. l. Vystavuje jej Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Paralelně se proměňuje i vztah teologie a věštění. Jako kdyby kdysi byl teologem přímo věštec sám, ale nyní se označení teolog vztahuje spíše k vykladači věštby. Nápadné je to v Delfách, alespoň podle Plútarchova popisu, a ten o tom musel vědět své, když tam byl hlavním Apollónovým knězem. Pythie cosi vykřikuje a teolog to překládá do lidské řeči. Nebo: Pythie mluví v záhadných verších, teolog to zapisuje a zkouší dvojsmysly nějak vykládat, i když definitivní výklad je na žadateli o věštbu, ten ji přijímá. Většinou si ji samozřejmě vyloží špatně.

##seznam_reklama##

S pochopením náboženství souvisí také filosofie. Typickou možností je pokus o náboženskou reformu. O tu se patrně pokoušel už Anaximandros, slušně doložený koncept máme ve zlomcích Hérakleitova díla. Nekritizuje náboženství jako takové, ale vysmívá se mnoha lidovým představám. Jeho cílem je náboženství očistit jiným a málem opačným způsobem, než jak to dělali „mužové boží“ a „očistná hnutí“, totiž od nerozumností a od touhy po emočním vyžití. Kontextem může být i demytologizace přírody, alespoň v nějaké míře. Radikálnější demytologizaci přírody představil Xenofanés, a spolu s ní i demytologizované pojetí božství. Jeho „Jeden bůh“ nemá příběhy, zato má být racionální. Zvenku viděno je vymyšlený od Xenofana, ale podle Xenofana je tento Jeden bůh naopak přímo myslí jako takovou, i když zatím také vidí a slyší. Řada dalších filosofů rozvine představu, že skutečný bůh je nejen netělesný, tedy ani nemá žádnou podobu, ale že je přímo nús, tedy mysl, intelekt. Redukce božství na intelekt bude pro filosofické úvahy o bohu typická, bude hlavním úskalím filosofické teologie. Ta se sama považuje za plně racionální, přestože ostatní poukazují na její kompletní vymyšlenost. Prostě metafyzická filosofie, založená na důvěře v to, že „neměnnou pravou skutečnost“ lze logicky popsat, a že pojmům takového popisu něco reálného odpovídá. V tomto duchu jsou koncipované zvláště novoplatónské systémy, poslední odkazy řecké antiky, dokonce i jako pokusy o podporu pohanství oproti křesťanství. Když je s poznáváním bohů a bohyň tisíc potíží, tak je jednodušší si boha vymyslet. Vymyšlený bůh se poznává snadněji a hlavně jednoznačně. Nevzniklo to jako podvod. Původně asi jako artefakt celkem rozumných metod poznání přírody. Později se z podobných pohnutek objeví také ateismus.

Křesťanská teologie

Křesťanství se od starého řeckého náboženství liší velice principiálně, zdaleka ne jenom počtem bohů. Z judaismu zdědilo koncept posvátných textů, i když je chápe méně tvrdě, a také koncept stvoření. Základní náboženskou kategorií je víra (pistis), zatímco u pohanů jí byla zbožnost (to hosion), resp. úcta (eusebeia). Nejmíň do poloviny 2. století nebylo jasné, zda vznikne onen útvar, který pak známe jako křesťanskou teologii. Klidně se mohlo zůstat u novozákonních spisů, někteří měli tendenci vytvářet spíše morálně-právní výklad, málem na způsob pozdějšího islámského práva. Teprve převzetí řecké filosofie, spojené například se jmény Justina Mučedníka a Klémenta z Alexandrie předznamenalo vznik velice specifické křesťanské teologie. Nejprve šlo o jednoduché ukázky sourodnosti filosofie s křesťanstvím, spíše jako způsob komunikace křesťanů s antickou kulturou a také jako pomůcka proti domácímu náboženskému fundamentalismu. Přes určitou naivitu této rané fáze v ní už dochází nejen k přebírání řady „hotových“ filosofických nauk, ale také ke skutečně filosofické práci. Další vývoj je velice složitý, takže je nutné z něho představit jen výběr dlouhodobě převažujících koncepcí v jejich „hotových“ podobách. Památkou na staré časy před schematizací zůstane pochopení autora Janova evangelia jako teologa (Ióannés Theologos), které přetrvalo zvláště v řeckém křesťanství. Jeho dílo totiž vyjadřuje božství, podobně jako díla básníků z úsvitu dějin.

