Konečně nadešel čas vyjevit v posledním článku o Papyru Derveni jeho ústřední tajemství, tedy alespoň z mého pohledu. Jsou jím mnohopupíkaté koláčky!

Bronzová mesomfalická nádoba používaná k úlitbám podsvětním bohům nebo duším zemřelých, 570-550 před n. l. Archeologické muzeum v Korinthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Rituální mesomfalická miska, bronz. Kréta, 720 až 700 před n. l, prý připomíná orientální typ. Archeologické muzeum v Chanii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Oběti bývaly v řeckém náboženství různé, od zvířat přes květiny po pečivo a nápoje. Rozličné byly i způsoby obětování, například spálení, vystavení na oltáři nebo v kernech (nádobky k výstavě vzorků pochutin), společná hostina, úlitba. Většinou se rozlišovalo, jakému typu božstev je ta či ona oběť přinášena. Například jasným božstvům olympským se přednostně obětovala světlá zvířata a oběť měla nejčastěji podobu spálení malé části nebo rituálního pečení, a pak společné hostiny. Bohové se spokojili s vůní. Podsvětním božstvům zase tmavá zvířata, třeba černé ovce, a samozřejmě úlitby. Úlitby směřovaly jednoduše do země, zvláště na hrobech, někdy do podzemních dutin, přirozených i umělých, prostřednictvím kamenných žlábků. K úlitbám bylo možné použít mesomfalickou misku, při některých rituálech to bylo pravidlem. To byla menší miska, většinou bronzová, s výstupkem uprostřed, podle kterého se nazývá. V Řecku samotném se jich nenachází mnoho, na okrajích řeckého světa jsou četnější.

Bronzová mesomfalická miska pro úlitby podsvětním božstvům. Votonosi – Metsovo (severozápadní Řecko), asi 5. století před n. l. Zadní, tedy spodní strana poměrně ploché misky. Archeologické muzeum v Ióannině. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kamenný omfalos, který byl nalezen nedaleko od Apollónova chrámu v Delfách. Pravděpodobně reprodukuje tvar omfalu, který stával v adytu chrámu, tedy ve věštírně. Archeologické muzeum v Delfách, 8140. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Některé vypadají trochu jako forma na menší bábovku, jiné jsou spíše ploché. Na rozdíl od formy na bábovku však výstupek uprostřed nemá důvod technický, aby se propekla, nýbrž symbolický. Značí omfalos, česky pupek, prostě mají uprostřed pupík. Omfalos znamená pupek. Nejslavnější byl v Delfách. Naivnější lidé v něm časem spatřovali pupek světa, byl to však pupek Země, Gaie. Ne nutně ve smyslu nějakého středu, ale spíše citlivého místa, památky zrození. Krom toho řečtina nabízí názvuk omfalos / falos, tedy pupík jako možný efufemismus pro mužský úd, v případě některých dávných bohyň dokonce nejen mužský. Více o tom viz v článku Delfy – nejstarší vrstvy kultu.

Mnohopupíkaté koláčky v Papyru Derveni

Variace na omfalos u posvátné cesty v Delfách. V pozadí polygonální opěrné zdivo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tradiční české koláčky, makové a povidlové, ozdobené chutnou drobenkou. Kredit: Chmee2, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Přejděme však ke koláčkům! Jejich tvar i vložené pochutiny opět ladily se směřováním oběti. Někdy to bylo čistě zástupné, třeba ozdoby v podobě stylizovaných figurek zvířat nebo ptáků, vyvedené z těsta na koláči. Koláč pak vypadal jako jedlá maketa jiné obětní nabídky. Jindy to bylo rafinovanější, znaková dimenze není našinci vždy patrná na první pohled. Samozřejmě se vyskytovaly i koláčky s výstupkem uprostřed, ono si o to koleduje už jejich jednoduché zdobení, někdy v kombinaci s prohlubní pro náplň. Nevíme dost přesně, jak to bylo rituálně využíváno. Antika prý znala pupíkaté koláčky, avšak zvláštním tématem teď budou mnohopupíkaté, s mnoha výstupky. Bohužel je nemáme zachované jinak než ve dvou textových zmínkách. Starší z nich najdeme na Papyru Derveni (sloupec VI,3-8):

 

„…daimoni, kteří brání v cestě, jsou mstící duše. Kvůli tomu konají mágové oběť, jako by spláceli provinění. Při posvátných (obřadech) obětují vodu a mléko, z nichž také konají úlitby. Obětují nespočetné [a] mnohopupíkaté koláčky, neboť i duše jsou nespočetné.“

 

Jiné orfické památky ukládané do hrobů, například zlaté plíšky, obsahují návod, jak se má nebožtík zachovat v podsvětí, viz v článku Orfické mýty. Papyrus Derveni, který byl také funerální, místo toho nabízí rituál, který má duším uvolnit jejich další cestu.

