V předvánočním čase lze snad upozornit i na pěknou a nezvyklou památku ostrovního křesťanství. Je jí kostel zvaný Panagia Drosiani, stojící před vsí Moni na Naxu. Kostely z 6. století u nás nepotkáváme a tenhle je navíc dost zvláštní i na poměry své doby. Zvláštní je i vesnice Moni a vysočinská až podhorská krajina v jejím okolí. Aspoň uvidíme, že naxijská vysočina neskrývá jen antické památky (viz článek Když se obří sochy válí na vysočině). Z Chalki, centra vysočiny na hlavní silnici napříč ostrovem, vede do Moni pěkná okružní cesta značená číslem 4. Míří na sever, pod hory. Do Moni sice vede i jakási silnice, ale skoro nic po ní nejezdí, lze ji doporučit jen nechodivým lidem s půjčeným autem. Pěší cesta je půvabná a nedlouhá, celý okruh dá tak 7 až 9 km, podle toho, jak si užijeme drobných odboček, ale nutno počítat se stoupáním asi o 300 m. Je to vhodné i pro děti od 7 let (prakticky vyzkoušeno), tedy pokud mají kuráž a jsou zvyklé chodit do kopce. Chodecká mapa Naxu je téměř nutností, je to tu dost členité.

Pěší cesta z Chalki do Moni. U zbytků vodního mlýna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Cesta z Chalki do Moni. Před závěrečným stoupáním. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Městys Chalki opouštíme kolem jeho olivových hájů a zahrad, už tam jsou zajímavé kostely, některé i s bohatými freskami, ale to bychom zůstávali v 11. a 12. století. Cesta zvolna stoupá mezi dalšími zahradami, mine pusté kostely z ranější byzantské doby (6. až 10. století) a zanoří se do úžlabiny podhorského potoka, proti jeho proudu se dostaneme až skoro pod Moni. Okolí potoka poskytuje iluzi subtropického pralesa, ale kolem bychom viděli háje, zahrady a pastviny. Mineme dokonce ruinu vodního mlýna, těch na Kykladách mnoho nebylo. Musel si pomáhat dlouhým stavěným náhonem. (Obě fotky ukazují krajinu koncem června, ale i koncem léta tu bývá docela zeleno.) Nakonec přijde stoupání k Moni, k silnici, nad kterou stojí kostel. Většinou se cestou potká jen nějaká dvojice Athéňanů nebo Francouzů, nebo sedlák ze samoty s oslem.

 

Pod kostelem se na příchozí vrhají místní ženy chtivé prodeje paličkovaných krajek. Nemusíte být ani cizinec nebo Athéňan, stačí, že jste z Chóry, „z města“.

Obyvatele Moni až tolik nedojímá, že poutní chrám Panagia Drosiani pochází z 6. století. Podstatné je, že chová zázračnou ikonu. Další poučení o tom, jak mohou lidé vnímat svět i sebe, poskytuje hřbitov vedle kostela. Místní máčo, který zahynul při nějaké nehodě ve věku 45 let, je na náhrobku zpodobněn jednak nedlouho před smrtí, samozřejmě s cigárem, jednak jako eféb. Na hrobě má vedle kříže také nápodobu kykladského idolu, jaké se dole „ve městě“ prodávají turistům, ale to jsem už ukazoval na konci článku Kykladské idoly.

Ze směru od příchodu vypadá kostel docela tuctově. Vlevo od bočního vchodu si všimneme neopravené zvoničky ve stylu kykladské renesance – a dál pak už jenom zíráme, kde se tu vzal naprosto orientálně působící prastarý chrám s řadou kopulí. Postavili jej tady v 6. století, pokud ne už v 5. století, jak tvrdí optimisté. Podstatnější je, že od té doby stojí bez větších úprav, jenom k němu zepředu něco přistavěli, a že je stále funkční. Co do míry původnosti a zachovalosti patří mezi nejzajímavější památky staré křesťanské architektury.

Kostel Panagia Drosiani v Moni, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Panagia Drosiani, 6. století. Detail dvojokna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tak si chrám napřed obejdeme zvenku. Podle učebnicové kategorizace je to „sálový“ kostel, jehož chór je tvořen třemi konchami, jenže je to nějaké složitější. Třeba to byla trochu zvláštnost už ve své době, navíc možná malinko přistavovaná někdy v 7. století.

