Muzeum Staré agory v Athénách funguje od roku 1957, hostí je rekonstruovaná Attalova stoa, takže všechny exponáty můžeme vidět nedaleko míst, na kterých se našly.
V mohutném podloubí je lapidárium, většina drobnějších a cennějších exponátů je ve vnitřním prostoru, kde jsou řazeny přibližně chronologicky. Časový rozsah je obrovský, od neolitu po střední byzantskou éru, tedy přibližně 5 tisíciletí, a to vše pouze z prostoru, kde byla v antických časech Stará agora.
V lokálním muzeu nemá mnoho půvabu sledovat všechny učebnicemi popisované žánry a styly, ty mnohdy vidíme v hezčí reprezentaci jinde, posbírané z více míst. Občas proto nabídnu link na starší články na téma toho či onoho žánru. Obří sbírky z celého Řecka vystavuje Národní archeologickém muzeu v Athénách. Přednostně se teď zaměříme na to, co ani tam nemají, nebo mají jen v méně pohledných podobách. Půjde o speciality athénského soukromého i veřejného života. Athénské speciality jsou ovšem pro řeckou kulturu vlastně reprezentativní. Abychom se vešli do rozumného počtu obrázků, musíme se omezit jen na některé příklady. Zájemce o úplnější prezentaci muzea odkazuji na link pod článkem, mířící na stovky fotek s popisy.
Neolit a raná a střední doba bronzová v místech budoucí Staré agory
Expozice začíná „až“ pozdním neolitem, což není v řeckých poměrech až tak moc dávno. Vedle drobných kamenných plastik je tu samozřejmě taky keramika. (Viz článek Egejský neolit.) Jako ukázku jsem vybral torzo mramorové sošky ležící ženy ze 4. tisíciletí před n. l. Podobné známe z celého egejského prostoru i odjinud.
Keramikou jsou prezentovány také ranější fáze doby bronzové. Skalní optimisté mluví už v rané době bronzové (ve 3. tisíciletí před n. l.) o proto-řecké kultuře, ale raději bychom ji měli traktovat jako pevninskou analogii dobových egejských kultur, většinou rozvinutějších, například starokykladské. Ve střední době bronzové už předpoklad nějaké proto-řecké kultury může místy dávat smysl, tedy alespoň na pevnině, mimo minojskou Krétu.
Mykénská kultura
Do role poměrně významného lokálního centra se Athény dostaly s příchodem mykénské kultury po začátku pozdní doby bronzové. Tehdy začala kontinuita už opravdu řecké kultury, i když mnohdy pod vlivem minojské Kréty.
Ukázkou budiž pyxis (nádoba na cenné drobné předměty), vyřezávaná ze slonoviny. Je ozdobena reliéfem gryfona, který útočící na jelena. Bájná zvířata mají prostě navrch nad reálnými. Vystavuje se tu i víčko.
Místo několika zdejších vitrín mykénské keramiky nabízím odkazy na články Mykénská keramika a Mykénské plastiky. Fresky tu nemají.
Období geometrického stylu
K silným stránkám muzea patří luxusní funerální předměty z 9. století před n. l. Kvalitně provedená terakotová maketa bot se nepotkává často, tady mají hnedle dvoje. V něčem takovém zde tehdy chodila dáma z vyšší společnosti, samozřejmě ne v keramickém provedení.
Období geometrického stylu se nazývá podle způsobu zdobení keramiky, viz článek Řecká keramika období geometrického stylu. Takové keramiky je zde několik vitrín, ale taky šperky a další věci.
Za ukázky rozhodně stojí předměty z kremačního pohřbu bohaté ženy na severozápadním úpatí Areopagu. Prý byla těhotná, ale zemřela někdy kolem roku 850 před n. l.
Skoro záhadně vypadá větší terakotový předmět, jde o znak společenského stavu. Víko keramické truhly je ozdobeno pěti modely sýpek. Počet sýpek byl určen společenskou vrstvou, pět náleželo jen té nejvyšší. Aspoň víme, s kým máme čest. Poznali bychom to ovšem i z další hrobové výbavy.
