Slovutné Archeologické muzeum na Mykonu (Mykonosu) hostí stálou expozici starobylostí od neolitu po raný středověk. Kromě toho pořádá i příležitostné tematické výstavy. Protože je na ostrově mimořádně bohatém a extravagantním, ale přitom alespoň tamní muzejníci mají vkus a rozum, dokonce i smysl pro jemnou ironii, tak to bývají podniky pozoruhodné. Teď si prohlédneme výstavu nazvanou podle Verneova románu L´archipel en feu, tedy Archipelag v ohni, věnovanou slavnému povstání na Mykonu, které vedlo ke vzniku novořeckého státu. (Nemám ve zvyku obrážet mondénní centra, ocitnul jsem se tu při čekání na přestup na Délos a do muzea jsem se utekl před davem, a byl jsem opět potěšen, i když téma výstavy není pro antikářské muzeum typické.)

Archipelagem je míněno souostroví Kyklad, které se přibližně kryje se státním útvarem, jenž byl ve středověku a rané renesanci, tedy před osmanskou okupací, zván Vévodství Archipelagu – alespoň pokud nechceme obyvatele desítek ostatních ostrovů dráždit pojmenováním Arcivévodství naxijské. Také se mu říkalo Egejské vévodství. Jsme uprostřed Egejského moře. A teď jde o úspěšné povstání od roku 1821, které stojí na počátku novodobé řecké státnosti.

V antice byl Mykonos důležitý jako přestupní místo pro poutě na Délos, tedy pro theórie v původním smyslu slova. Viz článek Theórie. S koncem starého náboženství upadl zhola neúrodný ostrov do bídy a část obyvatel se uchylovala k námořnímu pirátství. Mykonos se stal neblaze proslulým. Obrat přinesla Madó Mavrogenús (1796–1848). Pocházela z Terstu, její otec byl člen řecké „Přátelské společnosti“ (Filiki Eteria, Filiké Etaireia), která připravovala povstání. Krásná dívka vyrůstala ve vzdělané šlechtické rodině ovlivněné osvícenstvím, navíc extrémně bohaté a s kořeny na Kykladách. Na univerzitě v Terstu studovala starou řeckou filosofii a historii, mluvila plynně francouzsky, italsky a turecky. Když vypuklo povstání, přišla na Mykonos a stala se velitelkou místních pirátů, to jí bylo 25 let. Rychle je přeškolila na námořnictvo vznikajícího státu. O rok později (1822) už měla její flotila šest lodí a zvítězila nad Turky. Mykonos byl svobodný a Madó se pustila do diplomatických jednání o vzniku Řeckého státu, ale taky do organizace pokračujících bojů v různých částech Řecka, většinou to sama financovala. Proto právě a jenom na Mykonu vzpomínají na piráty jako na národní hrdiny, protože se včas úspěšně adaptovali do této role, veleni hrdinskou, krásnou a vzdělanou Madó. Zvládnout ty party hrdlořezů určitě nebyla sranda, nejspíš to nebyl o nic menší problém než s nimi porazit Turky. Více viz v málem feministickém článku Velitelky a povstalkyně u zrodu novořecké státnosti. (Uštěpačné jazyky na Naxu říkají, že Madó měla štěstí, neboť Mykonos nebyl na námořních mapách turecké flotily řádně vyznačen. Stejně však Madó velice ctí.)

Teď se už na chvíli odevzdejme zvláštní atmosféře vystavovaných památek.

Zbraně z doby povstání. Archeologické muzeum na Mykonu, výstava The Archipelago on Fire. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dole: Předměty z Kastra Chóry Mykonu, 17.-18. století. Výstava The Archipelago on Fire, Mykonos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Povstání musíme začít od zbraní. Na levé fotce zabírá plochu jejího středu a pravé části podivně vypadající kratší puška s širokou hlavní. Je to brokovnice s upilovanou hlavní, s charakteristickým rozšířením na výstupu. Tohle prý používali námořnici i piráti. S něčím takovým si je dodnes často představujeme, asi tedy právem. Prý to bylo v boji na blízko velice účinné i při primitivní technice. Nad touto bambitkou leží onačejší puška. Byla to zbraň bojovníka za svobodu Michaila Koukiase, zemřel roku 1830. Je to dar jeho vnuka. Vojenská zbraň byla později upravená na loveckou. Vpravo nahoře je železná kanónová koule z Kastra, tedy z hradu místní Chóry, hlavního města ostrova.

