V tomto článku nevyjevím, co je principem kosmu, natož jeho počátkem. Při takových úvahách se podivně prolínají otázky přírodovědecké, filosofické a náboženské. Fyzika a astronomie nabízí nelepší odpovědi, jaké ve své době zná; zpětně se snadno smějeme těm starším, ať už o sto nebo o tisíce let. Příčetní filosofové na takovou otázku raději neodpovídají, zato hlídají metodické předpoklady vědeckých odpovědí. Několik náboženství (židovské, křesťanské a muslimské) pracuje s konceptem stvoření světa slovem, který kreacionisté málem zaměňují za výrobu. V mnoha náboženstvích figurují místo stvoření různé jiné koncepty vzniku světa, nejčastěji biomorfní nebo bojové, vesměs poetické. Svět se mohl vylíhnout z kosmického vejce, být sestaven z cárů těla poražené obludy (např. Tiamat), ale mohl se také vynořit jako prvotní pahorek nebo povstat horkým dechem božství, případně zpěvem předků. V některých kulturách je vznik světa důležitým tématem, v jiných okrajovým. Staré řecké náboženství nejen že nezná pojem stvoření, ale vznik světa skoro vůbec neřeší.

 

 

Vznikem světa se v řecké antice doslova vzato zabýval pouze Platón, a pak jeho následovníci. Jakýsi služebný bůh, kterému říká Démiúrgos (Řemeslník), zkonstruoval vesmír z geometrických objektů a vytyčením rotujících astronomických kružnic, tedy nebeského rovníku a ekliptiky, jej uvedl do kruhového pohybu. Ostatní filosofové o ničem podobném nemluvili. Většinou považují svět za věčný, jenže v archaické době to neznamenalo nic víc, než že byl už dávno před námi a bude i po nás. V podobném smyslu slova jsou věční i bohové, což nebráni tomu, aby se rodili a někteří i umírali, aniž by tím přestali působit.

 

V klasické době zadělali na problémy metafyzičtí filosofové, definitivně Platón a Aristotelés. Zavedli formální pojem věčnosti, teď už věčnosti doslova věčné, nehybné a formálně totožné. Taková věčnost se ovšem týká formálních objektů, jakými jsou třeba logické principy. Přesto souvisí s výkladem dějů v reálném (empirickém) světě, například prostřednictvím představy, že taxony jsou věčné. Vznikat a zanikat pak už můžou jenom exempláře, zatímco druhy jsou věčné, i kdyby všechny jejich exempláře na světě vyhynuly. Na rozdíl od exemplářů jsou teď druhy chápané jako formální objekty, definičně statické.

 

 

Aristotelés považoval svět za věčný. Jenže to u něho není odpověď na astrofyzikální otázku po stáří vesmíru, nýbrž představa trvalého rámce všech proměn, doplněná „dokonalou“ (neměnnou) povahou sféry stálic. K čemu tedy Aristotelés vůbec potřeboval nějaký „počátek“? A proč na něm tolik lpí, když jej nepoužil pro výklad vzniku světa?

Jde o princip! Řecké slovo arché (ἀρχή, latinsky principium) znamená obojí, princip i počátek, prostě svrchovanou vládu počátku (ještě víc než principála). Nejde však jen o jazykovou hříčku. Aristotelés lpí na tom, že princip, kterým se řídí důsledné myšlení, je také principem chodu kosmu a zakládá i možnost hodnotit lidské děje. Jedině pochopením onoho principu můžeme svět racionálně vykládat. Dnes bychom v podobné roli měli nejspíše přírodní zákony, ale to je jízda novověká, od 17. století, i když s jakousi předlohou u řeckých stoiků. Aristotelovi jde o to, aby povaha světa byla racionální. To je umožněno rozumným principem. Jen ho najít.

Podstata

Příkladem principiálního myšlení budiž Aristotelovo zavedení pojmu „podstata“ (hypokeimenon, úsia). Podstatu definuje jako to, co trvá (nemění se) při změnách věci. Například určitý člověk. Jiný člověk má jinou podstatu, natož určitý kůň. Všichni se časem mění, ale jejich podstaty trvají. Jenže to je jen první krok. Základnější je prý obecná podstata, například člověk, ta je společná všem lidem. Jiná zase všem koním. Taková podstata prakticky splývá s pojmem druhu. Aristotelés ji ztotožní i z přirozeností, čímž zmate starší pojetí přirozenosti (fysis).

