Píšu to s předstihem (taky kvůli zodiakálnímu světlu, viz níže), neboť pohyb kosmických těles je na rozdíl od lecjakých jiných dějů předvídatelný. Na vesmírné divadlo si musíme ještě několik dní počkat, úvodní představení se odehraje 13. a 14. března, s dozvuky do konce března. Komu jde o Merkur samotný, uvidí ho nejlíp 24. března. Vždycky v podvečer budete mít šanci stát se „šťastnými astronomy“.

Merkur je záludná planeta, ne nadarmo nese v řečtině Hermovo jméno. Skrývá se, jen občas vykoukne z červánků kolem obzoru. Teď si bude hrát na Večernici, ale mnohem skromněji, než by činila Venuše. Březnové pozorovací okno je v letošním roce nejlepší, i když je pouze průměrné. Začíná pěkným seskupením Měsíce, planet a hvězd, které stojí za vidění i samo o sobě.

Co potřebujeme

Dobrý výhled na západní obzor.

Relativně dobrý zrak. Leccos zkorigují brýle, ty nemusí vadit. Jakýkoli triedr nebo jenom kukátko se tuze hodí, ale není podmínkou. (Při pozorování triedrem nebo dalekohledem raději svěříme korekci případných dioptrií nastavení okuláru a pozorujeme bez brýlí. Jen při silnějším astigmatismu si brýle necháváme.)

Slušné počasí bez přílišného závoje nad západním obzorem. Polojasné nemusí vadit, pokud dle zákona schválnosti zrovna nezakrývá Merkura. Při šťastné konfiguraci může pomoci utlumit jas Slunce, které je jen nízko pod obzorem.

Trochu šikovnosti a hodně štěstí.

Setkání Merkura s Měsícem a dalšími

Uvedené časy platí pro Prahu, na Moravě se to všechno děje o trochu dřív, např. v Olomouci o 12 minut, v západních Čechách naopak později, v Plzni o 4 minuty.

13. března krátce před 19. hodinou svítí dost vysoko nad západním obzorem srpek Měsíce. Je ještě mladý (dopoledne mu byly 3 dny), ale vidět bude dobře. Několik málo stupňů vlevo nahoru od něj svítí Jupiter. A těsně nad obzorem, přímo na západě, vpravo dolů od Měsíce, by už měl mít šanci Merkur. Není možné si jej s ničím splést. Má jasnost -1,2 mag, tedy skoro jako Sírius, je jen o magnitudu slabší než Jupiter, žádná pozorovatelná hvězda ani planeta v jeho širém okolí není. V houstnoucí tmě se vynoří další hvězdy, například Aldebaran (alfa Býka) vysoko na Měsícem a trochu vlevo. Později také Plejády, v opačném směru od Měsíce než Merkur, ale míň daleko, asi se nám je jen těžko podaří vidět naráz i s Merkurem, ten už nejspíš zapadne. (Nad Jupiterem je taky Uran, jenže při této pro něj nevhodné konstelaci bude vidět jen důkladnějším triedrem. Oko má šanci pouze na temné obloze a vysoko nad obzorem. Je ovšem problém Uran identifikovat mezi několika tisíci podobně jasnými a jasnějšími hvězdami na hranici viditelnosti okem.)

 

Doporučuji začít hledat Měsíc i Merkur koncem občanského soumraku, ten nastává v 18:37. (Tehdy je střed Slunce 6 stupňů pod obzorem, do té doby se dá rozumně pohybovat venku v denním režimu.) Merkur je v tu dobu ještě skoro 6 stupňů nad obzorem, ale obloha je ještě dost jasná. Pěkně by byl vidět koncem nautického soumraku v 19:15, jenže mrška v 19:17 zapadá a méně než 10 minut před západem skoro není šance ani za ideálních okolností. (Nautický soumrak umožňuje pozorovat dostatečný počet hvězd pro navigaci, střed Slunce je 12 stupňů pod obzorem; astronomická noc, kdy je Slunce níže než 18 stupňů pod obzorem, je nutná pro pozorování velmi slabých nebo difuzních plošných objektů.)

Nějaká šance na spatření Merkura je už o den dřív. Samozřejmě i tenkého srpku Měsíce, už by měl být dobře vidět, dokonce blíž k Merkuru, tedy níže.

14. března krátce před 19. hodinou

Příležitost se opakuje. Merkur zapadá až v 19:24, občanský soumrak je v 18:39, nautický v 19:17, prostě je to o chlup lepší. Hledal bych od 18:45 do 19:10.

