Každý ví, že Prokop Diviš vynalezl bleskosvod, i když to myslel jinak než Benjamin Franklin, a že jej instaloval někde u Znojma. K tomu ale vedla dlouhá cesta, vždyť se roku 1698 narodil jako Václav Divíšek, a to ve východních Čechách, v Helvíkovicích, což je dnes součást Žamberku.

 

Obrozenci obdařili Znojmo titulem Moravské Théby. Asi spíše kvůli vínu jakožto krvi Dionýsa než kvůli slavným tragédiím, leč společným jmenovatelem je také role blesku. (Na Moravské Athény to dotáhla Moravská Třebová, na Hanácké Athény Kroměříž.) V Thébách byl, jak známo, počat Dionýsos, když Zeus navštívil tamní princeznu Semelé v podobě blesku. Jelikož to nepřežila, byly s Dionýsovým donošením, narozením i výchovou značné problémy, viz článek Obtížné porody Diovy: Narození a výchova Dionýsa.

Dionýsos je „bůh, který přichází středem“, „bůh vždy znenadání přicházející“, bůh, který „přichází a tluče“. Stejně jako v Ježíšových podobenstvích přitom platí: „Běda tomu, kdo neotevře!“ Kdo otevře, ten se podílí na vinném kmeni a kalichu, jenž spojuje vše božské a lidské. Kdo se však brání vlastní přirozenosti a božímu působení, ten „marně kope proti bodci“, jak říká Eurípidés v tragédii Bakchantky, zasvěcené Dionýsovi, a tatáž slova slyší z nebe i apoštol Pavel z Tarzu na cestě do Damašku (Skutky 26,14).

 

V 22 letech vstoupil Václav Divíšek do premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, asi proto, že ten zaplatil jeho studia na jezuitském latinském gymnáziu ve Znojmě, a navíc chtěl dál studovat. Jeho otec zemřel, když mu bylo 16 let. Opat Vincenc Wallner mu dal řeholní jméno Prokop. Nejspíš měl na mysli svatého Prokopa, svérázného sázavského opata z úsvitu českých dějin, i když by mohl mínit třeba taky svatého Prokop(i)a z Gazy. V řečtině toto jméno (Prokopios) značí cosi ve smyslu postupu až pokroku, Průkopník. Náš novic ovšem nezůstal jen u přijetí tohoto řádového jména, leč změnil si také příjmení, na Diviš. Snad proto, že už vyrostl a dospěl, nechtěl zůstat Divíškem. U vzdělance a vynalézavého ducha jeho formátu však nejspíš hrála roli i slovní hříčka. Vynecháním zdrobnění získal příjmení vskutku vznešené. Diviš je počeštěnou podobou jména Dionýsos, a to prostřednictvím tvarů Dionýsios a Denis. To už souvisí s Athénami a Paříží.

 

Velkosvětské intermezzo

Dionýsios je běžné řecké jméno, znamená „Dionýsovi náležející“. Když v polovině 1. století kázal Pavel z Tarzu na athénském Areopagu, stal se jeho učedníkem jistý Dionýsios (Skutky 17,34). Pod jménem tohoto Dionýsia Areopagity se dochovaly mystické spisy, například O nebeské hierarchii, tedy o uspořádání andělů. Reálně vzato jde ale o křesťanskou předělávku Proklovy novoplatónské filosofie, sepsanou v raném 6. století.

Rukopis tohoto souboru daroval roku 827 papež Michal císaři Ludvíkovi Pobožnému. Na Západě byl za autora považován francký patron sv. Dionýsios, tedy St. Denis, snad díky legendě, podle které se Dionýsios Areopagita stal už v 1.století apoštolem Galie. Opat Hilduin z kláštera St. Denis (a také irský filosof Jan Eriugena) tyto spisy už v 9. století přeložili do latiny. Mniši slavného benediktinského kláštera Saint-Denis u Paříže (dnes předměstí Paříže) ztotožnili s Dionýsiem Areopagitou také svého patrona, pařížského biskupa a mučedníka z 3. století. Onen biskup byl prý sťat pohanskými Galy na Montmartru asi roku 250, ale k úžasu všech přihlížejících nebyl na místě mrtev, nýbrž vzal svou hlavu do rukou a nesl ji několik mil na sever, na místo budoucí baziliky Saint-Denis, kde označil místo pro chrám a teprve potom padl mrtev. To nějak souvisí s keltským kultem hlav a jejich přenášení. Roku 1121 logik Pierre Abélard zpochybnil ztotožnění patrona Saint-Denis s řeckým Dionýsiem Areopagitou i existenci několika z těch Dionýsiů nebo Denisů, česky tradičně Divišů. Historická kritika mnichy velice rozčílila a brilantní leč excentrický logik byl nucen opustit tento klášter, jenž mu do té doby poskytoval azyl.