 

Pro běžné pochopení řady našich zkušeností to dobře funguje. Školní příklad ukazuje proměny jabloní během roku i během jejich života, krom toho jich může být několik na zahrádce nebo mnoho v sadu. Podstata trvá, jabloň v různých svých stavech je pořád jabloní, mění se jen to, čemu Aristotelés říká akcidenty (u starších českých scholastiků „případky“), třeba velikost, počet, poloha, vztah... Těch akcidentů vypočítává 9, nejspíš aby to dohromady s podstatou dalo kulatých 10, jiný důvod k tomu snad nemá. (Žactvo se muselo naučit tuto desítku nazpaměť, i když ji Aristotelés zmiňuje skoro jen na jednom místě svého obřího díla a nikde s ní uceleně nepracuje.) Příklad s jabloní ovšem vezme za své, pokud zásadně zvětšíme časové měřítko, například v evolučním pohledu. Krom toho cynik připomene řadu jiných proměn, při nichž se toho moc neuchová, třeba výbuch Kippova přístroje při školním pokusu. To, co se při reakci uchovává, lze popsat stechiometricky, ale to by byl přístup spíše novodobě atomistický než aristotelský.

Zajímavé je, že pojem podstata Aristotelés zavádí ve svém logickém díle (Kategorie 5,3b10n). Má to být prostředník mezi přirozeným jazykem a formální logikou. Takový styl myšlení také zapříčinil, že odbornými pojmy se stala samá podstatná jména. Ta v jazyce odpovídají podstatám, alespoň v aristotelském pochopení jazyka a jeho vztahu ke skutečnosti i k možnostem poznání. Dřívější nadvláda sloves, která určovala děj a celou větnou stavbu, se pak jeví jako pouze poetické vyjadřování. Scholastik vystačí skoro s jediným slovesem, s tvary slovesa být. Většinou jim připíše význam pouhé logické spony, „je“ (např. sníh je bílý), někdy ovšem znamená existenci (svět je), občas dokonce zamedituje nad „bytostným“ významem (ozve se „bytí“).

Počátek a princip

Někdy kolem roku 700 před n. l se Hésiodos pokusil přehledně uspořádat tradované řecké mýty o genealogiích bohů, viz v článek Hésiodova Theogonie (Rození bohů). Nepojednával o vzniku světa, nýbrž o rození bohů. Ti si pak samozřejmě pořádají svět podle obrazu svého, jak to noví šéfové dělají. Celá Theogonie je cílena k oslavě výsledku, tedy Diovy vlády. Starší bohové jsou spíše příležitostí k výkladu toho, jak se Zeus zrodil a získal vládu. Nejde o žádnou filosofii. A slovo „počátek“ tam najdeme jen při popisu zpěvu Mús (verš 45), které zpívají pěkně „od začátku“. To je běžný obrat, alespoň pokud se jej nechytíme jak lejno košile (jak říkávala babička). Pokud ano, tak zde vidíme „počátek“ málem jako v hebrejské knize Genesis, ta opravdu začíná počátečním stavem stvoření (v řeckém překladu en arché, verš 1.1), ale to je úplně jiný koncept, v jiné kultuře, setkají se až v průběhu pozdější antiky.

Aristotela na Hésiodově eposu zaujalo a znechutilo něco jiného. Cesta k Diově vládě začíná instancí v jeho očích nanejvýše pochybnou. Theogonie (116):

„Tak tedy nejdříve vznikl Chaos...“

Copak lze Chaosu svěřit něco zásadního, přímo principiálního? To by byl nerozumný počátek, nerozumný princip. Rozumnější našel kupodivu u Ferekýda, viz článek Ferekýdés ze Syru – muž boží, mytograf, prý učitel Pythagorův. Na začátku svého díla prý napsal (zlomek B 1):

„Zás a Chronos byli vždy a Chthonié též. Chthonié však dostala jméno Země (Gé), ježto jí Zás dal zemi darem.“

