Je to dojemný příběh, který často uvádějí ekologičtí aktivisté jako příklad děsivých následků devastace životního prostředí expandující lidskou populací. Obyvatelé Velikonočního ostrova si podle ní zdevastovali životní prostředí natolik, že mezi nimi propukly bratrovražedné války, a nakonec došlo ke kolapsu celé populace z 15 000 lidí na pouhou desetinu.
„Dopadneme stejně, jen v planetárním měřítku!“ hřímají ekologičtí vizionáři.
Story, které silně zpopularizovala kniha Jareda Diamonda „Kolaps“ z roku 2006, má jednu drobnou vadu na kráse. Není pravdivé. Poukazují na to nejrůznější badatelé už řadu let a skutečný kolaps populace Rapa Nui posouvají až do doby, kdy ostrov objevili Evropané. Hlavní příčinou prudkého poklesu počtu obyvatel byly nájezdy chilských otrokářů, kteří odváželi ostrovany na práce v guánových dolech. Spolu s pravými neštovicemi to na konci 19. století srazilo počet obyvatel ostrova na pouhých 110.
Nová publikace mezinárodního týmu vědců vedených Annou-Sapfo Malaspinasovou z university ve švýcarském Lausanne a Víctorem Moreno-Mayarem z university v dánské Kodani teorie o ekologickém kolapsu na Rapa Nui v době před příchodem Evropanů definitivně vyvrací, a navíc jasně dokazuje, že tito obyvatelé zapadlé výspy uprostřed Pacifiku měli kontakty s Jižní Amerikou.
Žádný ekologický kolaps
Moreno-Mayar a Malaspinasová publikovali v roce 2014 výsledky analýz současných obyvatel Rapa Nui, které dokazovaly, že tito lidé měli indiánské předky z dob před příchodem Evropanů. To naznačovalo, že lidé cestovali z Rapa Nui do Ameriky nebo k nim naopak připluli indiáni. Ale studie z roku 2017 nenašla žádné známky indiánské DNA v genomech tří jedinců, kteří žili v Rapa Nui před objevením ostrova Evropany v roce 1722. Moreno-Mayar a Malaspinasová proto izolovali DNA z lidských ostatků obyvatel Rapa Nui uložených ve sbírkách francouzského Národního přírodovědného muzea, které byly shromážděny v 19 a na počátku 20. století. Celkem získali DNA vhodnou pro přečtení genomu ze zubů nebo skalních kostí 15 jedinců. Srovnání této DNA s jinými starověkými a moderními populacemi potvrdila, že se jednalo o ostatky domorodců z Rapa Nui. Radiouhlíkové datování potvrdilo, že tito lidé žili mezi lety 1670 a 1950.
Z genomů lze vyčíst, jak se měnila velikost populace v průběhu času. Genomy obyvatel Rapa Nui nesou jasné stopy zmenšení populace v době, kdy byl ostrov osídlen. To je celkem logické, protože plavby Pacifikem podnikaly poměrně malé skupiny lidí a útrapy cesty zdaleka nepřežili všichni.
Po osídlení ostrova však populace neustále rostla, a to až do 19. století. Rozhodně tak lze vyloučit pokles populace z 15 000 lidí na méně než 3 000 lidí dříve než v 18. století.
„Neexistuje žádný velký kolaps," říká Malaspinasová. „Jsme přesvědčeni, že k němu nedošlo."
Do Ameriky a zpět
Ostatky obyvatel Rapanui z doby před příchodem Evropanů nesou příměs indiánské DNA, která se do krve obyvatel Rapa Nui dostala nejpozději ve 14. století. Úseky DNA domorodých Američanů se nejvíce podobají DNA obyvatel centrální andské vysočiny. Bohužel, vědci nemají dostatečně podrobně zmapovanou DNA jihoamerických indiánů, takže nedokážou blíže určit etnika, se kterými se starověcí obyvatelé Rapa Nui setkali. Moreno-Mayar a Malaspinasová se kloní k názoru, že lidé z Rapa Nui dopluli do Ameriky a zpět na ostrov se s nimi vrátilo i pár indiánů. Polynésané osídlili i tak odlehlé ostrovy v Pacifiku, jako je Havaj nebo Rapa Nui. Zdá se proto nepravděpodobné, že by se při dálkových plavbách „nestrefili“ do jihoamerického kontinentu.
##seznam_reklama##
Myšlenku kontaktů mezi Polynésií a Jižní Amerikou propagoval známý norský cestovatel Thor Heyerdahl. Ta jej také motivovala k slavné plavbě na balzovém voru Kon Tiki z Jižní Ameriky do Polynésie. Moderní věda mu dává aspoň částečně zapravdu, i když to spíše vypadá tak, že Heyerdahl by byl blíže realitě, kdyby na Rapa Nui usednul do polynéské kánoe a vyrazil na východ.