 

Krocení blesků v okolí Moravských Théb

V klášteře v Louce Prokop Diviš vystudoval filosofii, pak teologii na univerzitě v Salzburku a ještě doktorát filosofie v Olomouci. Do filosofie tehdy spadala nejen filosofie jako taková, ale i všeobecné úvodní studium (něco jako bakalářské), a na odbornější úrovni také většina přírodních věd, zbylé se pěstovaly na medicíně a na „inženýrských školách“, tedy technikách, zpočátku prý často vojenských a v patronaci jezuitů.

Roku 1736 byl jmenován farářem v Příměticích u Znojma, ty patřily do rajonu kláštera Louka u Znojma. Správa okolních farností patří k řeholi premonstrátských kanovníků. Tak se stalo, že se svými pokusy s elektřinou zabýval právě v obci, ve které je obrovský křížový vinný sklep, snad z roku 1600, v té době asi užívaný k jiným účelům. Možná bydlel nad ním. V polovině 18. století jezuité sklep obnovili a rozšířili, prý na jeden z vůbec největších, dnes ho využívá firma Znovín.

Diviš experimentoval se statickou elektřinou, srovnával nebeský blesk s uměle vytvořenými pozemskými blesky, a postavil bleskosvod. Udržoval kontakty s vědci své doby, mimo jiné si dopisoval s Leonhardem Eulerem a své experimenty představoval také ve Vídni.

Dejme teď slovo obrozeneckému spisu:

 

Non laudate Iovem gentes! quid vester Apollo? – Iste magis Deus est fulminis atque soni!

Nechvalte už Dia národové! Kdo je váš Apollón? – Tenhle [tj. Diviš] spíše je bohem blesku i hudby!

Karel Lotrinský ho po čtyři týdny u sebe podržel, aby mu ukázal zvláštní způsob blesku elektrického (specialem modum fulminis electrici), což zdá se nasvědčovati, že uměle napodobil blesk; též pro něho hotovil různé přístroje pro pokusy elektrické.

Za svého pobytu ve Vídni byl u jesuity P. Františka přítomen pokusům elektrickým před četným posluchačstvem. Diviš, chtěje ho poškádliti, nastrkal do přední části své paruky přes 20 ostrých hrotů a při pokusech se ku předu naklonil, jako by lépe chtěl viděti, a tím způsobem pokusy zmařil, odváděje s předmětů elektřinu. Již v tu dobu r. 1750 měl myšlénku, podobným způsobem odníti elektřinu mrakům bouřkovým a učiniti je neškodnými. Myšlénka jeho byla, četnými se zemí vodivě spojenými hroty zvolna odelektrovati mraky tím, že by se elektrický oheň mraků s přirozeným ohněm země vyrovnaly. Teprve v druhé řadě měl stroj blesk sváděti do země, kdyby do něho sjel. Konečně přikročil k provedení a postavil první hromosvod dne 15. června 1754 nedaleko svého příbytku. Nazval ho strojem meteorologickým. Jest popis v rukopise v olomúcké studijní bibliotéce s nápisem: Descriptio machinae meteorologicae. Na ponoukání závistivých odpůrců Divišových přišli na podzim r. 1759 k němu venkované z okolí žádajíce, aby stroj odstranil, že prý jest příčinou sucha toho léta panovavšího. A když jím nevyhověl, strhli dne 10. března 1760 násilně řetězy, a bouře v následující noci svrhla kříž stroje. V létě na to, kdy bouřky na polích a vinicích mnoho škod způsobily, prosili ho opět, aby stroj znova postavil, avšak na radu opata Herm. Mayera jim nevyhověl. Stroj pak přišel do louckého kláštera.

