Od Kantova narození uplyne letos 22. dubna 300 let. To je vhodná záminka k pokusu se pokud možno po dobrém vypořádat alespoň s částí jeho myšlenkového dědictví. Pro školní filosofy je to kanonický autor. Znám však i přírodovědce a počítačové vědce, kteří jeho filosofická díla čtou jako cvičení v možnostech a limitacích lidského myšlení a ve způsobech argumentace. Kromě toho Kant sám v mládí významně přispěl i k přírodovědným novinkám, zvláště v astronomii. A k dovršení souvislostí se stalo, že nedávno zemřel velký znalec Kanta a mimořádně vlídný člověk, Milan Sobotka (1927–2024), který se v 90. letech upřímně snažil, aby mi tohoto filosofa nějak polidštil.

 

Immanuel Kant (1724–1804) se narodil v Königsbergu, v Königsbergu vystudoval filosofii, přírodní vědy a matematiku, nějakou dobu se živil jako učitel a pak vychovatel v okolí Königsbergu, potom na univerzitě v Königsbergu přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku, ale také fyziku, geografii a antropologii, až se stal řádným profesorem logiky a metafyziky, a v Königsbergu také zemřel. Město, s nímž byl jeho život tak těsně spjat, mělo a má i jiná jména. Kdysi v raném středověku Sambia, sídlo dávných Prusů. Ty bychom neměli plést s německými „Prušáky“, bylo to baltické Východní Prusko, kdysi etnicky blízké dnešní Litvě. Po násilné christianizaci získalo město řadu jmen: Královec, Królowiec, Königsberg, až se po vysídlení Němců po 2. světové válce stalo ruským Kaliningradem. Kant žil v německé epoše města, ovlivněné východopruským dědictvím. Jeho filosofické i obecně kulturní kontakty ovšem překvapivě často mířily do Anglie, Skotska a Skandinávie.

 

Fasety zvláštního génia

Immanuel Kant rozhodně nebyl mužem dvou tváří. Byl pevně z jednoho kusu. Přesto měl jeho vnější projev více dimenzí, od pedanta po vtipálka, od odtažitého učence po lva salonů, od přírodovědce po moralistního filosofa, od téměř mystika po přísně racionálně uvažujícího kritika.

 

Říkalo se, že v Königsbergu si pekaři seřizovali domácí hodiny podle průchodu Kanta kolem toho či onoho rohu univerzitního bloku. Na svou ranní procházku totiž vyrážel před svítáním s naprostou pravidelností, synchronizovanou s kvalitními hodinami. Jeho sluha mu pokaždé připravil verzi límce podle odečtu venkovního teploměru, neboť Kant býval velice často churavý. Jeho přesně pravidelná procházka ovšem nesouvisí se známým matematickým problémem „Sedm mostů města Královce“, tak daleko se Kant nevypravoval, onen problém řešil Euler, a to na dálku, matematicky, nikoli experimentálně. Jiná verze praví, že Kant sice vstával v 5:00, leč na pravidelnou procházku se vypravoval odpoledne, takže hodiny pekařů musely do rána synchron nějak přibližně udržet.

 

Také se říkalo, že Kantovy vtipy a historky byly tak břitké, až dámy v königsberských salónech omdlévaly. Profesor Sobotka mi jednou vyprávěl typický Kantův vtip. Moc jsem se nenasmál, ale atmosféru doby a salonního prostředí charakterizuje: „V americkém městečku Indián koupí pivo (je v láhvi na patentní uzávěr), uváže ho k sedlu a cválá žhavou prérií, aby lidu svého kmene ukázal, co pijí bílé tváře. Po poledni ho napadne, jestli ho bílé tváře nepodvedly, musí se pro jistotu podívat a ochutnat. Otevře uzávěr a pivo celé prudce vypění. Indián se je marně snaží nacpat rukama zpátky do láhve.“ V Königsbergu se prý tehdy všichni smáli jak pominutí. Inu jiná doba, jiný humor.

Ještě se říkalo, že Kant byl svérázný vynálezce. Prý si dal patentovat například podvazkový pás, samozřejmě pánský, neboť nestrpěl, aby se mu shrnovaly ponožky, to by v Königsbergu budilo veřejné pohoršení. Nevím, jestli je to pravda, nepodařilo se mi to ověřit.

A v Mistrovi a Markétce od Michaila Bulgakova je charakterizován jako „všetečný stařec Immanuel“, neboť si povážlivě pohrával s důkazy boží existence.