 

Překážkami pro duše jsou jejich provinění, ta se mají symbolicky splatit patřičnou obětí. Kromě úliteb to jsou i oběti koláčků, a to ne ledajakých, nýbrž „mnohopupíkatých“. Mnohost koláčků i jejich pupíků je zdůvodněna mnohostí duší, nejspíše ukřivděných duší, kterým nutno „zaplatit“; možná i množství Erínyí, tedy Lític, zrozených z kapek krve nebo z křivd. Asociace s podsvětím je stejná jako u obětních misek pro úlitby, ale specialitou je mnohočetnost. Ta má analogie u mnohočetných kernů, tam byla tato možnost poměrně obvyklá, když bylo větší množství malých nádobek sdruženo do jedné větší, zajímavě strukturované.

Jenže s množstvím to není vždy tak, že čím více, tím lépe. Zvláště v případě opakování téhož. (Připomíná mi to jeden postmoderní obraz představující řadu kopií Mony Lisy, s ironickým názvem „25krát je lépe než jednou“.) Problémy s dušemi, kterým bylo ukřivděno, se asi špatně řeší sériovým zmnožením prostředku usmíření, může to být jako s kopírovanou omluvou.

Mnohopupíkaté koláčky u Kléménta z Alexandrie

V řecké literatuře jsou mnohopupíkaté koláčky extrémně vzácné, nicméně je v pokročilém 2. století zmínil křesťanský učenec Kléméns z Alexandrie, a to jako součást své kritiky nabubřelosti pohanství. V díle Pobídka Řekům píše (Protrepticus II,22,4):

 

„A takové jsou i ony mystické schrány – je totiž nutno obnažit jejich posvátné předměty a vyslovit nevýslovné. Nejsou to snad sezamové pochoutky, pyramidové koláčky, kulovité koláčky, mnohoomfalické koláčky, zrnka soli a drak, orgion Dionýsa Bassara? A s nimi také granátová jablíčka, větévky fíkovníku…“

 

Soupis posvátných předmětů má demaskovat povahu pohanství. Něco z toho je srozumitelné. Třeba zrnka soli, v reálu spíše hrudky soli, jsou připomínkou zrození Afrodíty v moři, granátová jablíčka naleží k Persefoně a někdy i Afrodítě, větévky fíkovníku k Dionýsovým obřadům. Mnohopupíkaté koláčky se zde ocitají ve společnosti poměrně zásadních obřadních reálií, ale v celkově přehlíživém výčtu. Nutno ovšem zbystřit pozornost, protože o několik řádků výše Kléméns citoval Hérakleitův fragment B 14 a celá další pasáž je tím ovlivněna (22,2):

 

„Komu věští Hérakleitos z Efesu? Tulákům noci: mágům, bakchům, lénám, mystům; jedněm hrozí tím, co bude po smrti, druhým věští oheň. Jsou [totiž] bezbožně zasvěcováni do mystérií obvyklých u lidí.“

 

Úvodní Kléméntova řečnická otázka říká, že následujícímu výčtu postav Hérakleitos spílá. Především mágům, což ještě nejsou nějací čarodějníci, nýbrž zoroastrovští kněží (u Hérakleita jde o nejstarší výskyt toho slova v řecké literatuře, navíc zcela ojediněle spolu s bakchy a mysty). Kléméns převzal citovanou Hérakleitovu kritiku obvyklého zasvěcování, jenom ji prohlubuje na kritiku celého řeckého náboženství. Několik řádků pak Kléméntovi zabere další kritika pohanství, až ocituje pasáž s koláčky, která možná volně navazuje na další Hérakleitův kontext. Ukazuje, s jakou snůškou předmětů to obvyklé zasvěcování do mystérií pracuje.

Klémentem citovaný Hérakleitův zlomek B 14 jsme v článku Papyrus Derveni, nové fragmenty Hérakleitova spisu (a možná i Potápěče) potkali jako součást témat, jejichž parafrází byl ve sloupci XX uvozen jiný dříve neznámý Hérakleitův fragment.

Odkud se ty koláčky vzaly

Jde o menší kulaté koláčky, řecky popana. Jenže mnohopupíkaté, popana polyomfala, jak poněkud ledabylou dikcí píše Kléméns. Do nedávné doby jsme žádný starší doklad neměli. (Tentýž text máme ještě ve výpiscích z Kléménta u Eusebia, Praeparatio II,3,39, ale to není zajímavé.) Nález Papyru Derveni naše koláčkové obzory podstatně rozšířil. Podstatné je, že v celé obrovsky obsáhlé řecké literatuře se mnohopupíkaté koláčky nikde jinde nevyskytují. Reprezentativní Thessaurus Linguae Graecae, který zahrnuje texty tisíců autorů, to díky své digitální podobě umožňuje tvrdit s rozumnou jistotou.

Oba zdroje koláčků pracují ve svém blízkém kontextu s Hérakleitovým dílem, případně s nějakým komentářem k Hérakleitovi. Co kdyby ty koláčky pocházely od něho? Typicky hérakleitovská je už aliterace, tedy náslovný rým (v daném případě po-, po-), používaný i v próze. Aliterace není v řeckých textech častá, zato u Hérakleita je jednou z typických stylistických figur.

