Myslím, že nejefektivnější systémy z oblasti umělé inteligence jsou tak jako ostatně i náš mozek a naše mysl heterogenní – přirozený výběr je, zdá se, mistr „bastlení“.
Vezměte si třeba šachové programy. V učebnicích se dočteme, že jsou založeny na kombinaci funkce, která ohodnocuje pozice na šachovnici, a výkonného modulu, který na několik tahů dopředu propočítává hodnoty všech dosažitelných postavení a volí cestu k tomu, které má tu nejvyšší. Skutečně funkční šachový program ale tohle jistě musí kombinovat s komponentami zcela odlišného druhu: třeba s knihovnou zahájení či s modulem pro koncovky, který pracuje na úplně jiném principu atd.
Myslím tedy, že nejperspektivnější jsou skutečně systémy, které ne příliš lahodí oku teoretika – systémy „zbastlené“ z různých principů a technik.
Kvantová kryptografie bude pravděpodobně prvním kvantovým „divem“, s nímž se lidé začnou běžně setkávat (samozřejmě přitom pomíjím lasery a další již běžně používané vymoženosti, které na kvantové fyzice také závisejí). Již dnes se uskutečňují pokusy s kvantovými kryptografickými přenosy ve stávajících optických sítích na stokilometrové vzdálenosti a experimentuje se i s posíláním fotonů přímo vzduchem.
Pokud jde o kvantovou teleportaci, tam je situace poněkud problematičtější. Provedení deterministického přenosu daného kvantového stavu – tj. přenosu, při němž se stav na druhé straně kvantového kanálu s jistotou rekonstruuje – je dosti náročné už jen v případě přenášení polarizace jediného fotonu.
Natožpak kdybyste chtěli teleportovat onoho pověstného kapitána Kirka způsobem, který známe ze seriálu Star Trek. U kvantové teleportace – pokud samozřejmě vyloučíme aplikace a la Kirk a spol. – není vlastně stále úplně jasné, co od ní na praktické úrovni vlastně očekávat.
Jak si lidská mysl vůbec vybírá věci, které člověka fascinují? V případě krásných žen je bezprostřední evoluční vysvětlení asi celkem jasné. Ale když mě fascinuje pohled na kámen, provrtaný důmyslnou, pravidelnou síti chodbiček a komůrek, ve kterých kdysi žily mořské houby, pak opravdu nevím, co mi tím chce vzdálená zkušenost mých genetických předků sdělit. Jak chcete takovou věc vysvětlit „darwinisticky“? Mám se tím snad inspirovat při stavbě svého obydlí, využít toho při výrobě užitečných předmětů? Nebo je to klíč k pochopení nějakých dějů, které bych měl znát, abych s větší pravděpodobností přežil? Nebo mě jen chce „někdo“ dostat do dobré nálady, což samo o sobě zvyšuje šanci na přežití? Pravdivá budou asi všechna tři vysvětlení, ale nevím, kdy přesně které.
Ale abych přece jen řekl něco konkrétnějšího. Určitě mě fascinují pravidelná doupátka vytvořená v pevných kamenech houbami nebo mechovkami. Dále okamžik, kdy v lese například mezi Kokořínem a Dubou přejdu geologickou hranici pískovců a čedičů. Z metru na metr nahradí borový les buky a borůvky v podrostu vystřídají třeba kyčelnice; tak silný je vliv geologického podloží na živou přírodu. Anebo to, že po dvaceti letech používání geologické časové škály začínám mít pocit, že ty nesmírné časové úseky začínají být součástí mé životní zkušenosti – dívám se na krajinu a cítím už podvědomě, bez nějaké krkolomné myšlenkové konstrukce, co se v ní mohlo změnit za deset tisíc let, co za deset milionů anebo za sto milionů.
Jsem přesvědčen, že výzkumy některých mentálních kvalit (jako je vědomí) a na ně vázaných vlastností by měly probíhat především v první osobě. Tj. experimentálním objektem se bude muset stát sám subjekt. To je ovšem již tradiční medicínský postup, byť vlivem behaviorismu v neurovědách trochu opomíjený.
Navždy zůstane v paměti třeba hrdinství Wernera Forssmanna, který sám na sobě prokázal možnost srdeční katetrizace, jejíž zásluhou vznikla nová epocha v poznávání srdečních nemocí.
Forssman si roku 1928 k sobě pozval svého kolegu a svěřil se mu s úmyslem zavést si katetr z žíly na předloktí až do srdce. Přítel však pokus nevydržel, a když měl Forssmann katetr již 35 cm hluboko, odmítl při pokračování pokusu asistovat, a experiment tak přerušil.
O týden později však opakoval Forssmann pokus bez přítomnosti lékaře. Tentokrát si zavedl katetr 65 cm daleko, a jak si sám rentgenovým snímkem zjistil, zasunul jej až do pravé srdeční poloviny.
Koncept technologické singularity úzce souvisí s umělou inteligencí a podobné myšlenky napadaly už průkopníky tohoto oboru. Pokud přijmeme předpoklad možnosti sestrojení silné umělé inteligence (to znamená stroje, jehož inteligence má podobné vlastnosti jako inteligence lidská a projde například Turingovým testem), zjistíme, že má oproti člověku mnohé výhody.
Nikdy se neunaví, nikdy nic nezapomene... Pokud bude existovat více takto inteligentních strojů, budou mezi sebou navíc moci bleskurychle komunikovat. Svým způsobem tak budou o něco inteligentnější než jejich stvořitelé. Mohly by tedy být schopny vytvořit ještě o něco vyšší inteligenci – a tak dále.
Tímto procesem, který se nazývá bootstrapping, by tak mohla vzniknout jakási kvalitativně vyšší superinteligence. A právě proto, že je na vyšší úrovni, nedokážeme vůbec předvídat, jak by se zachovala. V budoucnosti tak pro naše extrapolace vzniká singularita – místo, kam prostě nedohlédneme (podobně jako fyzikové označují za singularitu velký třesk nebo nitro černé díry).
Co se týče nějakého konkrétnějšího časového odhadu – většina teoretiků technologické singularity ji očekává někdy v průběhu 21. století. Nejčastěji se uvádí rozpětí 2020 až 2060.
Pavel Houser, autor
Další informace o knize:
https://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=184