O.S.E.L. - 150 let archeologie na Délu a v okolí

Archeologické muzeum na Mykonu je známé tím, že kromě vystavování svých úžasných sbírek pořádá také tematické výstavy. Od října 2023 do října 2024 to byla výstava s dlouhým názvem Délos, Rheneia, Mykonos, 150 let archeologického výzkumu. Délos a Rheneia jsou okolní ostrovy, které v nové době spadají do katastru Mykonu. V antice se to ovšem říkalo spíše naopak, protože Mykonos byl pouhou přestupní zastávkou při velkých poutích na Délos, případně místem veselic po pouti. Jednu dobu se prý na Mykonos jezdilo rodit, zatímco na Rheneiu umírat a pohřbívat, když to zrovna bylo na posvátném Délu zakázané.

Mykonští muzejníci pojímají tyhle výstavy docela velkoryse, nejen jako přestrkání části své stálé expozice a provětrání depozitářů. Nyní využili toho, že Archeologické muzeum na Délu se po dlouhé opravě teprve připravovalo k otevření. Půjčené exponáty byly nově restaurované a díky pokračujícím výzkumům taky nově popsané. K tomu dobové fotografie z archivu Francouzské školy v Athénách, tedy školy klasických studií a současně archeologické školy, která roku 1873 dostala svolení k výkopům na Délu. Na Mykonu pracovali převážně řečtí archeologové, pak už kopali všichni všude.

Potápěči z Mykonu, většinou sběrači mořských hub, shromáždění u přístavu na Délu, na počátku 20. století. Foto: Joseph Chamonard. A menší antická socha Rybář z Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Štíhlý starý muž s šátkem uvázaným na hlavě. Pravděpodobně jeden z délských rybářů (kyrteis) zmiňovaných v antických textech, kteří lovili ryby pomocí koše. Menší mramor. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Délos je ostrov maličký a naprosto neúrodný. V nové době prakticky neobydlený, tedy krom archeologů a ochranky. Vlastně je to jen krásný granodioritový šutr, který ční z moře v ploše přibližně 1 krát 4 km. Z místních zdrojů se tu uživilo něco málo rybářů a pár pastýřů koz. Sběr a export mořských hub nebyl až tak lukrativní, zato lov perel, to bylo něco onačejšího. Jenže potápění pro ně bylo krajně náročné. Umění délských potápěčů, kteří z hlubin proudů loví s nasazením života perly, bylo v antice příslovečné. Dokonce se stalo metaforou pro výklad Hérakleitova spisu. Hloubce jeho proudivého pojetí skutečnosti (panta rhei) prý může rozumět leda ten, kdo se do ní vrhne podobně jako délský potápěč pro skrytou perlu. Diogenés Laertios píše (II,22): „Vypravuje se, že když dal Eurípidés Sókratovi přečíst Hérakleitův spis a zeptal se ho, co si o něm myslí, tak odpověděl: ‚Čemu jsem rozuměl, je urozené, proto myslím, že takové je i to, čemu jsem nerozuměl, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče.‘“

Představená menší socha rybáře ukazuje, jak sochařství helénistické a římské doby zobrazuje také staré lidi (jindy zase děti). Zobrazení starého muže je ovšem zdůvodněno také narážkou na legendu o dávných rybářích na Délu. Pythagorejci dokonce šířili, že jedním z nich byl ve svém předchozím vtělení sám jejich mistr.

Starokykladská standarta (pánvička), 3. tisíciletí (patrně 2800 až 2300) před n. l. V hrobě z rané doby bronzové v Diakofitis na Mykonu ji nalezl Dimitris Stavropoulos, efor archeologických památek. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Naxijský kúros, nalezený roku 1904 v Apollónově svatyni na ostrově Délu. Pravděpodobně se jednalo o votivní dar naxijské aristokratické rodiny délskému bohu, který také označoval prestiž a moc této rodiny. Kolem roku 550 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na Délu bylo už v rané době bronzové jedno z mnoha sídel starokykladské kultury. Na výstavě se však z této vrstvy ukazuje tzv. kykladská pánvička nalezená na Mykonu. Ne že by se na ní někdy smažilo, jenom se těmto předmětům tak přezdívá. Odborněji se jim říká kykladské standarty, nejspíš rituální.

Význam Délu skokově vzrostl s poutěmi k Apollónovi. Byl to přece ostrov jeho narození. Dary Apollónovi a zpočátku hlavně jeho sestře Artemidě jsou zde už od pozdní doby bronzové vskutku impozantní. Pocházejí z mykénské kultury, tedy už od Řeků. Náboženská prestiž Délu vrcholila v řecké archaické době. Na fotce vidíme nález sochy archaického kúra, věnovaného sem z Naxu. Podobných se tu našlo kvantum, k vidění jsou v Archeologickém muzeu na Délu a v předních světových muzeích, počínaje athénským Národním.