Keramická truhla s víkem zdobeným modely sýpek, 850 před n. l. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
|
Zlaté šperky: prsteny (normální a široké) a velké náušnice, kolem 850 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Z téhož hrobu pochází taky zlaté šperky. Jsou tu široké i normální prsteny, ale všimněme si hlavně masivních a složitě výtvarně strukturovaných náušnic.
Řecká archaická doba
Mají tu kvanta keramiky ze 7. a 6. století před n. l., včetně tzv. proto-atické, což je místní verze „orientalizující“ (alias „krásné“) keramiky, z ket 650 až 610 před n. l. Viz článek Keramika „krásného stylu“ . Následuje ostatní mnohem běžnější černo-figurová keramika.
Mezi atické speciality ovšem nepatří jenom specifický proto-atický styl v ranější archaické době, ale také objev technologie červeno-figurové keramiky koncem archaické doby a výtvarné využití této náročnější technologie. Tato athénská a obecně atická novinka pozdního 6. století před n. l. byla obchodně velice úspěšná, žádaná byla jak v Athénách, tak zvláště v bohatých řeckých obcích v jižní Itálii. Postupně vytlačila starší černo-figurovou do té míry, že ji pak máme neodmyslitelně spojenou s následující řeckou klasickou dobou.
Tady vystavují celou vitrínu kylixů, tedy plošších picích misek, které pocházejí ještě z archaické doby, a přitom ukazují perfektní provedení této techniky, včetně prací slavných vázových hrnčířů a malířů. Všechny pocházejí z let 510-500 před n. l.
Signovaný červeno-figurový kylix, hrnčíř Gorgos, mladík drží zajíce. Asi raná práce Berlínského Malíře, 510-500 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Kylix, Malíř Epiktéta. Červeno-figurová malba na dně: Satyr na rozjíveném oslovi či mezkovi, kolem roku 510 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Další představují rozličné výjevy z řeckého života i z mytologie.
Vystavuje se tu i několik mramorových plastik ze závěru archaické doby.
Dětská komoda, tedy podstavec pro nočník i s ohrádkou, počátek 6. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Vázička v podobě klečícího atleta. Drobná terakota, kolem roku 540 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.Licence CC 4.0.
|
Nelze ovšem úplně přeskočit archaické terakoty. Ukážeme si dvě naprosto rozdílných žánrů a použití. Jednou je keramická souprava pro sedící miminko nebo menší batole, předloha rozličných dřevěných a pak plastových „pastí na mrně“. Malba kohoutů se bohužel nezachovala úplně dobře, nebylo to dělané tak kvalitně jako nóbl keramika.
##seznam_reklama##
Na druhé ukázce je vázička zobrazující mladého atleta, jak si po závodě uvazuje kolem hlavy vítěznou stuhu. Možná to byl pamětní dar pro vítěze, možná jen lahvička na kosmetický olej nebo parfém. Zajímavá je stylizace v kombinaci pocitu vítězství a pokory atleta.
Doba klasická (a helénistická)
Klérótérion, téměř stroj na demokracii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Bronzová Pinakia, 5.-2. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Na agoře se odehrával také politický život athénského státu. K tomu patřilo klérótérion, občas nadneseně označované jako stroj na demokracii. Byla to pomůcka pro hlasování a losování, většinou v městské radě nebo u soudu, hlavně pro losování soudců. Do škvír se zasouvaly identifikační plíšky zvané pinakia. Každý občan, který měl nárok v daném korpusu hlasovat, nosil bronzové pinaikon, na něm bylo vyryto jeho jméno, jméno jeho otce a příslušnost k obci (dému), v Athénách ve smyslu městské čtvrti. K náhodnému vylosování sloužila bronzová kulička, na pravém obrázku je dole uprostřed. Jindy se do klérótéria zasouvaly jen maličké žetony, kovové nebo keramické, často bez identifikace jména.
Athénská verze demokracie (démokratía) byla kombinací demokracie přímé a zastupitelské, k obojímu patřilo losování i hlasování. Mohli do ní mluvit všichni muži starší dvaceti let, ale předpokládalo se, že mluví jen o tom, čemu rozumí, nebo na čem mají nějaký zásadní zájem, který lze harmonizovat s obecným. Detaily uspořádání byly v různých dobách různé.