Srpek Měsíce ztloustl a vzdálil se výš od Merkura, až mezi Jupiter a Plejády. Změna polohy Jupitera není okem patrná, Diova hvězda se pohybuje důstojně pomalu a celkem plynule.

Merkur do konce března

Do 24. března se Merkuru daří na obloze stále lépe a lépe, tedy ve smyslu výšky nad obzorem při soumraku a rozpětí času mezi soumrakem a západem planety. Jenže na světě bývá něco za něco. Merkur ztrácí na své jasnosti. Vzdálenost Země Merkur se sice postupně zmenšuje, od 180 milionů km 13. března do 112 na konci března, ale zmenšuje se také fáze Merkura, od skoro úplňku po srpek. Výsledkem je, že jeho jasnost postupně klesá, od -1,2 mag 13. března po +1,2 mag posledního března, tedy od jasnosti skoro Síria k pouze jasnosti sotva Saturnu. (Astronomické magnitudy jsou číslované opačně, než by jeden čekal, a pro zvláště jasné objekty jdou do záporných hodnot, Venuše to dokáže dotáhnout na -4,7, Měsíc na -12,7 mag.)

 

24. března Merkur zapadá až v 20:13. Později sice zapadá i Slunce, takže soumraky končí v 18:55 (občanský) a v 19:34 (nautický), ale rozdíl ve prospěch Merkura je markantní, dokonce máme šanci jej pozorovat i po nautickém soumraku. Jeho jasnost sice už trochu poklesla na -0,3 mag, ale to je pořád spíš trochu víc než nejjasnější hvězdy severní oblohy. Pokud bude aspoň trochu počasí, tak by v tom při výhledu nad západní obzor musel být čert, abychom Merkura neviděli. Navrhoval bych čas mezi 19:15 a skoro 20:00.

Zatímco v předchozích dnech jsme hledali dost jasnou planetu v záři červánků u obzoru, tak teď hledáme planetu trochu méně jasnou, ale o něco výše (až kolem 10 stupňů) na tmavší obloze. Postupně totiž narostla úhlová vzdálenost Merkura od Slunce, a to až na 19 stupňů. Nemusíme litovat, že nemáme velký dalekohled, neboť ani tím bychom toho na Merkuru mnoho neuviděli, jeho úhlový průměr je jen 7 obloukových vteřin a nízko nad obzorem bývá silný neklid vzduchu (teď se říká seeing), obraz se chvěje až vlaje.

25. března je to skoro stejné, ale v následujících dnech to jde na obloze s Merkurem z kopce, a to čím dál rychleji. Slábne, dokonce i dříve zapadá, ač Slunce stále později, až se s koncem března na dost dlouhou dobu schová. Jen pořádnějšími dalekohledy půjde občas pozorovat za plného denního světla, ale i ve velkém dalekohledu spatříme jenom jeho fázi.

Filuta Hermés, česky Merkur

Staré latinské úsloví říká: Felix astronomus, qui vidit Mercurum, (resp. qui Mercurium vidit), „Šťastný astronom, který viděl Merkura“. Astronomové prý často mívali špatné oči, říkalo se, že od množství písemně provádět výpočtů při svíčce. A úroveň oční optiky ani očního lékařství nebyla souměřitelná s dnešní.

 

Hermés je bůh doslova obskurní, miluje soumrak. Vládne horizontu, odkud proměňuje kontexty, v jakých zrovna něco ukazuje nebo skrývá. Sám se taky rád schovává, ale občas se ukáže a tehdy chce být středem zájmu. Astronomové už dávno přišli na to, jak to dělá ta jeho planeta, že se tak podivně skrývá v okolí horizontu, ale někdy docela vykoukne.

Vše se odvíjí od toho, že Merkur je vnitřní planeta, podobně jako Venuše. Jenže skoro v poloviční vzdálenosti od Slunce, navíc nejmenší z planet a s tmavším povrchem. Při pozorování ze Země se nikdy nemůže úhlově vzdálit od Slunce o víc než 27 stupňů, většinou jen o 23 stupňů. Jeho dráha je totiž docela šišatá (excentrická, tedy elipsa jen trochu podobná kruhu). Pozicím největší úhlové vzdálenosti od Slunce se říká elongace. V průběhu roku jich nastává vícero, protože Merkur na své krátké dráze běží rychle. Letošní březnová elongace (24. 3.) je docela mizerná, vlastně skoro nejhorší možná, jen o 19 stupňů. Naštěstí to zrovna nahrazují jiné parametry. Rozhodujícím je sklon ekliptiky v době elongace.