Schémata rozdělení teologie

Andrea di Bonaiuto: Triumf křesťanské doktríny. Freska, 1365-67. Západní stěna kaple Španělů u baziliky Zvěstování Panny Marie ve Florencii. Část Triumf sv. Tomáše Akvinského. Tomáš Akvinský trůní mezi evangelisty a biblickými postavami. Nad ním jsou už jen andělé. Úplně dole jsou reprezentanti posvátných a podobně zásadních věd a dál pak reprezentanti svobodných umění, tedy ostatních věd. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Levá část dolní řady, sice úplně dole, leč po pravici sv. Tomáše. Reprezentanti posvátných věd a dalších zásadních disciplín: Císař Justinián za civilní právo, papež Clemens V. za církevní právo (to je snad možné jen jako ironie), Aristotelés za filosofii, sv. Jeroným za biblická studia, sv. Jan z Damašku za teologii (tradici dogmatu), sv. Dionýsios Areopagita za kontemplaci (mystiku), sv. Augustin jako kazatel. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Musíme začít rozdělením na „přirozenou teologii“ a teologii jakožto „posvátnou vědu“. Striktně vzato je typické pro dědice Tomáše Akvinského v katolické církvi, ale na úrovni metodického přístupu je mnohem obecnější. Pak přijdeme k dalším dělením, snad zajímavějším.

Přirozená teologie (theologia naturalis) je vlastně obor metafyzické filosofie, pojednávající o bohu. Z největší části to jsou převzaté nauky antických filosofů, zvláště Aristotela a novoplatoniků, ovšem specificky vyložené. Neotomisté citují Akvinského definici, že teologie v tomto smyslu slova se děje „na základě přirozeného rozumu“. Z pohledu ostatních tím sice nemyslí nic až tak rozumného, nicméně tím říkají, že nemá jít o specificky náboženský přístup. Ostatní školy do role „přirozeného rozumu“ pasují jinou zděděnou filosofickou nauku (třeba Descarta, Kanta nebo Hegela), nebo dokonce říkají, že role filosofie v teologii je úplně jiná, třeba při hledání předpokladů, dokonce i v dekonstrukci metafyziky.