Pravá fotka ukazuje předměty ze života na Kastru, z prostředí mykonské smetánky v raném 19. století. Dole jsou kostěné a dřevěné hřebeny a džbán ze soupravy džbánu a umyvadla (lavomano). Nejspíš pochází z ostrova Samu, z Mavrosovy školy kolem roku 1700. Šperků si brzy všimneme podrobněji.

Portrét hrdinky Madó Mavrogenús, který roku 1825 vytiskl Adam Friedl a šířil jej v Paříži a Londýně na podporu bojů za svobodu Řecka. Archeologické muzeum na Mykonu. Pro výstavu The Archipelago on Fire zapůjčila Společnost mykonských žen. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Křížek, který patřil Madó Mavrogenús. Diamanty a zlato, konec 18. století. Dar Eleni Drakopoulou Byzantskému a křesťanskému muzeu. Traduje se, že křížek hrdinka darovala své donátorce Ireně Voulgariové, než roku 1840 odešla z Mykonu na Paros. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Portrét mykonské hrdinky Madó Mavrogenús (Manto Mavrogenous) v jejích 29 letech. Nakreslil, roku 1825 vytiskl a na podporu dalších bojů za svobodu Řecka šířil v Paříži a Londýně Adam Friedl. Pro výstavu zapůjčila Společnost mykonských žen.

Zlatý křížek s diamanty, který patřil Madó. Pochází z konce 18. století. Křížek prý hrdinka darovala své dřívější donátorce, předtím než roku 1840 odešla do anonymity na sousední ostrov Paros.

Madó byla mimořádně bohatá aristokratka a dcera velkoobchodníka. Navíc pro financování vojenských akcí na moři i na pevnině získávala podporu dalších donátorek a také usilovala o změnu postoje evropských mocností, které zpočátku nebyly řeckému povstání nakloněny. Kupodivu nebyla žádná válečná štváčka. V jednom z dopisů vlivným dámám do Paříže roku 1823 napsala:

Řekové se narodili jako svobodomyslní a budou za svou nezávislost vděčit jen sami sobě. Nežádám tedy o váš zásah, který by vaše krajany přinutil, aby nám pomohli. Žádám pouze o změnu myšlení, totiž neposkytovat podporu našim nepřátelům. Válka šíří strašlivou smrt...

Mocnosti nakonec – a trochu opožděně – udělaly spíš víc, než žádala, leč asi způsobem, který zasel na další problémy. Kvůli rozbrojům v řecké politice byla Madó donucena zrušit zasnoubení se svým milým, neboť řečtí ultra-národovci se obávali spojení dvou mocných svobodomyslných šlechtických rodů, Mavrogenús a Ypsilantis, které hrály při povstání významnou roli. Po nešťastné smrti svého milého rozdala zbylé šperky a odešla na ostrov Paros, kde v roce 1848 zemřela v naprosté bídě. To by byl příběh na tragédii klasického střihu.

Tři páry náušnic. Zlato a perly. Kyklady, 19. století. Zapůjčilo Benaki Museum v Athénch. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náramky v podobě hadů. Zlato, skleněná pasta. Kyklady, 19. st. Zapůjčilo Benaki Museum v Athénch. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Precizně provedené kykladské zlaté šperky z raného 19. století. Vlevo zlaté náušnice s perlami.

Vpravo zlaté náramky v podobě hadů. Těch by se člověk málem bál, vypadají skoro jako psychologická zbraň.

Náušnice. Zlato, perly. Kyklady, 19. století. Zapůjčilo Benaki Museum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Keramické vykuřovadlo. Kastro Chóry Mykonu. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A ještě jinačí kykladské zlaté náušnice z raného 19. století, také s perlami. Na náušnice si na Kykladách potrpěli v každé době, viz článek Dívka s náušnicí po kykladsku.