Elongace mohou být východní nebo západní. Při východní zapadá planeta později než Slunce a naopak. Známe to od Venuše z jejích rolí Večernice a Jitřenky. Jenže Venuše je dál od Slunce a je tak jasná, že se s dalšími parametry v době kolem elongace nemusíme moc párat, přesto však platí, že i u ní rozhodují o tom, jak nápadná podívaná to bude a jak dlouho bude trvat. V případě rychle pobíhajícího malého Merkura, skrytého blíže v paprscích Slunce, je to choulostivější. Když východní elongace připadne na jaro, ocitá se v místech oblohy, kde bude Slunce o několik týdnů později, tedy výše a s delší denní dráhou nad obzorem.

 

Navíc je dráha Merkuru kolem Slunce oproti rovině oběžné dráhy Země skloněná přibližně o 7 stupňů. Důležité je, že při této elongaci bude Merkur zrovna na její severnější části, takže bude výše (severněji) než ekliptika, tedy i vůči Slunci. Když se tyto vlivy posčítají, umožní viditelnost Merkura pouhým okem. V opačném případě i v době elongace ostrouháme, jako letos několikrát. Kdo ponocuje zvláště dlouho (nebo naopak vstává dost před svítáním), má letos ještě šanci při západní elongaci Merkura začátkem září. Západní elongace mají opačný časový průběh jasnosti planety, nejjasnější je, až když po elongaci planeta klesá.

Doba přeje faktům a na druhé straně drsné fantazijní epice. Pojmově popsatelné údaje se dají dohledat, ale dojmy se leckdy doplňují ve stylu divné show. Dávám přednost tomu, mít pojmy s dojmy pěkně organicky pohromadě: Pojmově správně rozumět zažívaným přírodním jevům, a pak si díky tomu umět představit, jak v přírodě vypadá jev, který máme popsaný pouze jeho číselnými parametry. Hermés býval něčeho podobného patronem, tedy cesty od dojmů k pojmům a také naopak, a jeho planeta to pěkně reprezentuje.

Dojem z fází Měsíce v průběhu roku

Dneska je v módě pojmenovávat úplňky na anglický až americký způsob, příkladů je plný internet. Některé z těch názvů mají svůj půvab a poetiku (viz článek Malý, ale zářivý), jiné mi připadají poněkud nablblé. Teď mám na mysli něco jiného a tradičnějšího, co souvisí s praktickou zkušeností pobytu v noční krajině, a také s pochopením toho, jak to chodí na ekliptice. Jde opět o jev analogický tomu, který zvýhodňuje nebo znemožňuje pozorování Merkura.

Patrně jste si všimli, jak zimní úplněk září vysoko na obloze, zatímco o vlahých nocích začátkem léta je nízko, jako Slunce v zimě. Tomu odpovídají i časy východu a západu, kopírující Slunce v opačné roční době.

Naivní člověk by očekával, že kolem rovnodenností se bude Měsíc chovat stejně na jaře i na podzim. V případě úplňků ano, ale v případě 1. a 3. čtvrti nikoli. To je zrada oněch šikmin. A to teď odhlížíme od sklonu měsíční dráhy k rovině ekliptiky (5 stupňů) a od její výstřednosti (vzdálenost od Země kolísá od 364 do 407 tisíc km).

Na jaře se přibývající Měsíc v 1. čtvrti nachází na podobném místě ekliptiky jako Slunce o letním Slunovratu. Proto vychází brzy (už dopoledne, a ne až v poledne), takže navečer je už vysoko na obloze, jako Slunce o letním poledni, a zapadá až dlouho po půlnoci. Proto se mu říkalo Měsíc milenců. V očekávatelných časech (poledne a půlnoc) Měsíc v 1. čtvrti vychází a zapadá o slunovratech, tehdy je na místě hvězdné oblohy, kde je o rovnodennostech Slunce. Ze stejných důvodů můžeme na jaře vidět mladý Měsíc už mnohem dříve po novoluní. Jarní podvečery zdobí tenoučký přibývající srpek nad západem, mnohdy doplněný popelavým svitem, jehož zdrojem je osvětlení Měsíce Zemí.

