Řeklo by se, že příroda nás přesahuje natolik, že je vlastně pošetilé zaobírat se definicí embrya, natož revizí či redefinicí embrya. Copak sama definice na faktu něco změní? Embryo přeci zůstane embryem bez ohledu na to, jak ho nazýváme. Bezpochyby pravdivé tvrzení z pohledu biologie. Embryo, a zejména to lidské, je ale nutno definovat také pro potřeby etiky a práva. Zatímco biologická redefinice maximálně přepíše učebnice, právní dopady definice jsou dalekosáhlé zejména pro asistovanou reprodukci.

 

Ale přeci jen, dopřejme si trochu té tradiční definice: v medicíně jsme zvyklí označit embryo jako útvar vzniklý oplozením vajíčka spermií. Tento útvar nazýváme embryem až do konce osmého týdne, kdy jsou založeny základy všech orgánových soustav - následuje fetální období (fetus = plod), které trvá až do narození. Uznejme: ta striktní hranice mezi embryem a plodem je tak trochu uměle vytvořená a sloužící spíše pro potřeby vzdělávání a dorozumívání se mezi embryology. Plod je výsledkem embryonálního vývoje, na tom se v dohledné době nic nezmění, a tak diskuze nad definicí plodu není zdaleka tak vášnivá, jako o embrya. Embryo totiž může vzniknout a vzniká i jinými způsoby než oplozením. A právě to přináší nejistotu do definice embrya.

 

Tuto nejistotu přináší jak jinak než pokrok. Kontroverzní technikou vzniku embrya je již několik dekád metoda přenosu jader somatických buněk (SCNT -somatic cell nuclear transfer). Touto technikou klonování přišla v roce 1996 na svět ovce Dolly, kterou netřeba představovat. Přestože technika nebyla výstřelkem tehdejší doby, rozvířila diskuzi nad možnostmi a zneužitím klonování. Senzační zprávy o narození lidských klonů vzniklých metodou SCNT nebyly nikdy potvrzeny. Dnes víme, že lidské klony mají ve svém embryonálním vývoji nepřekonatelné problémy s genovým imprintingem, a proto jsou taková embrya neživotaschopná. Alespoň zatím, než se naučíme přeprogramovat lidský epigenom tak dokonale, že chyby genového imprintingu u klonovaných embryí opravíme. V kontextu těchto možností je třeba znovu klást otázku, co je embryo? Je to klon vzniklý metodou SCNT? Vždyť embryo nevzniklo oplozením! Lze předpokládat, že embryo vzniklé metodou SCNT nemá šanci na další vývoj, a tak je jeho další potenciál nulový. Je snad možnost dalšího vývoje rozhodující pro udělení statusu embrya?

 

Současné názory se vesměs shodují v tomto: lidské embryo je entitou, která je schopná vyvinout se do lidské bytosti. Konzervativní postoje připojují podmínku vzniku oplozením, ti liberálnější nepovažují způsob vzniku za důležitý. Snad bychom i dokázali pochopit přísnost konzervativců ve snaze ochránit přirozenost stvoření embrya, řekněme početí v nejužším slova smyslu (splynutí vajíčka a spermie). Ovšem ani to není černobílé a v samém oplození najdeme kontinuum: in vitro (tj. mimotělní) oplození snad nebudí takové vášně; podobně intracytoplazmatická injekce spermie do vajíčka snad stále splňuje definici splynutí dvou pohlavních buněk. Problematická se ale může zdát injekce nezralých spermatogenních buněk, která má do spermie poměrně daleko. Extrémním případem je fúze dvou vaječných buněk, kdy jedna z nich imituje spermii. Přestože můžeme mít výhrady ke způsobu vzniku, takto vzniklý útvar disponuje schopností dalšího vývoje a vzniku lidské bytosti, tedy základní podmínky pro označení embrya embryem. Měli bychom ale takto vzniklým útvarům status embrya odepřít, protože nesplňují naše představy pro ideální vznik? Nehledě na to, že embryo si způsob svého vzniku nevybírá.

##seznam_reklama##

 

Na otázku definice embrya navazují další, které se upírají k možnostem a právům embryí. O embryu fakticky i právně rozhodují rodiče, popř. rodič. Platí to pro přirozené početí i pro početí in vitro v podmínkách asistované reprodukce. A právě asistovaná reprodukce je významným producentem embryí (i v tom nejpřísnějším smyslu slova). Pokud by byla definice embrya opatřena dalšími právy, přineslo by to obrovský problém pro tisíce embryí, která zůstanou nevyužita pro embryotransfer, kterým embryo uplatňuje svůj potenciál stát se lidskou bytostí. Tento vývoj diskuze nad embryem lze očekávat, protože otázka, která záhy přichází na mysl, zní: činí potenciál vývoje z embrya lidskou bytost?

 

(Kredit: J. Nevoral)

(Kredit: J. Nevoral)

Obrázky 1 a 2. Dvě na první pohled stejná embrya. Embryo vlevo vzniklo jak se patří, tj. oplozením vajíčka spermií. Embryo vpravo vzniklo partenogenezí. Zatímco je partenogeneze běžným způsobem rozmnožování bezobratlých, některých plazů a jen na výjimky ptáků, u savců včetně člověka partenoti vznikají, ale jejich post-implantační embryonální vývoj je vyloučen.

Partenoti unikají naší pozornosti, protože takové embryo podlehne zkáze nejpozději ve stádiu blastocysty (na obrázku) ve věku cca 5 dní.

Z biologického pohledu lze partenota jednoznačně označit za embryo – opravdu vypadá jako embryo – má diploidní jádra buněk (DNA modře) a funkční cytoskelet (β-aktin oranžově); vskutku, partenot se dělí jako embryo a do jistého momentu se jako plnohodnotné embryo chová (reaktivuje svůj genom, syntetizuje proteiny, dokonce je schopné uhnízdění v endometriu dělohy).

Z pohledu etiky a práva má partenot se statem embrya problém – nemůže se vyvinout v lidskou bytost, ze stejných důvodů jako selhává vývoj klonů (viz metoda SCNT). Co až najdeme způsob, jak opravit chybný imprinting partenotů a klonů?

Uchýlíme se k další re-definici embrya a zpřísníme jí (viz podmínka oplození) anebo se naopak spokojíme se stávající, kdy je podmínka potenciálu vývoje v bytost splněna?

Literatura
Iñigo De Miguel Beriain, et al.: Re-defining the human embryo: A legal perspective on the creation of embryos in research. EMBO Rep (2024) 25: 467 - 470 https://doi.org/10.1038/s44319-023-00034-0