Ke složitému systému athénské městské a státní správy patřila také zvláštní pojistka v podobě tzv. ostrakismu. Jednou do roka mohli všichni občané napsat jedno jméno člověka, kterého se v Athénách chtějí zbavit. Jméno napsali na keramický střep, to byl nejdostupnější psací materiál. Pokud se shromáždilo více než 6 000 hlasů, byl ten, jehož jméno bylo uváděno nejčastěji, vypovězen na 10 let z Athén a po tu dobu se nesměl vracet pod trestem smrti. Zůstal mu však majetek a mohl si najmout prostředníka, který jej spravoval. Bylo to opatření dvojsečné.
Například Themistoklés (524-459 před n. l.) byl athénský vládce, který se podstatně zasloužil o to, že se Athény ubránily perskému útoku, neboť prý dal na věštbu, že se má „schovat za dřevěnou hradbu“ a spolehnul na loďstvo. Byl oslavován jako zachránce a vítěz, ale nutno dodat, že obří a rychlý nárůst jeho majetku těžko vysvětlit jinak, než že kolem politiky a vojenství se točí velké peníze, které se dají odklánět. Není proto divu, že byl přes všechny své nesporné zásluhy ostrakizován.
Oficiální (kontrolní) bronzová závaží, cca 500 př. n. l. (vlevo) - a obchodní olověná závaží, 5. až 2. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Hrnec na podstavci, který umožňuje ohřívat na ohni pod ním i jenom odstavit z plotny, asi 5. století před n. l. Kredit: G.dallorto, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Na agoře se samozřejmě především prodávalo a nakupovalo. Proto zde byly k dispozici standardy rozličných měrových jednotek, délkových i objemových, hlavně pak závaží. Na levém obrázku vidíme závaží. Vlevo jsou kontrolní standardy, vyhotovené z bronzu, tyhle pocházejí dokonce už z doby kolem roku 500 před n. l., vpravo od nich jsou běžně používaná olověná závaží z 5. až 2. století před n. l.
Zaměření výběru na vrcholný luxus a na veřejné záležitosti nutno kompenzovat ještě nějakou jinou všedností než pouze dětským nočníkem. Proto ukazuju obyčejný kuchyňský hrnec, jaký měli snad všichni. Za pozornost stojí jeho šikovně vymyšlený podstavec. Má dvojí použití. Hrnec na něj lze odstavit z plotny, ale také je možné pod ním v závětří podstavce rozdělat menší oheň na přihřívání.
Římské kopie klasických a helénistických soch
Slavné athénské sochařství klasické doby tu je v originálech zastoupeno jen fragmentárně, doslova, ostatně jako skoro všude, krom například Národního archeologického muzea v Athénách, Muzea Akropole a Britského muzea.
Dostupnější bývají římské kopie těchto soch. Jsou různé kvality a bývají i různými způsoby restaurované. Mnohá slavná muzea je vystavují v renesančních až klasicistních úpravách a málem jako klasické originály, viz třeba Louvre, nejen italská muzea.
Tady je k vidění několik docela pěkných ukázek. Vybral jsem kopii hlavy bohyně Níké. Originál vytvořil z parského mramoru Paiónios v letech 425 až 420 před n. l. Celá socha, vysoká skoro 2 metry, stála u Diova chrámu v Olympii, její scelené fragmenty vystavuje tamní archeologické muzeum. Římský kopista v 2. století n. l. zpodobnil jenom fragment sochy, hlavu. V Řecku klasické doby se něco jako busty ještě nedělalo, leda občas protomé, tedy poprsí, nebo častěji hermovky, když šlo o sochy mužů.
Římská doba
Římské sochařství se zdaleka neomezuje na pouhé kopie nebo variace na starší témata, byť někdy velice kvalitní. Specifickým výtvarným výrazem je takzvaný římský portrét, který je zcela přesvědčivě realistický a individuální. Ten dobře reflektuje latinskou mentalitu.
Na ukázce máme ovšem v tomto ryze římském duchu zobrazeného kněze bohyně Isidy. To kupodivu není od věci. Isis sice byla egyptská bohyně, jenže už dávno helenizovaná, primárně dokonce v samotném Egyptě řecké doby, a nakonec globalizovaná. Globalizace patří k římskému světu stejně tak jako realismus a důraz na individualitu.
Místo literatury
Velké album fotografií Ancient Agora Museum in Athens (Athens Agora Museum) v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.