Na podzim se podobně vstřícně chová ubývající Měsíc, jenže koncem noci. Opět je na místě, kde je o letním slunovratu Slunce. Vychází už notně před půlnocí a až do svítání zůstává vysoko nad obzorem. Proto se mu říkalo Měsíc lovců.

Zvířetníkové světlo

Zodiakální svit. Joseph A. Gillet, rytina v knize Astronomy for the use of schools and academies, New York: Potter, Ainsworth, & Co. 1882. Kredit: Internet Archive Book Image, Wikimedia Commons. Public domain.

Zodiakální svit a Mléčná dráha. Canyon de Chelly, Arizona. (Zleva dole se zářící skvrna táhne kousek vpravo nahoru směrem k Jupiteru.) Kredit: Zolt Levay Photography, Wikimedia Commons. Public domain.

Další radostí března a dubna bývalo zvířetníkové světlo, alias zodiakální svit. Sluneční soustava je totiž notně zaprášená, dokonce to je překážkou pro měření světla vesmírného pozadí nejen ze Země, ale i z jejího širokého kosmického okolí. Bez přisvětlení zodiakálním svitem měřila jas kosmického pozadí až sonda New Horizons z pozice za Plutem. Nejvíc je toho meziplanetárního prachu v okolí roviny ekliptiky, a tam je také přímo pozorovatelný. V čase kolem rovnodenností svírá ekliptika s obzorem větší úhel, proto je v té době šance na spatření zvířetníkového světla. Vypadá jako matně svítící kužel, mířící od obzoru šikmo nahoru rovinou ekliptiky. Směrem nahoru a do stran slábne. Na opačné straně oblohy může být vidět tzv. protisvit, tedy rozplývavá světlá skvrna přesně naproti Slunci, zrcadlový odlesk slunečního světla na prachu.

Oba přiložené obrázky zachycují podzimní oblohu ráno nad východním obzorem. Na jaře večer nad západním obzorem má zodiakální svit opačný sklon.

##seznam_reklama##

Šance na spatření je na jaře asi tak hodinu až dvě hodiny po západu Slunce. Musí být jasno a nesmí rušit Měsíc. Letos to znamená buď v několika nejbližších dnech, ještě před obdobím viditelnosti Merkura, nebo pak od posledních dnů března po velkou část dubna.

Jenže tahle radost potřebuje tmavou oblohu, nestačí dobré počasí a bezměsíčná noc. Nejjasnější partie zodiakálního světla poblíž Slunce, tedy nízko nad obzorem, jsou sice jasnější než Mléčná dráha, jenže tu většinou pozorujeme později večer a výše nad obzorem. Jenže výš nad obzorem jasnost tohoto přísvitu klesá tak, že bychom jej viděli jen z oblastí tmavé oblohy. Problémem není citlivost oka, ale světelné znečištění. Astronomové se dost zoufale snaží o udržení několika oblastí tmavé oblohy, dají se najít na webu. V březnu a dubnu máme šanci aspoň na kousíček oné podívané i mimo tyto oblasti, i když ne z okolí měst nebo z návsi. Podrobněji viz, kde je také dost fotek z našich krajů. Tento článek na astro.cz je ovšem z roku 2016 a světelné znečištění se mezitím dál zhoršilo, odkaz na aktuální článek je dole v literatuře. Líp to zodiakální světlo ukáže fotka, zvlášť když si člověk trochu pohraje s grafickým editorem, chce to expozici aspoň 4 s při cloně 2,0 a ISO 3200 (svoje fotky neukazuju, protože nejsou pohledné a ta potvůrka je na nich sotva vidět).

 

Tajemně působící zodiakální světlo táhnoucí se oblohou je jedním z téměř „vyhynulých“ úkazů, o které jsme se na většině území připravili. S lecčím, co ruší astronomická pozorování, si lze v omezené míře poradit, o tom někdy jindy. Na pozorování zodiakálního světla je ovšem důvtip krátký, kdysi až strašidelně krásný jev je příliš jemný.

 

Západ Měsíce, Merkura a Venuše nad observatoří ESO na Paranal v Chilez ESO:

 

Co bychom o Merkuru měli vědět:

 

Literatura:

Hvězdářská ročenka 2024. Praha: Hvězdárna a Planetárium 2023.

Jan Veselý: Dění na obloze během roku 2024 na serveru www.astro.cz (18. 12. 2023).

Karel Halíř: Kde najít zvířetníkové světlo? On line na serveru www.astro.cz (4. 3. 2024).