Řecký dělník u jednoho z Délských lvů, provizorně restaurovaného hned po objevení rolu 1906. Konec 7. století před n. l. Lví terasa byla darem Naxu Apollónovi. Archiv Francouzské školy v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mykonští dělníci z vykopávek na Délu pózují na troskách velkého Apollónova chrámu Délských. V popředí stojí v obleku jejich vedoucí, kyrios Sotiris Agious. Archiv Francouzské školy v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náboženská prestiž Délu vedla ke zbohatnutí kdysi naprosto chudého ostrůvku a také k tomu, že zde řecké obce soutěžily o prestiž sakrální, ekonomickou i politickou. Nejprve nejbohatší kykladské ostrovy, Naxos a Paros. Přidaly se další ostrovy a nakonec Athény. Každá řecká obec tu chtěla mít aspoň cosi jako vyslanectví, zázemí pro své poutníky a nějaké obětní dary, když už ne rovnou chrámy, pokladnice a další reprezentativní stavby.

Svatební lebés, tedy svatební mísa nebo váza nalezená v tzv. očistné jámě na ostrově Rheneia. Mykonos Painter ARV 514. Konec 6. nebo 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Méně obvyklý svatební lebés z očistné jámy na ostrově Rheneia. Zobrazuje i kolový tanec žen za zvuku Apollónovy lyry. Konec 6. nebo 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V klasické době byla naxijská hegemonie na Délu vystřídána athénskou. Předcházelo tomu několik vln athénského rituálního „očišťování Délu“, tedy zvláště od hrobů. Pozůstatky i s pohřební výbavou s dary byly po exhumaci sekundárně pohřbívané na sousedním nevelkém ostrově Rheneia. Někdy dost centrálně, do „očistných jam“. Nalezení jedné takové jámy plné dost různorodých předmětů vedlo roku 1902 k založení Archeologického muzea na Mykonu. Tady se omezíme na dvě ukázky, a to analogických předmětů, svatebních váz. Obě byly vyrobeny někdy kolem roku 500 před n. l. nebo o něco později a jsou malované červeno-figurovou technikou, což tehdy byla téměř novinka atických vázových malířů. Jde o díla ve své době velice reprezentativní.

Přesně vzato se takový předmět nazývá svatební mísa (lebés gamikos). Byly to totiž vázy sice dost velké a zdobné, ale nepříliš vysoké, takže se kladly na zvláštní podstavce. Při svatbě se dávaly před dveře nevěstina domu. Pak se používaly při purifikačním (očistném) obřadu. Tomu odpovídá i malířská výzdoba povrchu vázy. V centru bývá příprava nevěsty k rituálnímu očištění a její kosmetická úprava. Kolem pak další výjevy ze světa žen. V tomto ohledu je typická první ukázka, v nové době připisovaná atickému (možná přímo athénskému) vázovému malíři zvanému Mykonos Painter, jehož díly se chlubí řada muzeí.

Druhá ukázka představuje méně častou alternativu. Sice také zobrazuje šlechtění nevěsty (na druhé straně nádoby), ale kolem ženy tančí, jedna je dokonce přestrojená za Apollóna a hraje k tomu na lyru, pokud to nemá být Apollón sám. Podrobnější popis a další analogie bych nechal na výklad řeckých svatebních obřadů někdy jindy.

Dvojité sluneční hodiny se dvěma polokulovými dutinami umístěnými v diametrálně odlišné poloze. Fasáda slunečních hodin, mířící směrem ke Slunci, má tvar lodní přídě. Nalezeno v Gymnasiu na Délu, 3. nebo 2. století před n. l. Ze sbírek Archeologického muzea na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V helénistické epoše se Délos stává kosmopolitním centrem. Z této doby pochází i ne zcela typické sluneční hodiny na ukázce. To, že mají dvě polokoule, pro letní a zimní poloviny roku, není tak neobvyklé, je to jedna z možností, byť ne nejčastější. Zvláštností je, že jsou ozdobeny lodní přídí, mířící ke Slunci. Možná jde jen o aplikaci motivu lodi, který je na Délu oblíbený, ale lze to chápat i tak, že sluneční hodiny jsou jako loď plující v proudu času směrem ke Slunci, které umožňuje jejich funkci.

Socha Diadúmena těsně po jejím objevení v roce 1894. Vznikla kolem roku 100 před n. l. podle bronzového prototypu od Polykleita z 5. století před n. l. Tato mramorová kopie z Délu je jednou z nejlepších, nyní ji vystavuje Národní archeologické muzeum v Athénách (NAMA 1826). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Portrét zralého muže, provedený velice realisticky. Tvar obličeje a nosu jej přiřazují k římským obyvatelům ostrova Délu. Nález v Palaistře u jezera na Délu vede k hypotéze, že to byl zdejší gymnasiarchos, „hlavní cvičitel“, spíše šéf oné instituce. Ze sbírek Archeologického muzea na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na Délu přibývalo residencí bohatých Římanů a také lodních společností z levantské oblasti. Taktně teď přeskočíme, že Délos se stal obřím tržištěm s otroky, ve frapantním kontrastu s tradičním zvykem, že právě a jen u Apollónova chrámu si mohl otrok spořit své kapesné a pak se třeba vykoupit.