 

Divišova machina meteorologica nebyl hromosvod v dnešním slova smyslu, i když tuto roli také zastal. Měl odsávat elektrický náboj z mraků a tím trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, předcházet vzniku výboje. Základem byl vodorovný železný kříž na 15 m vysokém stožáru. Ramena kříže byla doplněna kratšími vodorovnými tyčemi, na kterých bylo vodivě připevněno 12 kovových krabic, v nichž bylo v silné vrstvě železných pilin zasazeno celkem asi 400 ostrých kovových hrotů čnících k obloze. Celá konstrukce byla vodivě spojena se zemí také třemi napjatými řetězy, které jistily statiku „stroje“.

Elektřina a hudba – Denis d'Or, tedy Zlatý Dionýsos, resp. Zlatý Diviš

Prokop Diviš byl také výtečný hudebník. Především se ale vyznamenal konstrukcí unikátního hudebního nástroje, který pojmenoval po svatém Denisovi, Diviši, alias Dionýsiovi, Dionýsovi nebo po sobě, jak chcete.

 

Šlo o nástroj na bázi klavíru, jenže s vícero klaviaturami, jejichž rozličným šaltováním se podobně jako u varhan docilovalo různých barev zvuku, takže nástroj dokázal zastoupit celý orchestr. Už to samo budilo značnou pozornost. Diviš to ovšem ještě zdokonalil. Věřil totiž, že elektřina procházející strunou dodá tónu nebeský nádech. Dalším bonusem nového hudebního nástroje bylo vzdálené tlačítko, kterým mohl Diviš dát malý elektrický šok hráči, když nebyl spokojen s jeho hrou.

Statickou elektřinu vyráběl pomocí stroje zvaného elektrum, který sám navrhl a prý i vyrobil. Rotující skleněná koule se třela o telecí kůži. Náboj uskladňoval v leydenských láhvích, tedy v kondenzátorech, takže během hry nebylo třeba točit klikou, alespoň ne nepřetržitě. Dejme opět slovo obrozeneckému oslavnému spisu:

Vedle elektřiny Diviš též hudbou se zabýval, která v klášteře louckém po staletí byla horlivě pěstována. V dobu sestrojení hromosvodu připadá také vynalezení znamenitého hudebního nástroje, který podle svého jména rodného nazval Denis d'or (zlatý Diviš). První o něm zmínka děje se v dopise Oetingera r. 1753. Měl 14 klaviatur, většinou dvojnásobných, jejichž kombinováním docílilo se přes 150 druhů harmonií. Jakkoli jen strunami tóny vydával, přece různé nástroje, jako harfu, klavír, lesní roh, fagot, klarinet a j. mohl napodobiti. Diviš vedl též elektřinu strunami maje za to, že se tóny tím stanou čistšími, a zvláštním zařízením dostal hráč ránu, kdykoli se Divišovi zachtělo. Denis d'or vzbudil svého času velikou pozornost nejen v Rakousku a Německu, nýbrž sláva jeho i do Polska pronikla. Euler si vyprošoval podrobný jeho popis, Lud. Fricker o něm psal v Tubinských zprávách učených. Pruský princ Jindřich nabízel zaň značný peníz, avšak za vyjednávání Diviš zemřel. Po jeho smrti přišel nástroj do kláštera.

Česká Wikipedie je v počtu klaviatur střídmější, prý byly jen tři, napojené na pedálový systém. Těžko říct. Strun prý bylo 790. Potvrzuje však nadšení, jaké při osobní návštěvě pojal Johann Ludwig Fricker, i jeho obdivnou zprávu v Tübingische Berichte von gelehrten Sachen, XXX, červenec 1754, 395. Denis d’Or prý tak moc okouzlil i císaře Josefa II., že při konfiskaci majetku rušeného kláštera v Louce roku 1784 nařídil, aby byl nástroj převezen ke dvoru do Vídně, kde na něj koncertoval řeholník Norbert Weiser. Přesto se nedochoval, jeho stopy končí v Prešpurku, tedy v Bratislavě.

Léčba elektřinou

Prokop Diviš se zabýval také elektrickým léčením revmatismu a ochrnutí, což popsal ve spise Magia naturalis. (Tento název byl ještě stále tradičním titulem přírodovědných spisů, aniž by se jednalo o magii.) Nešlo o nějakou iontoforézu, i když ta se v oné době taky rodila, o čemž Diviš nejspíše věděl, nýbrž o působení statické elektřiny. Prý pozoroval její blahodárný vliv na léčení různých forem ochrnutí, revmatismu a svalových křečí.