Astronomické předtuchy: „Hvězdné ostrovy“ a vznik Sluneční soustavy

Kanta zajímala velká časová škála vývoje vesmíru. Jeho raná práce o dlouhodobých změnách rotace Země byla oceněna Akademií věd v Berlíně. V kosmogonické souvislosti ho zajímala každá velká měřítková škála, takže i rozměrová. Všimněme si alespoň dvou témat Kantova spisu Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels (Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes) z roku 1755, totiž galaxií a vzniku Sluneční soustavy. Obecným rámcem díla je statut přírodních zákonů a dějinný pohled na svět, v němž se uplatňují. Velice dlouhodobé působení dnes vypozorovaných přírodních zákonů dostačuje k výkladu pozorovaného světa.

V 18. století pojem „mlhovina“ sdružoval rozličné objekty, pokud vypadají jako mlhoviny, nejen mlhoviny v našem smyslu slova, navíc i ty jsou různých typů. Slavný Messierův katalog však začal vznikat až roku 1758, a to kvůli vyloučení záměn s kometami. (Dokonalejší pak roku 1782 vydal William Herschel, který už chápal i povahu Galaxie.) Cesta k pochopení, že některé ze zdánlivých „mlhovin“ jsou ve skutečnosti nepředstavitelně vzdálené samostatné galaxie, byla náročná. Specifickým středním členem takových úvah byla viditelná Mléčná dráha, tedy všem známý světelný pruh, který se našim očím jeví jako rozsáhlá svítící mlhovina, ale už maličkým dalekohledem vidíme, že jde o obrovské množství málo jasných hvězd, tedy hvězd výrazně vzdálenějších, než jsou ty v našem bližším hvězdném okolí, jaké září na většině oblohy. Dnes víme, že jde o sousední rameno naší Galaxie. Naopak skutečné mlhoviny zůstanou mlhovinami i při velkém zvětšení, jsou to opravdu jen oblaky plynu a prachu, i když některé v sobě mohou obsahovat vznikající hvězdy, což je třeba v M42 v Orionu docela názorně vidět. Problém byl s útvary typu „mlhoviny“ M31 v Andromedě, tvaru elipsy. Reálně je to sousední spirální galaxie, ale rozlišit v ní jednotlivé hvězdy dokázala až přístrojová technika raného 20. století.

 

Už roku 1750 se Thomas Wright pokusil popsat, jak působení gravitace podle Newtonova zákona vytváří z hvězd pás Mléčné dráhy, tedy nějak strukturovaný disk. Kant tuto myšlenku zobecnil. Mléčná dráha je část našeho domácího „hvězdného ostrova“, zatímco některé z „mlhovin“ jsou ve skutečnosti jinými hvězdnými ostrovy, které pozorujeme z velké dálky. Podle úhlu, z jakého je pozorujeme, vidíme různé elipsy až kruhy, což odpovídalo dobovým pozorováním. Naše představa o vesmíru tím doznala zásadního zvětšení velikosti a získala také novou úroveň tvarové strukturace. Tou novou úrovní jsou „hvězdné ostrovy“, resp. „ostrovy světů“, tedy rozličné galaxie. Slovo svět Kant občas užívá ve významu Sluneční soustava. Každý z „hvězdných ostrovů“ je domovem obrovského množství takových soustav, analogických s naší Sluneční soustavou.

 

Kant se zabýval také vznikem Sluneční soustavy. Znal Swedenborgovu práci z roku 1734, která popisuje její pravděpodobný vznik z mlhoviny. Plyn se působením rotace postupně zplošťuje na disk a působením gravitace se hroutí, uprostřed vzniká hvězda a kolem planety. Kant si uvědomil, že v tomto případě jde opravdu o mlhovinu uvnitř „hvězdného ostrova“, uvnitř galaxie. Dnes je tento výklad nazýván Kantova-Laplaceova teorie vzniku Sluneční soustavy, neboť Laplace ji o více než generaci později zjednodušeně zopakoval – a byl to právem slavný matematik, ne filosof jako Kant ve zralém a pozdějším věku, natož jasnovidec jako Swedenborg ve stáří. S upřesňováním této teorie je stále dost práce.