V jednom z honosných domů ve čtvrti nad jezerem se roku 1884 našla skvěle provedená mramorová socha Diadúmena, tedy atleta s vítěznou páskou ve vlasech nad čelem. Jejím vzorem byla dnes ztracená bronzová socha od Polykleita, z pozdního 5. století před n. l.

O kousek níže se v Palaistře u jezera, tedy v jedné z místní tělocvičen, našla mramorová hlava muže, nejspíše římského vlastníka nebo správce této instituce, jakéhosi fitcentra, někdy v 1. století před n. l. Realistických portrétů vlivných obyvatel Délu se z této doby zachovalo celkem dost a většina z nich se vystavuje přímo na Délu.

Dionýsův dům na Délu, čerstvě vykopaný. Tedy spíše Dům s Dionýsem, neboť se tam našla mozaika s jeho zobrazením. Schodiště do horního patra prý bylo obnoveno hned po výkopu. Fotografie z roku 1904. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mozaika z atria Dionýsova domu na Délu, 2. nebo 1. století před n. l. Dionýsos je zobrazen bezvousý a okřídlený, s břečťanovým věncem, přijíždí na panterovi a drží thyrsos. Ze sbírek Archeologického muzea na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V jiné části Délu, totiž v Divadelní čtvrti, stával honosný dům, jemuž se nyní říká Dionýsův. Dům stojí v hlavní ulici od velkého řeckého divadla dolů k přístavu. Z jeho atria pochází mozaika, kterou vystavuje Archeologické muzeum na Délu, zatímco na místě nálezu lze vidět kvalitní kopii. Mozaika byla zhotovena technikou opus vermiculatum, kdy je velikost barevných zrn menší než jeden centimetr.

Lárové (lares), římská božstva, spíše předkové, střežící křižovatky, ohniště a mořské cesty. Tančí pod girlandami. Vlevo je trojnožka se skleněnými nádobami. Nástěnná malba z oblasti Domu na kopci na Délu, 1. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fragmenty vlysu představující scénu z tragédie, jak naznačují masky postav. Pravděpodobně se jedná o scénu z Oidipa na Kolónu, když Antigona vede svého slepého otce. Z Domu komediantů na Délu, 1. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vrátíme se na návrší nad jezerem. V jednom z domů se tam našla nástěnná malba zobrazující hostinu ochranných božstev, nejspíš předků, prostě lárů. Vesele hodují, připíjejí si z pohárů tvaru rhyta a tančí, to vše pod květinovými girlandami a s připraveným stolečkem s pohoštěním. (Už jsem tuhle malbu na Oslovi loni ukazoval, ale tehdy jsem ještě neměl k dispozici nový upřesňující popis.)

Vážnější notu navozuje malba z Domu komediantů na Délu. Říká se mu tak podle maleb herců, kejklířů a jiných komediantů. Na ukázce je ovšem fragment z tragédie, nejspíš ze Sofoklova Oidipa na Kolónu.

Čestný dekret od shromáždění (dému) Délských na počest Pantakratida, který byl vyznamenán vavřínovým věncem. Podle reliéfu kithary se předpokládá, že to byl hudebník. Konec 3. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Upomínková fotka francouzských a dánských archeologů z roku 1909 u Hypostylové haly na Délu (za Artemisiem). Popiska praví, že jejich vážné výrazy odpovídají běžné póze té doby. Archiv Francouzské školy v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na Délu si už v rané antice potrpěli také na hudbu, potkáváme o tom doklady z různých dob a v různých obcích v podobě vyznamenání za úspěch v hudební soutěži na Délu. Z místa samého pochází vyznamenání, které v 3. století před n. l. dostal od shromáždění zdejšího lidu jistý Pankratidés.

##seznam_reklama##

A nakonec foto pro upomínku, i když původně pro vzpomínky francouzských a dánských archeologů a jejich přátel, z roku 1909.

(Do článku se vešla jen necelá třetina fotek, které jsem v červnu 2024 v mykonském muzeu pořídil, a to jsem nezvládnul nafotit všechno, co tam ukazovali. Zvídaví čtenáři mohou pátrat v níže uvedených odkazech.)

Literatura

Photini Zaphiropoulou: Delos. Monuments and Museum. Athens: Krene editions 1993.

Kategorie fotek Delos, Rheneia, Mykonos,150 years of Archaeological research. In the Archaeological Museum of Mykonos na Wikimedia Commons.

Kapitola Délos v mé volně přístupné online knize Pouť na Kyklady.

Kapitola Mykonos tamtéž.

Oficiální stránky Archeologického muzea na Mykonu.