Léčba probíhala tak, že na podstavec z dobře vysušeného bukového dřeva byla na izolátorech postavena další deska pokrytá vlněným koberečkem, na kterém stála židle a na ní seděl nemocný. Byl tedy důkladně izolován od země. K přenosu náboje Diviš použil kovové tyčky opatřené kuličkou, zasazené do dobře izolované rukojeti. Tyčky byly vodičem spojeny se zdrojem elektřiny. Zdá se, že nemocný měl být spíše nabíjen statickým nábojem než vystavován průtoku proudu. Nevíme, zda byl nabíjen kladně nebo záporně. Nevíme ani, jak mírně nebo rázně probíhalo vybíjení pacienta.

Léčením si Diviš popudil lékaře, lékárníky i církevní kruhy, přestože využití elektřiny k terapii konzultoval s dvorním lékařem císařovny Marie Terezie Gerardem van Swietenem (1700–1772), který jeho postup velmi oceňoval.

Budiž nám Bůh milostiv, bohové milostivi, bohyně milostivy

Vládcem blesku býval Zeus, patronem hudby Apollón a Dionýsos, patronem lékařství Apollón a Asklépios. Podle latinského verše neznámého českého nebo moravského vlastence se v Příměticích patronem toho všeho stal Prokop Diviš, přímo nový Zeus, podle jména nový Dionýsos! Na rozdíl od řady jiných osvícenců se Diviš zřejmě necítil být následovníkem Prométhea.

##seznam_reklama##

Učený farář a někdy až trochu poťouchle působící vynálezce předešel nejen Franklinův bleskosvod, nýbrž i obnovu vinného sklepa v Příměticích. A na jeho počest se zde – a ne na nějakém spáleništi jako v Thébách – objevila také nová vína, mezi nimi i St. Denis d’Or!

Zatím není zřejmé, kdo je v Moravských Thébách v roli princezny Semelé, případně Oidipa. Zjevná je ovšem úcta prokazovaná Dionýsovi ve sklepích v Příměticích, Jaroslavicích a v Šatově, a to reálnějšími prostředky než slovy obrozeneckých veršotepců.

Vinice Šobes ve znojemské oblasti. Kredit: autor článku.

Samec ještěrky zelené (Lacerta viridis), tenhle je ale Rakušák, protože místní se nenechal fotografovat. Kredit: Uoaei1, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z konventu kláštera se stala kasárna, pak jej obsadila vinařská firma, což je jmenovaným božstvům bližší. Na rozdíl od boiótských Théb se u Znojma neusadila sfinga a natrvalo ani drak. Draka spíše roztomile asociují velké ještěrky, asi to bude těmi našimi malými poměry (někdy naštěstí, jindy k vzteku).

Hadi, které lze potkat nejspíš tak kolem vinice Šobes, upomínají na jinou starou verzi mýtu o Dionýsovu narození, totiž o spojení Dia v podobě hada s patronkou země a úrody, Rheou nebo Démétrou; nebo také na příběh o spojení Dionýsa v podobě hada s podsvětní bohyní Persefonou, dárkyní úrody, plodnosti a kultury.

Kolem vinic je přírodní rezervace na kyselém xerothermu, což je dost specifická kombinace, a také zbytky chalkolitického osídlení. Obojí vzdáleně připomíná kykladské vnitrozemí. (To je však strmější, kamenitější, trnitější a hlavně teplejší.)

Literatura

Starší článek Moravské Théby a náš Dionýsos na fysis.cz, online

Prokop Diviš na české Wikipedii.

 

*************************************************************************************************************************************

Post scriptum

Dnem 1. 4. 2023 končí pouze záruka na přesnost a původnost, neboť citovaný obrozenecký text měl autor článku v ruce před drahnými lety, opravdu, ale nyní se mu jej nepodařilo dohledat, natož aby řádně prozkoumal další prameny, takže jen oprášil svůj letitý příspěvek k potěše ctitelů vína (klidně i rozumně zdaněného, hlavně když zůstane tiché).