Panagia Drosiani, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Panagia Drosiani, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejspíš tu bývalo biskupské sídlo, takže to vlastně byla katedrála. Při své návštěvě Naxu roku 653 tady pobýval papež Martin I. V té době to už dávno byl opravdu papež, ne pouze římský biskup. Bylo to však ještě dlouho před definitivním rozštěpením západní a východní církve na katolickou a pravoslavnou. Ve středověku je kostel popisován jako klášterní. Název vesnice, Moni, znamená Klášter. Nejspíš díky odlehlosti se tu kostel uchoval v málem původním stavu. Zvonice, která na poslední fotce (vpravo) přečuhuje kopuli, je ovšem mnohem pozdější, patří k hlavnímu průčelí novodobého předchrámu, snad z 19. století.

 

Když vejdeme dovnitř, ocitneme se v novější přístavbě, ale hned vpravo spatříme původní liturgické centrum kostela. Alespoň zčásti se tu zachoval mramorový ikonostas z doby kolem roku 600, obklopený freskami ze 7. století. Většina liturgického vybavení je ovšem mnohem pozdějšího data. Ve středověku byly fresky přemalované novějšími, ale při opravách a výzkumu kostela v šedesátých a sedmdesátých letech 20. stol. byly ty pozdější přeneseny do Byzantského muzea v Athénách, zatímco ony starší zůstaly na původním místě. To je svým způsobem paradoxní situace, kdy to nejcennější zůstalo na místě.

Místní legendy říkají, že kostel skrýval poklad. Při opravách se ovšem na popsaném místě nenašel, což má řadu výkladů. Jedni tvrdí, že zmizel roku 1971, dokonce že byl ukraden při opravách. Prý ho neukradli restaurátoři, ale lupič využil situace. Druzí ničemu z toho nevěří a upozorňují, že ten poklad nikdo nikdy neviděl, ba že ani legenda nic neříká o jeho obsahu, že toho roku se ukázala pouze nicotnost oné legendy. Podle mystických optimistů tam poklad stále je, pouze nepovšimnutý, protože jeho hodnota není ekonomická. Podle Naxijské vlastivědně horochodecké společnosti to mohlo být tak, že v někdy v 10. století sem v obavách z arabských pirátů schovali cennější předměty z níže položených kostelů blíž k moři. V takovém případě by nešlo o kdovíjaký poklad, i když by se jednalo o věci pěkné a dost cenné, hlavně by se však o století později vrátily na svá původní místa.

Většinou tu nepotkáme mnoho lidí, ledaže bychom přišli o pouti, to je zde přímo tlačenice. A několikrát týdně tady přistane naxijský vyhlídkový autokar, který na chvíli vypustí turisty a pak zase odjede.

Klenba nad oltářem, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fresky na klenbě, 6. až 7. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kopule nad oltářem je klenuta dost nezvykle, trochu do tvaru malinko komolého kuželu. Její staré fresky neumím interpretovat, nejen proto, že jsou místy vyšisované.

Panagia Drosiani, boční loď, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Panagia Drosiani, boční loď, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Boční prostory působí při své ponurosti jako z jiného světa. Člověk se tam musí chvilku rozkoukat, aby pořádně viděl i něco jiného než jasný obrys okének. Dnes slouží spíše jako lapidárium až skladiště, část jednoho z nich také jako sakristie.

Panagia Drosiani, fresky, 6. až 11. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail fresky Panagia Theoskepasti, 6. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vrátíme se k nejcennější malbě. Napřed nabízím širší záběr a pak detail fresky Panagia Theoskepasti. Tento typicky kykladský liturgický titul Bohorodičky by se dal přeložit nejspíš jako „Panna Maria, Obálka Boží“. Je s ním spojen mystický výklad o rození božství v člověku, trochu podobný tomu, co na Západě známe z nauky Mistra Eckharta, ale o tom někdy jindy.

Jedna z hlavních ulic v Moni, 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlavní náměstí v Moni, roku 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jenže architektura, fresky a mystika jsou jedna věc, zatímco reálný život ve vsi je věcí jinou. Klášterní vesnice bývají obrazem svých pánů. Někde ku prospěchu, někde naopak. V Moni se to nějak nepovedlo, do velice nedávné doby ves působila jako ilustrace církevního tmářství v ateistické příručce. Možná ale upadla až po zániku kláštera, nevím.