Je zde zvláštní časová smyčka, s Diem už na začátku božských dějů. Její autor byl totiž hlasatel zvláštního náboženství. Aristotelés se při četbě zaměřil na to, že počátkem zde není nic tak nerozumného jako Chaos. To stačilo, aby Ferekýda vychválil nad ostatní. Viz Metafyzika XIV,4 (p. 1091b8): „…za nejlepší pokládají to, co prvně plodilo, jako třeba Ferekýdés.“ Kupodivu mu nevadí, že Ferekýdés se dál ve svém díle vyjadřuje mnohem iracionálněji než Homér s Hésiodem dohromady. Zařadil jej mezi „mytografy“, jako nejlepšího z nich. Tuto skupinu Aristotelés sestavil z reálných i bájných autorů jako mezičlánek mezi dávnými mýty a filosofií, trochu podobně jako už Platón skupinu Sedmi mudrců.

Počátek a princip u předsokratiků (tedy podle Aristotela)

Filosofie tradičně začíná předsokratiky. Aristotelés je rozčleňuje podle toho, s jakou představou počátku (principu) pracují. Už v článku Hmota nebo látka, prostě hýlé, a hmotnost jsem citoval tradiční školní místo Aristotelovy Metafyziky (I,3; p. 983b6):

„Většina těch, kdo se první zabývali filosofií, se domnívala, že počátky věcí jsou jen v podobě látky. Neboť to, z čeho všechny věci jsou a z čeho nejprve vznikají i do čeho nakonec zanikají – přičemž podstata trvá a mění se jen ve svých stavech – to nazývají prvkem a počátkem jsoucen.“

Vidíme zde i souvislost s podstatou, počátek je představen málem jako univerzální podstata. Jenže látka (hýlé) není v Aristotelových očích nijak rozumný počátek. Takže předsokratiky zkritizuje, při čemž u každého z nich popíše, jakýže počátek mylně předpokládá. Většinou jde o živly, u Aristotela tedy spíše prvky, zvláště o vodu, vzduch a oheň. Ty si necháme na jindy. Občas se zarazí, když ho znejistí Anaximandros nebo rozčílí Hérakleitos. Jinak si vždy ví rady. Určí, jaký „počátek na způsob látky“ každý z nich předpokládá. Přitom slovo pro počátek nebo princip (arché) v jejich textech až na výjimky nenajdeme. Zvláště pak ne styl uvažování, který by s něčím takovým pracoval. Ta určení rozličných počátků jsou výkladová, jde o přetlumočení dědictví jednotlivých předsokratiků do nové šablony. Přitom si Aristotelés určitě myslel, že správně potrefuje významy starších textů a odhaluje nedostatečnost jejich principů.

Může za to Anaxagorás?

Aristotelés dost často pracuje tak, že nově vyloží určitý motiv některého z předsokratiků a pak jej podsune všem ostatním. Například Empedoklovu nauku o živlech přetlumočil do své koncepce prvků, kterou podsunul všem předsokratikům. Možná je tomu tak i s oním počátkem.

Výraz arché opravdu najdeme u Anaxagory (v polovině 5. století před n. l.), v dochované části díla (skoro 4 normostrany) jej použil dvakrát. Otázka je, v jakém významu. Každopádně jde o významnou výjimku z absence slova arché v textech předsokratiků. Ve zlomku B 6 píše:

„… stejně jako na začátku jsou i nyní všechny věci pohromadě…“

Jde o jeho koncept směsi, ta je společným jmenovatel stavu světa na začátku a stavu nyní. Tady by opravdu bylo možné překládat „stejně jako na počátku“. Zvláště pokud bychom to doplnili i do první věty Anaxagorova díla (B 1) „Všechny věci byly pohromadě…“, kde ovšem slovo pro počátek nebo princip nenajdeme.

Druhý příklad je z jeho zlomku B 12:

„A mysl ovládla též veškeré otáčení, takže se na začátku začalo otáčet.“

Opět by zde bylo možné překládat „na počátku“ (zatímco slova „začalo otáčet“ jsou jen trapným překladem specifického slovesa pro otáčení).