Posvátná věda (scientia sacra) je popis zevnitř křesťanství. Kritici ovšem upozorňují, že dokonce zevnitř té či oné verze křesťanství, nejen církve, ale i teologické „školy“ nebo takzvaného „typu spirituality“. Definičně je to však jednoznačné: Teologie v tomto smyslu slova se děje „na základě Zjevení“. Tím se nemyslí kdejaké zvláštní úkazy, nýbrž biblický text, považovaný za projev boží skrze lidské autory, případně ještě liturgie a další církevní praxe. Pro Aristotela byla zdrojem poznání empirie a metodou poznání byla logika sylogismů. Pro standardního teologa je zdrojem text Bible (případně taky liturgie) a metodou opět logika. Příčetní teologové vždy rozvíjeli co možná adekvátní metody výkladu biblických textů, zatímco ti, kteří byli blíže fundamentalismu, měli tendenci chytat citáty za slovo a činit z nich přímočaře logické závěry. „Posvátná věda“ se ovšem neomezuje na výklad svatých knih samotných. Snaží se z něj odvodit i nějaké obecnější poznání. V krajním případě vytváří dojem, že konkluzemi z posvátných textů, také s použitím metod „přirozené teologie“, lze dojít i k závazným věroučným formulacím, k dogmatu. Dogmata se ovšem vyvíjejí spíše po vlastních kolejích. V naprosto krajním případě potkáme představu, že ze stávajících dogmat (jakožto z dalších „zjevených pravd“), lze sylogisticky odvozovat nová dogmata. Taková snaha o téměř axiomatizaci teologie byla charakteristická např. pro I. Vatikánský koncil (1859 až 1870, formálně až 1960). Přitom platí, že „posvátná věda“ není vědou v obvyklém smyslu slova, dokonce s ní ani není souměřitelná. Míjejí se už metodicky. Stoupenci posvátné vědy to ovšem vidí tak, že ostatní vědy jsou čímsi nižším, pouze přirozeným. To je poslední ozvěnou latinského kultu nadpřirozena a současně také aristotelského ponížení přirozenosti na esenci. Liberální teologové ovšem studují dějiny dogmatu spíše jako zdroj poučení o motivech formulace dogmat, ať už náboženských, (kvazi)filosofických nebo politických. Z hlediska skalních stoupenců „posvátné vědy“ jsou postupy liberálnějších teologů spíše jen religionistické, tedy popisy zvenku. Obviňují je dokonce z heretického přístupu, neboť základním významem slova hereze není jen blud nebo kacířství, ale právě „vybírání si“. Většina z přibližně asi čtyř tisíc dogmat je přece uvozena slovy „kdo nevyzná“ a uzavřena slovy „budiž zavržen, proklet!“ (anathema sit). Z tohoto hlediska je poněkud prekérní, že několik desítek těch nejabsurdnějších dogmat bylo v oficiálních sbírkách katolické církve postupně taktně pomlčeno, avšak jejich stoupenci je znovu sbírají a vystavují. Celek připomíná obsah zděděné skříně, který je navzdory přibaleným kletbám nutno přehrabat a nějak se s ním vypořádat; něco třeba používat bez oné pohrůžky, něco dát do muzea a zbytek (často většinu) vyhodit.

Stoupenci popsaného rozdělení teologických disciplín si jsou vědomi metodologického úskalí, kterým je souvislost obou těchto typů teologie. Neotomisté proto rozvinuli obor zvaný fundamentální teologie (theologia fundamentalis). Má umožnit vědeckost nadpřirozené teologie tím, že metodou přirozené teologie (tedy údajně filosoficky) dokáže existenci jejího předmětu a také to, že k němu patří zjevování, dokonce v lidské řeči. K tomu slouží důkazy boží existence a pak třeba plótínovská nauka, že Dobro se sděluje. Teolog této školy nepotřebuje důkazy boží existence ani tak k podpoře víry, ale pro metodické zakotvení posvátné vědy. Fundamentální teologie je kruciální disciplínou, kterou je možné spolknout i s navijákem, nebo kompletně vyhodit, nebo zásadně přestavět, ne pouze kosmeticky, ale v naprosto jiném filosofickém kontextu. (Té poslední možnosti jsem věnoval kus života, v kontextu ne-metafyzické filosofie, „negativní teologie“ a hermeneutiky, tedy filosofických interpretačních postupů.) Tak raději k jiným hlediskům rozdělení teologie.

 

Pozitivní a negativní teologie

Pozitivní teologie „vypovídá o Bohu, že jest a jaký jest“. Tedy důkazy boží existence a pak dedukce „ontologických vlastností nejvyššího jsoucna“. Tradičně souvisí se scholastikou, tedy se školním vyučováním. Nesporným vrcholem je dílo Tomáše Akvinského.

Negativní teologie není ateismus, i když v krajních případech tak málem vypadá, nýbrž formálně opačný postup. Upírá Bohu vlastnosti, které by ho zařazovaly mezi běžné věci nebo mezi naše představy. Tradičně souvisí spíše s mystikou. Když teď přeskočíme pohanská i biblická upozornění na nevyzpytatelnost boží, tak ji sledujeme od Klémenta z Alexandrie a Maxima Vyznavače k Mistru Eckhartovi a Mikuláši Kusánskému. Poněkud připomíná buddhistické nauky, zvláště v zenové verzi (viz např. Tribunová sútra šestého patriarchy), ale není tam vliv v žádném směru. Vrcholem postupu je, když se Bohu upře i to, že je jsoucí, že jest. Výrok Bůh jest je totiž stejně zavádějící, jako výrok, že Bůh není. Je to zvláštní tanec na ostří mezi náboženským vyznáním a ateismem, ne jako kompromis, nýbrž jako hledání adekvátních výrazů, a to cestou jejich odnímání.