Velice podobnou hypotézu o vzniku Sluneční soustavy z rotujícího oblaku plynu a prachu popsal už Anaxagorás v polovině 5. století před n. l., jenže ještě geocentricky. Vyslovil dokonce i tezi, že aktuální stav přírody je vyložitelný dlouhodobým působením přírodních sil, které vidíme i dnes. Viz článek Anaxagorás jako astrofyzik. To už tak bývá, že objevy se často jmenují po někom jiném. Nejde o krádež ani projev neúcty. Podobně najdeme Celsiovy zákony už u Anaximandra (6. století před n. l.) a Hérakleita; Gaileiho princip relativity a Gaileiho transformaci u Plútarcha a ve školní části řeckých hermetických spisů (2. století n. l.), dokonce jako školní samozřejmost. Za objevitele je často považován až ten, kdo téma uvedl do novověké vědy a ve formalismu podobném tomu, jaký dodnes užíváme. Někdy je tomu ovšem naopak, objev může být připsán i mnohem staršímu domnělému autorovi. Například Thalétova věta je skoro jistě o něco pozdějšího původu a Thalétovi (6. století před n. l.) byla připsána jenom proto, že je právem považován za původce řecké geometrie.

 

Kritika čistého rozumu a metafyzika

V jeho středním věku se s Kantem cosi událo. Někdy se píše o dlouhé tvůrčí pauze, jindy o velice dlouhé přípravě dalšího díla. Vypadá to na obrat od přírodovědy k filosofii a morálce, ale bude to složitější. Do svých 31 let psal astronomická a jiná přírodovědecká díla, zato ve svých 57 letech vydal slavnou Kritiku čistého rozumu. Jenže už v době svých přírodovědných zájmů napsal i Nové objasnění prvních principů metafyzického poznání, které předznamenává jeho další práce. Pro Kanta bylo typické, že se už při konkrétních přírodovědných zkoumáních zaměřoval na reflexi předpokladů našich pozorování i úvah – a současně hledal další teoretické zobecnění. Obrat od konkrétních přírodovědných zkoumání ke zcela obecným problémům poznání byl završením těchto tendencí, což vyžadovalo dlouhé úsilí.

 

Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft, 1781) chce být přísně racionální dílo vymezující možnosti našeho poznání, totiž jeho před-empirické a empirické podmínky. Bez empirie nelze nic na světe poznávat, jenže bez čehosi před-empirického podle Kanta také ne. Tím před-empirickým nemyslí nic duchařského, nýbrž naši schopnost orientovat se v bezbřehém proudu smyslových vjemů („počitků“) a náležitě je sdružovat. V zásadě jde o jednoduché matematické principy a zvláště o nějakou osnovu („apriorní formu vnímání“) prostoru a času, do níž ony vjemy začleňujeme. Z apriorních možností a mezí našeho poznání se nemáme jak vymanit. Tradiční metafyziku Kant kritizuje jako nelegitimní, včetně důkazů boží existence (viz článek Co dokazují důkazy boží existence). „To, co se (…) nazývalo metafyzikou, bylo vyvráceno z kořene a vymizelo z vědy.“ V díle Prolegomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou (1783) se však pokusil o nové založení metafyziky. A v Kritice soudnosti (1790) píše o „formální účelnosti přírody“. Kant demaskoval starší metafyziku, ale vymyslel novou. Obojí sehrálo velkou roli.

##seznam_reklama##

Kategorický imperativ

Morálními tématy se Kant zabýval už v Kritice čistého rozumu, avšak roku 1785 jim věnoval samostatný spis Základy metafyziky mravů. Východiskem je, že člověk není na světě kvůli příjemnosti, nýbrž má jednat „z úcty k zákonu“, upřednostňovat povinnost, tzv. imperativy. Člověka chápe v novověkém duchu, tedy jako racionální svobodnou bytost. Tak se Kant spolu s jinými podepsal na tom, že dodnes řada lidí nedoceňuje tenzi všeho živého k příjemnosti, co všechno kvůli ní živáčkové s chutí podstupují, dokonce i rizika, aby si užili, v dobrém i ve zlém. A také na prohloubení propasti mezi lidmi a ostatními živočichy.

 

Mezi všemi možnými imperativy vyniká tzv. kategorický imperativ, ničím dalším nepodmíněný a naprosto obecný, „nutný postulát praktického rozumu“, prostě „maxima“. Tímto krkolomným pojmoslovím chce Kant opět zobecnit cosi empirického a všem známého. V tomto případě chce zobecnit tradičně známá moudra typu „Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.“ Nebo „Jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou.“ Někdy se tomu říká Zlaté pravidlo. Najdeme je ve velice mnoha kulturách, napříč kontinenty a náboženstvími. Kantovi ovšem nestačí, hledá teoretickou formulaci. S trochou cynismu to lze popsat jako přerod moudrých pohádek v diskutabilní obecnou formální poučku. Kategorický imperativ Kant formuluje několika způsoby:

 

Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným (jakoby) přírodním zákonem.

Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.

Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. (To je asi nezajímavější výklad.)

O platnosti těchto formulí nejsou vždy přesvědčeni ani lidé, kteří původní „Zlaté pravidlo“ velice ctí. Tradiční moudro bylo tak samozřejmé a v dobrém smyslu slova naivní, že slušný člověk je nehodlá chytat za slovo, natož s ním polemizovat. Nová formulace, která si nárokuje obecnost a apriorní platnost, tedy nezávislou na zkušenosti, ovšem k chytání za slovo přímo nabádá. Problém je v tom, že jsme lidé různí, a přísná formulace neumožňuje ono snadné přesazování do jiných poměrů, jako ji umožňuje ono prý vágní Zlaté pravidlo. Dalším problémem je Kantovo přesvědčení, že naše jednání je vždy založeno volbou a vůlí, dokonce že posouzení „mravní hodnoty“ se vztahuje k oné racionální volbě, nikoli k výsledku.

S kritikou moralizování je problém, neboť nechtěně působí jako obhajoba zločinné zpupnosti. S prosazováním mravnosti i s vědou o ní je to ovšem taky komplikované. Kant se pokusil o „univerzální“ a „racionální“ etiku, založenou na kategorickém imperativu. Úplnou teorii morálního zákona představil roku 1788 v díle Kritika praktického rozumu. Odtud pochází i často uváděný citát, výtečně charakterizující Kantovu mentalitu:

Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Kantův odkaz

V rámci dějin astronomie je to jasné. Ale co s Kantovou filosofií? Kritika předpokladů poznání je velice podnětná, ale co s morální filosofií a s novou metafyzikou? Vždyť je plodem jednostranné důvěry v odklon od slastí i strastí života. Svoboda, nesmrtelná duše a bůh se stávají „postuláty praktického rozumu“, tedy čímsi, co nelze dokázat ani popřít, ale bez čeho prý nelze mravně jednat.

 

Ve starší metafyzice byl bůh zdrojem přírodních a morálních zákonů, nyní má být apriorním předpokladem funkčnosti těch morálních (což poněkud připomíná Anselmův „ontologický důkaz“ boží existence). Skalní racionalista se bez lecčeho z toho obejde – a zbožný člověk zase bez Kantovy koncepce praktického rozumu. Inu, vrcholný plod moralistní větve osvícenství. Není divu, že Schopenhauer, Nietzsche a Freud přišli s důkladnými kompenzacemi. (Zlé jazyky to vidí tak, že zatímco Swedenborg se na stará kolena chudák pošetil a vrhnul se na jasnovidectví, tak Kanta už krize středního věku přivedla ke konstrukci morální metafyziky.)

 

Kant přispěl i k tomu, že mnoho lidí vidí přímou spojitost mezi morálkou a náboženstvím, ač k ní není moc důvodů, alespoň pokud pojem náboženství nezúžíme na pietismus. Dodnes si lze zapsat kurzy typu „Etika a náboženství“. Dokonce i část ateistů oceňuje náboženství alespoň pro jeho morální roli. To je naivní.

Immanuel Kant byl ovšem skalní poctivec, přísný v teoretickém myšlení a přísný na sebe. Možná se mu podivně vymstila ta přísnost na sebe, přetavená do kultu povinnosti. Jenže bez Kanta těžko chápeme řadu myšlenkových předností i zadností v následujících stoletích. Vstřícnější výklad Kantova pozdního díla by snad mohl podat někdo povolanější.

Literatura

Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu. Praha: Oikúmené 2001, 2018.

Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu. Praha: Svoboda 1996, Oikúmené 2023.

Immanuel Kant: Kritika soudnosti. Praha: Oikúmené 2015.

Immanuel Kant: Prolegomena ke každé příští metafyzice. Praha: Josef Pelcl 1916 (on line), Svoboda 1992.

Immanuel Kant: Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda 1990, Oikúmené 2014.

Immanuel Kant: Sny duchovidcovy: vyloženy prostředkem snů metafysiky. Praha: Hejda & Tuček 1919. (Kantova kritika Swedenborga.)