Nehodlám obtěžovat odbornickými detaily výkladů onoho před-osvícenského filosofa. Jde teď pouze o to, že slovo arché opravdu použil, a těžko rozhodnout, zda v nějakém specifickém významu, nebo v takovém, jak jej chápe Aristotelés. Každopádně Aristotelés zajásal, možná dokonce oprávněně. Konečně našel i ve starším textu něco rozumného, dokonce přímo mysl (nús), a to v nějakém spojení s počátkem (arché). Nakonec Anaxagoru vyložil tak, že prý předpokládal dva počátky, totiž mysl a cosi neurčitého, tedy látkového. Za tu mysl jej pochválil („jednooký mezi slepými“) a pak své pochopení Anaxagory aplikoval na všechny předsokratiky. Počátek přece všechno určuje, vládne, je principem. Umožňuje důsledný výklad.

Co s tím?

Asi je nejlepší to už nechat na pokoji a vědět o tom spíš pouze proto, abychom rozuměli části starších myšlenek. Ony občas ještě odněkud vykouknou a místy zkouší znovu nabýt vliv. S přírodovědnými tématy souvisí pojem počátku nebo principu jenom volně. Aristotelovi by se metodická důslednost novodobé astronomie nejspíš líbila, jenže by mu vadil heliocentrismus a nezohlednění naprosté specifičnosti nebeské sféry stálic. Zdaleka nejvíc by mu vadil velký třesk. Vznik světa v konečném čase, a ještě k tomu se singularitou na počátku! Ta by v jeho očích nebyla dobrým principem. Z obou důvodů (vznik světa v konečném čase a počáteční singularita) by se ovšem velký třesk tuze líbil Tomášovi Akvinskému, který Aristotela „opravil“ pro pozdější středověk a ještě i část baroka. Biologickou evoluci by oba zavrhli, neboť ta se rouhá jejich definičnímu pojetí taxonu, navíc pracuje i s rolí náhody a nikoli směřování k účelu. A to byl Aristotelés nějaký zoolog, zakladatel srovnávací anatomie. Krom toho příčný přenos genů narušuje spořádanost logického stromu, což by vadilo hlavně Porfyriovi a pak i Tomáši Akvinskému.

Oni i četní filosofové novověku mívají pokušení stanovit nějaké základní principy. Velice výrazně například Hegel a řada jeho následovníků na obou okrajích politického spektra. Hrají si na vědu, ale vychází jim z toho spíš ideologie. Mnoho laiků si filosofii představuje právě jako hledání a uplatňování nějakých principů, ať už chodu kosmu nebo morálních.

##seznam_reklama##

Naštěstí to všichni filosofové takto principiálně nevidí, jenže je to pak docela složité, když to nemá být vágní. Zásadní alternativu celého konceptu „počátku“, ne pouze kritiku, představil například G. Deleuze, a zdaleka není jediný, ale to by bylo extra téma. On už Hérakleitos ponechával místo tvůrčí náhodě, dokonce v kosmu provázaném božským logem. Podle jiných svět kreativně tančí, ale přesto jej můžeme nějak po kouscích poznávat, neboť spontánní tvůrčí děj postupně ukazuje svůj řád. A když prý v kvantové fyzice mizí podstata, tak v tom nevidím malér, nýbrž zásadní osvobození, mnohem otevřenější než existencialistický protest proti prioritě esence před existencí, ten pouze obrátil naruby tutéž perspektivu. (Na konec si dovolím zmínit jeden z mála principů, kterým důvěřuji: Ani nedůslednost se nemá aplikovat důsledně.)

Literatura

Radim Kočandrle: Fysis iónských myslitelů. Rozprava nad peripatetickou dezinterpretací. Mervart 2008.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Mervart 2010.

David Sider: The Fragments of Anaxagoras. Sankt Augustin 2005.

Patricia Curd: Anaxagoras of Clazomenae. University of Toronto Press 2007.

Z. Kratochvíl: Anaxagorás. Mervart 2014.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Mervart 2020.

Gilles Deleuze, Pierre Félix Guattari: Tisíc plošin. Herrmann & synové 2011, 2019.