Megalitické stavby se začaly v Evropě objevovat zhruba před 9 000 lety a první megalitické komory začali lidé stavět před 7000 lety ve Francii. K největším komorovým stavbám patří dolmen Menga z jižního Španělska zbudovaný poblíž dnešního města Antequera zřejmě v období mezi rokem 3800 až 3600 př. n. l. Zeminou zakrytou komoru s kamennými stěnami a stropem z kamenných desek podepřených kamennými pilíři dnes tvoří 32 bloků vápence o celkové hmotnosti 1140 tun. Nejtěžší z nich použitý na strop váží kolem 150 tun.
„Dneska byste nenašli na světě inženýra, který by postavil tento monument s prostředky a zdroji, jež byly dostupné před 6000 lety,“ tvrdí španělský historik Leonardo Garcia Sanjuán z univerzity v Seville.
Hlavní komora přibližně oválného tvaru měří v nejdelším místě 24,9 metrů a v nejširším 5,7 metrů. U vchodu je strop ve výšce 2,5 metru, na protější straně 3,45 metru. Stěny jsou zbudovány z velkých kamenných bloků, strop tvoří obří kamenné desky podpírané třemi pilíři (původně byly zřejmě čtyři). Za posledním pilířem je vyhloubená studna se zdrojem vody hluboká 17 metrů. Z velkých vápencových bloků je postavena i vstupní část dolmenu, a i tady s vysokou pravděpodobností některé původní kameny chybějí. Kromě Mengy se v blízkosti Antequery nacházejí ještě dva další dolmeny Tholos de El Romeral a Dolmen de Viera.
Menga patří k nejlépe prozkoumaným megalitickým stavbám. Poprvé tu vědci bádali už ve 40. letech 19. století. Výsledky nejnovějšího výzkumu představil tým vedený Josém Antoniem Lozano Rodríguezem z univerzity v Alcalá de Henares ve vědeckém časopise Science Advances. Pikantní je, že dnes je Menga chráněnou památkou kulturního dědictví UNESCO (od roku 2016) a povolení k dalším vykopávkám je prakticky nedosažitelné. Lozano Rodríguez a spol. proto vycházeli z údajů nashromážděných během dřívějších výzkumů a měli k dispozici i data z laserového proměřování dolmenu z roku 2005. Na jejich základě došli k některým zajímavým zjištěním.
„Prezentovaný výzkum nabízí zcela inovativní výklad toho, jak byl tento kolosální monument postaven,“ tvrdí autoři studie už v jejím abstraktu. „Dolmen Menga je jedinečným příkladem tvůrčího génia a rané vědy neolitických společností. Byl navržen jako zcela originální inženýrský projekt, pro který v Ibérii není obdoby.“
Video: DÓLMENES DE ANTEQUERA
Geologie, fyzika a geometrie v neolitické praxi
Co španělské vědce tak nadchlo? Analýzou kamene potvrdili, že bloky byly vylomeny z vápencové skály vzdálené asi 850 metrů od dolmenu. Místo pro stavbu dolmenu se nacházelo asi o 50 výškových metrů níže, takže bloky bylo nutno transportovat z kopce dolů. To je nesporná výhoda, protože gravitace se ukázala jako vydatný pomocník. Na druhé straně hrozilo, že se kamenný blok rozjede a namáháním na nerovnostech či při nárazu pukne. Zdejší vápenec nevyniká pevností. Proto Lozano Rodríguez odmítá dosavadní představy o transportu obřích kvádrů na dřevěných válcích. Tento způsob přepravy by nezajišťoval potřebnou kontrolu nad rychlostí i dráhou přesunu. Jako mnohem vhodnější se zdají vědcům dřevěné saně, na nichž se blok pomalu sunul svahem.
Při samotné stavbě byly bloky sesazeny k sobě s vysokou přesností. Sousední monolity jsou do sebe zaklesnuty a vzájemně se podpírají. Největší stropní deska je mírně vyklenutá, takže se její váha rozkládá do stran. Podle autorů studie jde o nejstarší známé využití principu oblouku ve stavbě. Dolmen získal díky všem těmto trikům vysokou stabilitu. Tu dokládá výmluvně fakt, že stavba vydržela šest tisíciletí a odolala i silným zemětřesením. Podle Lozana Rodrígueze měli stavitelé dolmenu Menga jasnou představu o vlastnostech kamene, z něhož stavbu budovali. Chápali velmi dobře také fyzikální principy tření, pružnost a pevnost materiálu a význam celkové hmotnosti objektů použitých ke stavbě. Způsob, jakým jsou bloky sesazeny k sobě, zase dokládá jasné chápání principů geometrie.
Podle Lozana Rodrígueze byli stavitelé Mengy způsobem myšlení a řešením problémů vědci. Snad bychom je mohli označit za „vědecké empiriky“ nebo „empirické vědce“, protože samozřejmě neprováděli kalkulace „pevnosti a pružnosti“ jako dnešní inženýři, ale opírali se o velmi důkladné praktické zkušenosti předávané z pokolení na pokolení po celá staletí.
„Nepovažovali jsme prehistorické společnosti za dost schopné, aby měly vlastní vědu. Zdráhali jsme se to nazvat vědou z čirých předsudků,“ tvrdí Sanjuán v komentáři pro Science.
Archeoložka Katina Lilliosová z University of Iowa je dokonce přesvědčena, že se neolitická věda neomezovala jen na megalitické stavby. Podle ní bylo výsledkem vědeckého myšlení i rozdělávání ohně, výroba keramiky, kamenných nástrojů a oděvů.
„Všechny tyto činnosti řeší problémy hmotného světa systematickým způsobem,“ říká Lilliosová pro Science.
##seznam_reklama##
To už je ale pro některé odborníky silná káva. Například Alex Torpiano působící jako architekt a stavební inženýr na Maltské univerzitě uznává, že jsme asi podcenili inteligenci a um neolitických stavitelů megalitů. Ale na druhé straně odmítá přičítat každý rys megalitické stavby záměru jejích budovatelů. Sám například zjistil, že „důmyslné zahloubení“ kamenů některých maltských megalitů není výsledkem práce lidských rukou a už vůbec ne výsledek vyzrálé úvahy a kalkulace. Jde jednoduše o následky eroze.
„Odhalit záměry neolitických stavitelů není jednoduché, protože po sobě nezanechali žádné stavební plány,“ namítá Torpiano.
Sanjuán mu oponuje s tím, že záměry budovatelů dolmenu Menga „jsou vepsány do kamene“.
„Nechali nám jasnou zprávu. A tou zprávou je Menga,“ říká Sanjuán.
Video: Megality Andalusie
Prameny:
Lozano Rodríguez, J. A., García Sanjuán, L., Jiménez-Espejo, F. J., Álvarez-Valero, A. M., Arrieta, J. M., Fraile-Nuez, E., ... & Martínez-Sevilla, F. (2024). Early science and colossal stone engineering in Menga, a Neolithic dolmen (Antequera, Spain). Science Advances, 10(34), eadp1295.
Richter H. (2024) Ancient monument´s builders knew their science. Science 385(6712), 923