Podstatně primitivněji působí terakotové vykuřovadlo ze zdejšího Kastra. Mohlo by být z kterékoli doby počínaje pozdním neolitem, ale může být středověké nebo z 19. století. Na hradě si nejspíš dávali záležet, aby jim to tam vonělo. (Když vymyli krev a rybinu.)

Půlkruhové vějířové okno z šedého mramoru, s reliéfem trojstěžňové plachetnice. Pravděpodobně práce dílny na Ténu. Zapůjčilo Archeologické muzeum v Chóře Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náhrobek z Mykonu. Pozdně středověký reliéf s latinským nápisem: Ego dormio et cor meum vigilat. Já spím a mé srdce bdí. Na výstavu zapůjčilo Folklorní muzeum Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na Kykladách mají v každé době smysl pro eleganci. A říkají, že k eleganci přispívají také plachetnice. Tahle je na mramorovém reliéfu ze sousedního ostrova Ténu, kde Madó po smrti otce žila ve svých přibližně 21 až 25 letech.

Smrtelnost patří nejen k živáčkům obecně, ale k námořníkům a povstalcům zvláště. Tenhle reliéf z Mykonu asi z 15. století není tak morbidní, jak se zdá. Nápis praví: „Já spím a mé srdce bdí.“

Kastro v Chóře Mykonu, 13. století n. l., vykopávky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kastro v Chóře Mykonu, 13. st. n. l., stav roku 2022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tohle zbylo z hrdého Kastra v Chóře ostrova Mykonu. Odtud pochází řada z těch věcí, které jsme viděli v muzeu. Asi však ne z nových nálezů. Vykopávky tu pořád probíhají, část z nich je už čerstvě zakonzervovaná. Lidi se sem chodí nostalgicky dívat na západy Slunce. Naštěstí ne davy, ty mají v naprogramovaných průvodcích doporučené jiné místo, u větrných mlýnů.

Chrám Panagia Paraportiani, 8. 6. 2022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám Panagia Paraportiani, 22. 9. 2002. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hned vedle ruin Kastra stojí v Chóře Mykonu chrám Panagia Paraportiani, tedy Panny Marie Za branou. Silueta tohoto chrámu není dílem surrealisty, jak si někteří cizinci myslí. V 16. a 17. století byly čtyři starší malé kostely propojeny přestavbou, a nad tímto celkem pak byl postaven další, čímž vznikla pozoruhodná srostlice tvaru mořské vlny. Jméno Paraportiani znamená vnitřní vchod, za vstupem do vnitřní části Kastra ve smyslu zdejší hradní čtvrti.

Po mariánském svátku je kostel ozdobený květinami. Takové množství kytek by na skalnatém a větrném Mykonu nevyrostlo za celý rok. Nejsou umělé! Dovážejí se až z Athén. Vydrží v úpalu díky tomu, že každý stonek je skrze jemné utěsnění zasunut do ampule s vodou, možná spíš s nějakým roztokem. Nezdá se, že by to tu dělali jen kvůli turistům, i když ti se u tohoto chrámu rádi fotí. Má to různé výklady. S ohledem na oslavenkyni zkusím vstřícný: Přinejmenším některým mariánským ctitelům se zde vede tuze dobře a nezapomínají na velkorysé projevy vděčnosti. Smysl pro grandér je na Kykladách tradičně ctěn jako zásadní životní hodnota. (Jiná poněkud trapná věc je, že zvláště na Mykonu je našinec při svých možnostech z této hry jaksi vyloučen.)

P.S.

Chtěl jsem tenhle článek nazvat skromněji: „Ještě k hrdinné povstalkyni Madó Mavrogenús a začátkům novořeckého státu“. Jenže dnešní mládež už ani neví, jakému typu článků se říkalo ještěky. Poučení o tom je u článku Ještě k mykénským zlatým maskám (a dalším pokladům).

Literatura:

Jules Verne: Archipel v plamenech. Přeložil Vítězslav Unzeitig. Praha: Josef Vilímek 1931.