Biblická studia

Biblické texty jsou předmětem výkladů už od 2. století, a to ne pouze na úrovni kazatelské, nýbrž i na úrovni učenějších komentářů a výkladových poznámek. V 3. století vzniká celý vějíř disciplín, které k tomu jsou potřebné, a to v návaznosti na práce filologů helénistické doby. Začíná se textologií, někdy dokonce archeologií. Je totiž nutno nejprve ověřit správnost čteného textu porovnáním s jinými rukopisy, někdy i s překlady, dokonce z různými překlady, nejen s různými rukopisy téhož překladu. Sestavují se stromečky rukopisných a překladatelských závislostí. To vše se samozřejmě týká správnosti písmenek, obsah je jiný řád problému. K pokusům o jeho odkrývání slouží řada dalších metod.

Kvůli adekvátnímu pochopení obsahu se hodí znát kontexty v daném prostředí a době, včetně konotací používaného pojmosloví. Je dobré znát také souvislosti ve starší době, neboť text je může evokovat, nejen když zrovna cituje. Při výkladu si sice můžeme klást i obecnější otázky po významu textu, v krajním případě třeba filosofické, nicméně se je máme snažit krotit – a opatrně testovat jejich adekvátnost v daném kontextu, spíše než unáhleně hledat odpovědi na ně. Tomu všemu se tradičně říká hermeneutika (neplést s hermetismem), tedy umění výkladu. Hermeneutés je překladatel i vykladač, interpret. Pokročilejší hermeneutika je velice obecnou metodu, vlastně typem filosofie, viz díla pánů Schleiermachera a Gaddamera.

Přinejmenším celá textologická část biblistiky je normální věda i v novodobém smyslu slova, třeba v popperovském. Mezi různými teoriemi se rozhoduje podobnými postupy jako v jiných řádných vědách. Občas to platí i o výkladových postupech, najdou se analogie s literární vědou. Hermeneutika jako celek je však spíše specifické umění, byť používá řadu vědeckých i filosofických postupů. Diskuze má občas jiný charakter než v normálních vědách, a to i tehdy, když nejde náboženské problémy.

Zdrojem podivností v biblických výkladech jsou od nejstarší doby alegorie. Postup, který měl osvobozovat od doslovného fundamentalistického čtení, se snadno zvrhne v libovolnou fantazii, jež se pokouší prokázat to, co cílové prostředí žádá, nebo co autora právě napadlo.

Obecně platí, že teologie usiluje o výklad zevnitř dotyčného náboženství, zatímco religionistika o výklad z venku, a to co možná nezaujatý (kéž by). V reálu jsou s obojím potíže, navíc se to mezi sebou ne vždy dobře snáší. V případě výkladu textů jsou napětí menší, ba v textologii samotné nejsou vůbec, alespoň v křesťanském prostoru k nim není věcný důvod. Jsou však náboženství (včetně velice menšinových proudů křesťanství), která by se vůči v Evropě obvyklému přístupu k textům ohradila, neboť posvátnému textu přisuzují naprosto jinačí povahu, nejen obsah. Svět je pestrý. (A v Praze možná máme rekord v počtu teologických fakult na jedné univerzitě, hnedle tři. Asi by stálo za to ověřit, že tolik naráz jich jinde na jedné univerzitě opravdu nemají, a případně zažádat o zápis do Guinessovy knihy rekordů.)

Příště raději o nějakých normálních vědách.

Literatura

Adolf Harnack: Dějiny dogmatu. Praha: Samostatnost 1903, Ústřední církevní nakl. 1974. (Ve své době průlomové dílo protestantské liberální teologie.)

Denzinger–Schönmetzer: Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum. 1854 až 2017. (Sbírka dogmat katolické církve.)

Josef Kubalík: Theologia fundamentalis 1 a 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1972, Karolinum 1991. (Spíše odstrašující příklad rigidnější z katolických verzí.)