Proč by se však Hérakleitos zabýval takovými zvláštními koláčky? Nutno vědět, že plurál u něho mívá pejorativní význam. „Jeden je pro mě za tisíce“ (B 49), zatímco „řeči mnohých“ nic nepoznávají (B 108). „Mnozí si neuvědomují věci takové, jaké jsou, když se s nimi potkávají; ani když se o nich poučí, nerozpoznávají je; ale sami pro sebe se domnívají“(B 17). Dav si žádá množství a také je produkuje, dokonce i pokud jde o mínění. U Hérakleita najdeme i jiné velice nezvyklé kompozitum s oním mnoho: „Mnohoučenost (polymatheia) rozumu nenaučí“ (B 40). Když vezmeme v úvahu Hérakleitovu kritiku dobového náboženství jako davových prožitků a zásvětních pojistek, jsou mnohopupíkaté koláčky pěknou ironií. Jako kdyby mnohočetnost mohla zvýšit obřadní účinek. A ještě má být těch koláčků mnoho, neboť, jak praví Papyrus Derveni, duší je také mnoho. Papyrus má jiný slovosled: polyomfala ta popana. Působí archaičtěji a autentičtěji.

Zdá se, že Papyrus Derveni uchoval věrněji Hérakleitovu dikci. Ostatně, už od předchozího sloupce sleduje herakleitovská témata. Ony koláčky prý obětují mágové na usmíření duší, kterým bylo ukřivděno. Hérakleitův zlomek s mágy (B 14) je v papyru probírán ve sloupci XX. Obrovský rozdíl je ovšem ve vyznění, to je v Papyru Derveni pozitivní, nikoli ironické.

U Kléménta je tomu přesně opačně. Mnohopupíkaté koláčky dost odbývá v rámcovém výčtu objektů při kritice pohanství, mágy zmiňuje citací Hérekleitova zlomku B 14. Zato pokračuje v herakleitovské ironii a kritice, dokonce ji svým typickým způsobem přešvihává.

Dalo by se to shrnout tak, že Hérakleitos a Kléméns si z těch mnohopupíkatých koláčků dělají srandu, zatímco text Papyru Derveni (časově mezi nimi) je chválí. Tím pádem se ovšem vkrádá pochybnost, protože by to byl snad jediný případ, kdy výklad na Papyru Derveni nejde Hérakleitovi „po srsti“, což se mu jindy přes jeho naivitu daří. Navíc zde ty mnohopupíkaté koláčky nejsou označeny onou čárkou, která v papyru značí citát. Proti takovým pochybnostem ovšem mluví, že autor komentáře z Derveni v tomto místě nepracoval přímo s textem Hérakleita, ale s nějakou svodkou nebo komentářem k němu, možná s Potápěčem. S komentováním orfické básně začne až v následujícím sloupci, takže i ty mágy nejspíš má z herakleitovského zdroje. Taková mezivrstva mezi doslovným Hérakleitem a vlastním komentářem je pro text na Papyru Derveni typická. Ve výkladovém kontextu papyru jde o (alegorický?) popis rituálu, který možná není zcela vymyšlen, nýbrž poskládán z prvků různých rituálů, které autor znal nebo o nich alespoň četl, v tomto případě si ovšem nevšimnul ironické dikce svého pramene.

##seznam_reklama##

Závěr

Můžeme tedy uzavřít, že mnohopupíkaté koláčky pocházejí od Hérakleita a mínil je ironicky, možná si je dokonce vymyslel jako příkladnou pitomost. Nějakým prostřednictvím (třeba Délského Potápěče) se dostaly do Papyru Derveni a taky ke Kléméntovi. Vysoká míra jistoty je opřená o zaryté mlčení ostatní obří řecké literatury. Pravděpodobnost tohoto výkladu těžko kvantifikovat, byť je velká. „Mnohopupíkaté koláčky“ jsou velice vážným kandidátem na Hérakleitův přímý zlomek! Bohužel o nich nevíme o moc víc, než že byly původně míněny ironicky. Autor komentáře z Derveni a mnohem později Kléméns z Alexandrie sáhli po stejném nebo aspoň podobném textovém pramenu kvůli svým specifickým myšlenkám, takže se v jejich dílech onen zdroj projevil co do významu u každého jinak, ale klíčové slovo uchovali oba, Papyrus Derveni možná doslovněji.

Zdobení koláčů. Nic mnohopupíkovatějšího jsem na Wikimedia Commons nenašel. Kredit: Chmee2, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Okaté koláčky, prý masopustní. Simtany, část obce Pohled na Vysočině. Kredit: Pohled 111, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Naše země patří mezi koláčkové velmoci, přesto ale žádné mnohopupíkaté nemáme. Na Moravě se dělají „dvojctihodné“, s dvojí náplní, ale „mnohoctihodné“ asi ne. Máme však okaté.

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010, s. 331-338.

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Pavel Mervart 2011. (Text, překlad a studie.)

Kléméns Alexandrijský: Pobídka Řekům. Překlad a studie Matyáš Havrda. Praha: Herrmann a synové 2001. (Protreptikos.)