Do vsi musíme od chrámu teprve vystoupat, skoro o další stovku metrů. Díky olivovým hájům, ovocným sadům a drobnému přilepšení od poutníků zde asi nebýval problém se nějak udržitelně uživit, ale přijít k penězům, které stojí za řeč, tu možné nebylo. A když se v nové době stalo tradiční zemědělství a řemeslo spíše přítěží, kterou si může dovolit jen bohatá společnost, propadla se Moni do chudoby. Hlavně však vypadla z širšího kulturního kontextu, její úžasná poloha mimo hlavní cesty napříč ostrovem se jí vymstila, podobně i její zahledění do dávné církevnosti a zázraků. Přestal sem prosakovat velký svět. Jeden z vrcholů místní civilizace zůstal kdesi dávno v 6. a 7. století. Soudě dle staveb zde sice v 19. a raném 20. století proběhl pokus o to, jít s dobou, ale neuspěl. Příchod moderny do Moni se nevydařil. Začátkem našeho století si tady člověk vůbec nepřipadal jako na Naxu, spíše jako v nějaké neopečovávané rezervaci. Na ostrově jsou i jiné dost chudé vsi, ale ne takhle. Jsou tu i jiné rázovité vesnice, ale mají šmrnc a větší kontakt s okolím i světem, to nějak patří k duchu ostrova. Na hlavním náměstíčku v Moni jste si v podivném smíšeném zboží mohli koupit třeba skoro půl století starý štůsek látky, a když jste vyšli, naskytnul se vám pohled na zdevastovanou budku po „kartotilefonu“ a neuvázaného mezka. To bylo kromě hospody asi tak všechno, co zde ještě aspoň skomíralo. V kafeniu nás místní chlapi podarovali horskými jablíčky, to je na ostrovech vzácnost, dojati tím, že se jich nebojíme a neštítíme. Pak přibyla unijně vedená restaurace, zející ovšem po většinu času prázdnotou.

Teprve v posledních několika letech začala Moni viditelně ožívat, leccos tu začalo fungovat, leccos se opravilo, něco i postavilo. Nevím, nakolik díky podpoře zvenčí, osvícenému starostovi nebo generační výměně. Začíná to tady působit optimisticky. Pocestný si samozřejmě všimne hlavně nových hospod. Pominu teď podnik U bláznivé krevety, kde jsem nebyl, a udělám trochu neplacené reklamy na restauraci Panorama. Soudě dle názvu a velikosti jsem se obával, jestli to není past na turisty. Není, naopak! Zdejší matinka vaří i peče naprosto úžasně, mile obsluhuje a ceny má menší než mírné (jako v nejlevnější pražské jídelně), a ještě obdarovává drobnými zákusky ke kafi a kvantem ovoce, klidně i na cestu. K tomu výhled z okraje prudkého svahu, hodný názvu podniku.

Kromě řady dávných církevností je kolem nádherná příroda a výhled na hory, jaký prý musí ocenit i naprostý ateista. Od Naxijských jsem byl opakovaně poučen, že ateistou je ten, komu se nelíbí ani hory. Zajímavé určení, ale nehodlám je vnucovat.

Moni nad svými olivovými háji a zahradami. Kredit: Zde, Wikimedia. Licence CC 4.0. Commons

Výhled ze zahrad Moni směrem k horám. Kredit: Zde, Wikimedia. Licence CC 4.0. Commons

Z Moni nutno dojít do některého z míst, odkud je nějaká doprava. Vyhazovat tady peníze za taxík je škoda už kvůli okolí. Kromě cesty zpátky se nabízí krásný podhorský přesun (hodně přehnaně řečeno skoro traverz) do hrdého Apeiranthu (viz článek Pět muzeí horského městečka Apeiranthu), značený číslem 8, ale doporučeníhodné je dokončení okruhu značeného číslem 4, který nás dovede zpátky do Chalki jinou cestou. Vede olivovými háji a zahradami a oplývá výhledy a dalšími pozoruhodnými kostely. Míjí i „rozproudňovadlo", tedy nově opravený prastarý rozvod potoční vody do zahrad, ale to bych nechal na nějaké pojednání o tradičním ostrovním zemědělství. Nastavení tohoto zařízení bývá jedním z předmětů debat chlapů v kafeniích.

Je nanejvýš příhodný čas sejít do Chalki na citronovici (mládež na růžovou zmrzlinu), viz článek Dávné mýty jako součást reklamy na ctironovici (Kitron Naxou). A raně byzantské pozoruhodnosti přímo v Chalki v podobě kostela z 6. až 11. století necháme na jindy.

Literatura:

Oddíl Moni ve větší fotogalerii (Chalki a okolí) v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Články Moni, podhorská ves mimo čas a Panagia Drosiani v mé volně přístupné on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.